ECLI:CZ:US:2007:1.US.707.07.1
sp. zn. I. ÚS 707/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti S. K., zast. JUDr. G. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2006, č.j. 16 Co 590/2006-46, a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 15.9.2006, č.j. 112 Nc 6339/2006-27, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České konsolidační agentury, sídlem Janovského 438/2, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského v Praze (dále jen "městský soud") a výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") a domáhala se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že obvodní soud zastavil řízení ve věci exekuce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil tím, že dříve než soud ve věci rozhodl, vzala oprávněná, tj. stěžovatelka svůj návrh na nařízení exekuce zpět s tím, že pohledávka byla povinnou dne 21.8.2006 uhrazena. Ohledně nákladů exekučního řízení rozhodl podle §146 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu s odůvodněním, že povinná pohledávku uhradila zcela dobrovolně a v plné výši ještě předtím, než návrh na nařízení exekuce došel soudu, když předtím vyvinula snahu o včasnou úhradu pohledávky, avšak pro nedostatečnou spolupráci ze strany oprávněné tak nemohla učinit, což soudu doložila písemnými doklady. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, jímž vytýkala hodnocení skutkového stavu a právní posouzení, a požadovala změnu napadeného výroku. Městský soud napadeným usnesením výrok změnil tak, že oprávněné se nepřiznává náhrada nákladů řízení a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; přitom aplikoval §150 obč. soudního řádu a důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v okolnostech případu (povinná vyvinula snahu k zaplacení pohledávky tím, že žádala advokáta oprávněné o sdělení účtu, a jelikož na její žádost nebylo reagováno, zaslala mu dlužnou částku poštovní poukázkou den po faxovém podání návrhu na nařízení exekuce). Stěžovatelka s usnesením odvolacího soudu a jeho odůvodněním nesouhlasí a má za to, že byla zkrácena její práva zaručená Ústavou ČR (dále jen "Ústava), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Všeobecnou deklarací lidských práv (dále jen "Deklarace"). Ústavní stížnost odůvodnila nesouhlasem s aplikací §150 obč. soudního řádu, protože dopis povinné pět dnů před uplynutím lhůty k plnění se žádostí o sdělení čísla účtu současně s požadavkem, aby jí byl předložen v kopii exekuční titul s vyznačenou doložku právní moci a vykonatelnosti, nelze považovat za slušný, je v rozporu s českým právním řádem a neměl být důvodem hodným zvláštního zřetele. Připomíná, že odvolací soud dovodil, že pokud soud ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem vysloví, že druhý účastník je povinen zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce účastníka, je tímto výrokem stanoveno platební místo, je pak věcí druhého účastníka, by dohodl s advokátem, jaký způsob úhrady preferuje, zda na účet, osobně či poštou. Tím odvolací soud judikoval, že stačí povinné vyvinout snahu k zaplacení pohledávky a již tím je dán důvod zvláštního zřetele hodný, i když povinná svoji povinnost nesplní. Stěžovatelka formuluje řadu konkrétních výtek k nesprávnému posouzení okolností případu, k údajné protiprávnosti tvrzení odvolacího soudu a tvrdí, že jeho rozhodnutím byl porušen čl. 90 věta první a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 7 Deklarace. Z uvedených důvodů navrhla zrušení usnesení městského soudu a výroku II. obvodního soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Deklarace upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90 věta první Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 7 Deklarace:
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci.
Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně zastavil řízení a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění oprávněná (tj. stěžovatelka) podala návrh na nařízení exekuce faxem dne 15.8.2006, písemně jej doplnila podáním došlým soudu dne 17.8.2006 a ještě před rozhodnutím ve věci vzala svůj návrh zpět s tím, že pohledávka byla povinnou dne 21.8.2006 uhrazena. Soud proto řízení zastavil a výrok o nákladech exekučního řízení odůvodnil ustanovením §146 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, protože přihlédl k tomu, že povinná pohledávku uhradila zcela dobrovolně a v plné výši ještě předtím, než návrh na nařízení exekuce došel soudu, a předtím vyvinula snahu o včasnou úhradu pohledávky, neboť kopií dopisu ze dne 17.7.2006, adresovaného právnímu zástupci oprávněné, žádala o sdělení čísla účtu oprávněné. Na tento dopis nebylo reagováno a soud dovodil, že oprávněná tak nevyvinula dostatečnou spolupráci. Usnesení soudu I. stupně napadla stěžovatelka včasným odvoláním, v němž dovozovala pochybení při hodnocení skutkového stavu i při právním posouzení výroku o nákladech řízení. Nejprve namítala, že soud I. stupně jí nedoručil podání povinné ze dne 17.8.2006 a žádala o jeho doručení. Přesto vyjádřila přesvědčení, že z dokladů, ze kterých soud čerpal, nebylo možno dospět k závěru, že oprávněná nevyvinula dostatečnou spolupráci, že bylo stejně plněno bez jakékoli součinnosti oprávněné (podle exekučního titulu bylo povinností povinné plnit k rukám JUDr. V., nikoliv na jeho bankovní účet, že JUDr. V. nebyl povinen poskytnout jakoukoli součinnost, zejména ohledně sdělení čísla svého bankovního účtu). Navíc, z požadavku povinné na předložení exekučních titulů s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti je zřejmé, že povinná prohlásila, že svoji povinnost včas nesplní, protože podmiňovala zaplacení předložením doložky vykonatelnosti; k plnění došlo až po telefonickém hovoru s právním zástupcem oprávněné. Ve vyjádření k odvolání povinná popsala svoji snahu o úhradu dlužné částky a poukázala na běžnou praxi, že právní zástupci poskytují dlužníkům v obdobných případech vždy na písemnou žádost údaje o platebním místě a vždy preferují placení na bankovní účet. Podivovala se nad chováním právního zástupce oprávněné a poukázala na skutečnost, že i sám návrh na nařízení exekuce zaslal soudu faxem, ačkoli věděl, že povinná chce plnit. K zaslání návrhu soudu faxem nebyl žádný důvod a z jeho jednání je patrné, že jednal v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku a že jeho jednání směřovalo pouze k tomu, aby získal nárok na další odměnu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné, protože soud I. stupně měl použít ustanovení §146 odst. 2 obč. soudního řádu a z odůvodnění nákladového výroku lze zjistit, že aplikoval §150 obč. soudního řádu, tudíž jeho výrok měl znít tak, že se oprávněné náklady nepřiznávají. Sám se zabýval existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, výslovně uvedl, že oprávněná podala svůj návrh na nařízení exekuce faxem dne 15.8.2006, že exekuční titul nabyl právní moci dne 20.7.2006 a lhůta k plnění byla povinné stanovena do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce oprávněné, že povinná dopisem ze dne 17.7.2006 žádala právního zástupce oprávněné o sdělení čísla účtu pro zaplacení náhrady, na nějž právní zástupce nereagoval, a že poštovní poukázkou ze dne 16.8.2006 dlužnou částku zaplatila. Ze zjištění provedených z obsahu spisu dospěl odvolací soud k závěru, že na daný případ lze aplikovat výjimečně ustanovení §150 obč. soudního řádu, a oprávněné, která z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení, náklady právního zastoupení nepřiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje v okolnostech případu - sama oprávněná uvedla, že její právní zástupce obdržel dopis ze dne 17.7.2006, ale že nebyl povinen poskytnout povinné jakoukoli součinnost. Toto tvrzení je sice správné, ale neodpovídá zásadám slušnosti za situace, kdy povinná vyvinula snahu o úhradu.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena její práva chráněná Ústavou, Listinou nebo Deklarací. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení sice považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to výjimečně možno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6.2.2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7.10.2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci §150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další). Aniž by Ústavnímu soudu příslušel minuciózní výklad ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení, je zřejmé, že úvaha městského soudu z hlediska zákonných ustanovení a z perspektivy ústavního práva plně obstojí. Podání návrhu na exekuci necelý měsíc po uplynutí pariční lhůty je formálně právně důvodné, eticky však neobhajitelné za situace, jestliže povinná projevila snahu dlužnou částku zaplatit, navíc s využitím efektivnějších forem placení (tj. bezhotovostní úhradou), byť vyžadující minimální součinnost věřitele.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu