ECLI:CZ:US:2007:1.US.723.06.1
sp. zn. I. ÚS 723/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. R. H., zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2006, č.j. 39 Co 405/2004-56, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3.4.2003, č.j. 4 C 15/2004-24, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a H. Z., zast. JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem, sídlem Nový lesík 998/7, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a Obvodního soudu v Praze 7 (dále jen „obvodní soud“), vydané ve sporu, v němž se vůči vedlejší účastnici domáhal zaplacení rozdílu mezi nájemným v čase a místě obvyklým a tzv. „regulovaným“ nájemným ve výši stanovené naposledy cenovými předpisy zrušenými pro svou protiústavnost Ústavním soudem. Soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že sjednanou výši nájemného lze zvyšovat jedině dohodou obou stran, nikoli jednostranně; odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, čímž popřel právo stěžovatele domáhat se tzv. obvyklého nájemného. Odvolací soud odkázal sice na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 489/05, včetně té části odůvodnění, podle níž je povinností obecného soudu poskytnout účastníkům rozsáhlé poučení nad rámec své obecné poučovací povinnosti, ale rozhodl v rozporu s ním, stejně jako v rozporu s dalšími nálezy. Obecný soud tak nedostál své funkci ochránce subjektivních práv účastníka, stěžovatel považuje za absurdní konstatování odvolacího soudu, podle něhož je sice v zásadě jeho požadavek na obvyklé nájemné oprávněný, současně potvrdil zamítavý rozsudek jen z formálního důvodu, že stěžovatel podle něj neuchopil věc procesně správně. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení zejména čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a domáhá se zrušení napadených rozsudků.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Obvodní soud toliko odkázal na svoje rozhodnutí ve věci a zdůraznil, že si není vědom pochybení vedoucího k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice zastává stanovisko, že obecné soudy zjistily a posoudily právní a skutečný stav v souladu se současnou právní úpravou, že ústavní stížnost není důvodná. Podle její názoru stěžovatel v průběhu řízení neprokázal, že nájemné nestačí na úhradu vzniklých nákladů. V další části porovnala výši nájemného v družstevních bytech a dospěla k závěru, že regulované nájemné před úpravou podle zák. č. 107/2006 Sb. je cca o 40% vyšší než nájemné v družstevním bytě. Z těchto důvodu navrhla, aby ústavní stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta, protože nájemné je dostatečné, odpovídá zákonné úpravě a jde o obvyklé nájemné.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 4 C 15/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal vůči vedlejší účastnici dne 12.1.2004 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 8 419,- Kč, která je rozdílem mezi obvyklým nájemným ve výši 11 000,- Kč za měsíc a částkou zaplacenou na nájemném v září 2003, tj. 1 581,- Kč. Současně se domáhal zaplacení poplatku z prodlení. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu, dle rozpisu nájemného a záloh na služby doručeného pronajímatelem dne 28.2.2003 jí bylo stanovené nájemné ve výši 1 581,- Kč. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 24.8.2004, č.j. 4 C 15/2004-24, ve znění opravného usnesení ze dne 7.10.2004, č.j. 4 C 15/2004-31, a opravného usnesení ze dne 4.5.2006, č.j. 4 C 15/2004-47, žalobu zamítl, protože zjistil, že nájemní vztah vedlejší účastnice byl založen nájemní smlouvou ze dne 28.1.1995, která zrušila všechny předešlé dohody ohledně užívání bytu. Obvodní soud poukázal na okolnost, že výše nájemného byla stanovena podle této smlouvy, ve výši stanovené cenovými předpisy. Nájemné v této výši, resp. ve výši zvýšené dle cenových předpisů, vedlejší účastnice za září 2003 uhradila, takže jí žádný dluh na nájemném nevznikl. Vzhledem k tomu, že nájemné bylo stanoveno smluvně, soud se již nezabýval otázkou obvyklého nájemného v době uzavření nájemní smlouvy. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil se závěrem, že nájemné má smluvní základ ve smlouvě ze dne 28.1.1995. Je toho názoru, že nájemní vztah vznikl transformací z tzv. práva osobního užívání a nájemné bylo stanoveno právním předpisem namísto původní úhrady za užívání; později uzavřená nájemní smlouva nájemní vztah nezaložila, nedošlo ani k dohodě o nájemném. Kromě toho namítal i případnou neplatnost závazku pro rozpor s §2 odst. 3 zák. č. 526/2000 Sb., o cenách. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a rozsudkem ze dne 31.5.2006, č.j. 39 Co 405/2004-56, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Po rekapitulaci právní situace ve vztahu k §696 odst. 1 obč. zákoníku, na jehož základě by bylo možné změnit způsob výpočtu nájemného, shrnul, že od 18.12.2002 do 31.3.2006 neexistovala žádná speciální úprava pro regulaci nájemného, a uzavřel, že lze žalovat na určení jednostranně zvýšeného nájemného jen pro futuro (s odkazem na nález I.ÚS 489/05), přičemž stěžovatel požaduje nájemné za měsíc září 2003 a žaloba byla podána dne 12.1.2004.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny ani právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny. Jeho ústavní stížnost je založena především na tvrzení, že mu soudy odmítly přiznat právo na zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a regulovaným nájemným. Toto východisko je nesprávné. Je sice pravdou, že původní vztah vedlejší stěžovatelky k bytu vznikl v době, kdy obč. zákoník upravoval institut osobního užívání bytu, a tento vztah se transformoval do nájmu bytu, ovšem dne 28.1.1995 byla uzavřena nájemní smlouva již v režimu nové úpravy, a to mezi vedlejší účastnicí a právními předchůdci stěžovatele (zastoupenými společným zmocněncem). V této smlouvě bylo výslovně uvedeno, že se ruší veškeré předcházející dohody týkající se uvedeného bytu (čl. V.), proto není důvodná stěžovatelova výhrada, že by byt nebyl právně volný (viz čl. II. jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně). Je tedy zřejmé, že uvedená nájemní smlouva byla uzavírána v době účinnosti vyhl. č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle §2 odst. 2 písm. b) této vyhlášky však regulace nájemného podle ní neplatila pro byty, u nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem (kromě určených výjimek, přitom z nájemní smlouvy založené ve spise žádná z těchto výjimek neplyne), vzhledem ke zrušení předchozího vztahu byla vedlejší účastnice v postavení nového nájemce. Za této situace, byť s odkazem na cenové předpisy platné v době sepsání nájemní smlouvy, byla výše nájemného sjednána s plným uplatnění smluvní volnosti. Jestliže stěžovatel posléze nabyl vlastnické právo k domu s bytem užívaným vedlejší účastnicí, vstoupil do právního postavení pronajímatele (§680 odst. 2 obč. zákoníku), tudíž je povinen respektovat projevy vůle účastníků při uzavírání nájemní smlouvy a nemůže se v současné době dovolávat zrušení regulace nájemného, protože zrušení této úpravy žádným způsobem neovlivnilo obsah nájemního vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice. K tomuto správnému závěru – odpovídajícímu dosavadnímu přístupu Ústavního soudu (viz usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 577/04) – dospěl též obvodní soud (viz str. 3 napadeného rozsudku). Protože stěžovatel nabyl vlastnické právo omezené existujícím nájmem ve prospěch vedlejší účastnice, je stěžovatel povinen toto omezení nadále snášet (viz §680 odst. 2 obč. zákoníku), a nemohlo proto napadenými rozsudky dojít k porušení čl. 11 Listiny.
V řízení před obecnými soudy nedošlo ani k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho konstantní judikaturu platí, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatele, jako účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu