ECLI:CZ:US:2002:1.US.701.01
sp. zn. I. ÚS 701/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ing. F. M., 2) ing. V. M., obou zastoupených JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2001, čj. 28 Cdo 540/2001 - 276 (v bodě II. výroku), a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2000, čj. 11 Co 250/2000 - 246 (v bodě II. výroku), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 5. 12. 2001, upřesněnou a blíže odůvodněnou podáním ze dne 7. 1. 2002, požadovali stěžovatelé zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2001, čj. 28 Cdo 540/2001 - 278, v bodě II. výroku rozsudku. Tímto výrokem bylo zamítnuto jejich dovolání, napadající rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, ze dne 6. 12. 2000, čj. 1 Co 250/2000 - 246, v bodě II. výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v O. ze dne 21. 12. 1999, čj. 12 C 135/99 - 195, tak, že žalovaným uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1560 u Katastrálního úřadu v O. pro katastrální území K. Současně navrhli zrušení tohoto rozsudku odvolacího soudu v uvedeném bodě II. Namítli, že oběma rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právní závěry obou soudů považují za nesprávné, v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V podstatě argumentovali tím, co již uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v O., sp. zn. 12 C 135/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 21. 12. 1999 (čl. 195 spisu) byla zamítnuta výrokem označeným I. žaloba F. D. a E. D. na uložení povinnosti žalovaným ing. F. M. a ing. V. M. (tj. stěžovatelům) uzavřít s nimi ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání v tomto výroku specifikovaných nemovitostí zapsaných na LV č. 1560 pro obec O., k. ú. K., katastrálního úřadu v O. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, čj. 11 Co 250/2000 - 246, ve výroku označeném I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., kterou byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobci dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí a tyto vydat žalobcům do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně proti tomuto výroku připustil dovolání. Ve výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně druhé ideální poloviny zmíněných nemovitostí a žalovaným uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o jejich vydání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací na základě dovolání podaného oběma stranami sporu rozsudkem ze dne 26. 7. 2001, čj. 28 Cdo 540/2001 - 278, zrušil označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2000 ve výroku pod I. (viz shora), a v této části vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud ČR pod bodem II. výroku svého rozsudku zamítl dovolání žalovaných, jímž napadli rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku pod bodem II.
Dovolací soud vyslovil názor, že v daném případě bylo zřejmé, že rodiče žalobkyně byli uživateli předmětu sporu, což dokládá i dohoda o užívání bytu ze dne 6. 5. 1988, která s nimi byla uzavřena ze strany M. Nebylo tedy možné je obejít jako potenciální kupce uvedených nemovitostí. Pokud obejiti byli, je třeba v tom spatřovat porušení právního předpisu. Otázka, zda se tak stalo až po uskutečněné nabídce, je podle dovolacího soudu z hlediska důkazního spjata s postavením právních předchůdců žalovaných. Nelze od žalobců spravedlivě požadovat, aby dokazovali negativní skutečnost ohledně toho, že jim nemovitosti nebyly nabídnuty k odkupu. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo žalobě vyhověno, ohledně ideální poloviny sporných nemovitostí, považuje za správné (§243b odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.).
Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možno vykládat tak, jakoby se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na takové spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelé namítli, že právní závěry Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě jsou nesprávné a navíc učiněné v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, pak je třeba připomenout, že soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem nezávislosti soudce je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí podle své úvahy. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.).
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, jakož i obsah spisu Okresního soudu v O., sp. zn. 12 C 135/99, a dospěl k závěru, že jak Nejvyšší soud ČR, tak i soud odvolací (pokud jde o výrok II. jeho rozsudku), postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z provedených důkazů byl zjištěn náležitě skutkový stav věci a z něj pak byly vyvozeny odpovídající právní závěry.
Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, který je totožný se závěry rozsudku odvolacího soudu, totiž že je nutno mít na zřeteli souvislosti aplikace restitučních předpisů. Splnění cíle a účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků oprávněných osob. Pokud jde o posouzení právní situace, za které rodiče žalobkyně (R. a A. P.) sporné nemovitosti po emigraci žalobců užívali, je třeba mít na zřeteli, že v době rozhodné pro vznik skutkových podkladů nezbytných pro posouzení věci, nelze připisovat určité přijaté právní formě větší význam než prokazatelně existujícím vztahům faktickým. V tom, že Městský národní výbor v O. nepostupoval při prodeji předmětných nemovitostí v souladu s příslušnými vyhláškami o správě národního majetku a nenabídl řádným způsobem tyto nemovitosti ke koupi dosavadním uživatelům - manželům P., ale uzavřel kupní smlouvu s manželi A. a M. H. a ing. L. H., je třeba spatřovat porušení právního předpisu ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud se ztotožnil se závěrem vysloveným v rozsudcích obou obecných soudů, že není možno akceptovat tvrzení stěžovatelů (žalovaných) o tom, že v souzené věci M. nebyl povinen manželům P. koupi nemovitosti nabídnout, a že tedy nemohlo z jeho strany dojít k porušení §14 odst. 7 vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem.
Ústavní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že ani Nejvyšší soud ČR ani Krajský soud v Ostravě se nedostaly, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Neshledal proto důvodu, pro který by mohlo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení rozhodnutí těchto soudů.
Senát Ústavního soudu proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu