ECLI:CZ:US:2006:1.US.726.05
sp. zn. I. ÚS 726/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2005, č. j. 29 Odo 497/2003-58, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Dle stěžovatele obecné soudy, v poslední instanci pak Nejvyšší soud, interpretovaly a aplikovaly jednoduché právo způsobem, který zasáhl do výše uvedených ústavně zaručených práv, v důsledku čehož pak bylo stěžovateli dle jeho tvrzení znemožněno domoci se svého práva u soudu. Konkrétně spatřuje stěžovatel dotčení na ústavních právech v posouzení způsobu doručení usnesení soudu vydaného dle §24 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době doručování předmětného usnesení, tedy ve znění účinném do 30. 4. 2004, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") obecnými soudy a dále v pochybení obecných soudů spočívávající v nedostatečném prověřování skutečností ohledně doručování předmětného usnesení a vedoucích k nesprávnému závěru o fikci doručení zásilky dle §46 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 1999 (dále jen "o. s. ř. ").
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cm 21/99, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2002, č. j. 12 Cm 21/99-17, byla zamítnuta určovací žaloba stěžovatele ohledně jeho pohledávky přihlášené v konkursním řízení vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 92 K 24/97. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že soud měl žalobu stěžovatele za podanou po lhůtě 30 dní zakotvené v §24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání; pokud stěžovatel současně namítal také nedodržení správného postupu při doručování usnesení, kterým byl vyzván k podání incidenční žaloby a které mu nebylo doručeno do vlastních rukou, zde soud takové námitky odmítl s odůvodněním, že předmětné usnesení se doručuje tzv. prostým způsobem, nikoli do vlastních rukou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 2. 4. 2002 odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č. j. 13 Cmo 107/2002-30, tak, že rozsudek soudu prvního potvrdil, když se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že z dikce §24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ve spojení s §47 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v roce 1998 vyplývá, že předmětná výzva se nedoručuje do vlastních rukou, a pokud takový postup nenařídil soudce, bylo doručení podle §46 o. s. ř. v souladu se zákonem. Rozsudek odvolacího soudu napadl dne 20. 12. 2002 stěžovatel dovoláním, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005, čj. 29 Odo 497/2003-58 zamítnuto. V tomto napadeném rozsudku se dovolací soud jednak ztotožnil s výše uvedenými závěry soudů obou stupňů, jednak stěžovateli k jeho dovolací námitce vyložil, proč není namístě aplikovat ustanovení §175i o. s. ř., které upravuje doručení rozhodnutí soudu vydaného v dědickém řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že zatímco obecné soudy jsou povinny aplikovat přiměřeně o.s. ř. tam, kde zákon o konkursu a vyrovnání právní úpravu postrádá (zde odkazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/01) nelze takto aplikovat v konkursním řízení speciální ustanovení o. s. ř., která slouží jako odchylka od obecné úpravy jen pro určité situace nebo jen pro určité druhy řízení.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř. a zákona o konkursu a vyrovnání, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že obecné soudy v jeho věci nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se shodují s námitkami uplatněnými již před dovolacím soudem, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení podústavního práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadl, aplikoval na věc stěžovatele příslušná ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností, aniž by při této aplikaci vybočil z mezí ústavnosti. Dle §3 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání účinného v době doručování předmětného usnesení platilo, že není-li stanoveno jinak, použijí se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na dovolacím soudem zmíněný nález ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněný v Sb.n.u.ÚS sv. 28, č. 153, ve kterém Ústavní soud uvedl, že "přiměřenost použití o.s.ř. neznamená oprávnění soudu rozhodovat, zda bude nebo nebude, například s ohledem na některé z cílů konkursního řízení, příslušná ustanovení o.s.ř. aplikovat. Listina zakotvuje povinnost soudu postupovat zákonem stanoveným způsobem (čl. 2 odst. 2, resp. 36 Listiny). Pouze v rámci aplikace příslušných ustanovení o.s.ř. může obecný soud přihlížet k cílům konkursu". Postupu obecných soudů, které aplikovaly v dané věci ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., dle kterého je do vlastních rukou třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu, tedy nemá Ústavní soud o ohledem na výše uvedené z hlediska ústavněprávního co vytknout, ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že mu měla být předmětná výzva doručena do vlastních rukou s ohledem na její zcela zásadní význam v konkursním řízení. Takový postup by však dle Ústavního soudu nebyl v souladu s příslušnými ustaveními o. s. ř, které výslovně stanoví, kdy se doručuje do vlastních rukou (když ustanovení §24 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání takový postup soudu neukládá, a předseda senátu takový způsob doručení nenařídil), a to ani s ohledem na přiměřenost užití o. s. ř., která, jak vyplývá z výše cit. nálezu Ústavního soudu, neumožňuje obecným soudům postupovat při aplikaci o. s. ř. zcela podle svého uvážení.
Ústavní soud nemůže také přisvědčit stěžovateli v tom, že se dovolací soud odmítl zabývat jeho námitkou, že si obecné soudy neověřily jím tvrzenou skutečnost, že se v místě doručování v místě doručení dlouhodobě nezdržoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatele podrobně zabýval, avšak vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel před soudem prvního a druhého stupně namítal, že zásilka mu měla být doručována do vlastních rukou, zatímco námitku, že se v místě doručování v době doručování nezdržoval, uvedl teprve v dovolání, nemohl Nejvyšší soud k tomuto novému skutkovému tvrzení přihlédnout. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že bylo na stěžovateli, aby již v souvislosti s podaným odvoláním předložil soudu tvrzení a především dostatečné důkazy o tom, že se v místě doručování nezdržoval. Výše uvedené platí i k námitce stěžovatele, že nerozumí tomu, proč zásilka nebyla předána jeho matce, která dle tvrzení stěžovatele přebírala poštu pro osoby na dané adrese hlášené.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň,
předseda senátu