ECLI:CZ:US:2007:1.US.720.06
sp. zn. I. ÚS 720/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti BON-INVEST, spol. s r.o., sídlem Velké náměstí 16, Hradec Králové, zast. JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova tř. 1013, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.8.2006, č.j. 13 Co 204/2006-153, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.2.2006, č.j. 30 C 60/2006-119, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a ing. Petra Haina, správce konkursní podstaty úpadce Karmel, a.s., v likvidaci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti, spojenou se žádostí o projednání mimo pořadí, napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), jimiž byly omezeny dispozice s konkrétními nemovitosti v kat. úz. Malá Strana. K tomu uvedla, že obvodní soud jí usnesením zakázal převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem a zároveň jí zakázal, aby uvedené nemovitosti zatížila zástavním či předkupním právem s věcnými účinky nebo věcným břemenem. Proti usnesení podala odvolání, v odvolacím řízení městský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka má za to, že záležitost zásahu do vlastnického práva v dané právní věci a záležitost věcné příslušnosti soudů je řešena a soudy realizována v rozporu s hmotným právem i v rozporu s procesními právními normami, čímž je porušeno především ustanovení čl. 4, čl. 90, čl. 95, čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V další části návrhu stěžovatelka popsala počátek konkursu na majetek společnosti Karmel, a.s., v likvidaci, v jehož průběhu vedlejší účastník zapsal dne 31.1.2000 do seznamu majetku patřícího do konkursní podstaty i předmětné nemovitosti, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky. Důvodem zahrnutí do konkursní podstaty je dle vedlejšího účastníka právní úkon učiněný 18.12.1998, tj. právní úkon spočívající ve vložení nemovitostí do majetku dceřinné společnosti - stěžovatelky - za účelem zvýšení jejího základního kapitálu. Stěžovatelka podala žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, Vrchní soud v mezidobí rozsudkem č.j. 13 Cmo 32/2005-218 rozhodl, že právní úkon, který je správcem konkursní podstaty napadán, byl učiněn v souladu se zákonem a není tu důvod k tomu, aby nemovitosti tvořily konkursní podstatu úpadce, resp. aby do ní byly zahrnuty. V dalších partiích návrhu stěžovatelka snáší argumenty proti omezení vlastnického práva původně v důsledku soupisu do konkursní podstaty a navazujícího zápisu poznámky do katastru nemovitostí (kterou směšuje s tzv. plombou), proti omezení vlastnického práva vydáním předběžného opatření a jejich následky v majetkové sféře stěžovatelky (vznik škody). V závěru formuluje pět zásadních právních otázek, kterými by se měl Ústavní soud - podle jejího názoru - zabývat:
- možnost vrchního soudu rozhodovat o věcné nepříslušnosti v rámci druhého odvolacího řízení,
- nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu k posuzování odporovatelnosti právního úkonu, jde-li o právní věc a spor vyvolaný konkursem, jejíž právní základ je založen ustanoveními obchodního hmotného práva,
- nezbytnost existence pohledávky nebo jiného nároku jako podmínky pro omezení výkonu vlastnických práv,
- postup soudu při osvědčování podmínek pro vydání předběžného opatření, odůvodnění usnesení,
- možnost opětovného návrhu na předběžné opatření toho samého obsahu, pokud se důkazní a skutková situace nezměnila.
Z uvedených důvod stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 3 odst. 3 Listiny:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 3 Listiny:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 1 Listiny
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 10.2.2006, č.j. 30 C 60/2006-119, nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal převod nemovitostí a jejich zatížení s věcněprávními účinky. Vydání předběžného opatření zdůvodnil probíhajícím sporem o odporovatelnost právního úkonu, jímž bylo založeno vlastnické právo k nemovitostem, aby v době trvání tohoto řízení nedocházelo k dalším úkonům, jinak by ztrácelo smysl vést řízení o odporovatelnosti. Usnesení obvodního soudu napadla stěžovatelka obsáhlým odvoláním, jehož důvody jsou z větší části totožné s argumentací využitou v ústavní stížnosti. Městský soud neshledal odvolání důvodným a proto usnesení jako věcně správné potvrdil. Přitom konstatoval obecné předpoklady zatímní úpravy poměrů a jejich naplnění v dané věci. Opětovně přitom připomenul, že správce konkurzní podstaty se v rámci řízení o věci samé domáhá určení neúčinnosti právního úkonu a v případě její úspěšnosti by došlo ke vrácení uvedených nemovitostí do konkursní podstaty, je tudíž zcela namístě upravit zatímně poměry účastníků tak, aby v případě pravomocného vyhovění žalobě bylo reálně možné vrácení nemovitostí do konkursní podstaty. Jako zcela nepodstatné posoudil předchozí rozhodnutí o nařízení totožného předběžného opatření, když vrchní soud usnesení městského soudu o jeho nařízení zrušil, a to výhradně z procesních důvodů, neboť dospěl k závěru, že o něm rozhodoval věcně nepříslušný soud. Také uzavřel, že pro řešení otázky nařízení předběžného opatření nemá význam ani fakt, že došlo v mezidobí k pravomocného rozhodnutí vrchního soudu, protože je třeba odlišit neplatnost a neúčinnost právního úkonu, jako zcela odlišné právní instituty.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem dalších listinných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti předběžnému opatření, jež údajně zasáhlo do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud se povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. Např. v nálezu ve věci sp. zn. I.ÚS 31/97 poukázal na to, že vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 Ústavní soud konstatuje, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem, a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když z hlediska soudní praxe dochází k "zatímní" úpravě. K tomu dále Ústavní soud dodává, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány.
V souladu s §74 a §102 obč. soudního řádu lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§77 obč. soudního řádu). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení obč. soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z předložených rozhodnutí - byl vydán k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, kdyby se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při vydávání zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o takové obavě. Z připojeného rozhodnutí konkrétně vyplynulo, že vedlejší účastník se domáhá odporovatelnosti úkonu, kterým bylo disponováno dotčenými nemovitostmi. Z tohoto hlediska jsou vývody obecných soudů o případných důsledcích odporovatelnosti naprosto správné, naopak, stěžovatelka nepřípustně směšuje různá řízení (viz formulaci otázek) a tak se snaží o přezkum i takových závěrů, které vůbec s předloženou ústavní stížnosti nesouvisí.
Je proto patrné, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud zásadně oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy). Se stěžovatelčinými námitkami, že omezení vlastnického práva bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 4, se Ústavní soud neztotožňuje. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje toto ustanovení Listiny. Je třeba vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je předběžnou "sankcí" za pravděpodobné porušení jiné právní povinnosti.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou (a tato situace v projednávaném případě nastala) Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu