ECLI:CZ:US:2007:1.US.729.06
sp. zn. I. ÚS 729/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti F. Š., zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 5 C 110/2006-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soud v Znojmě (dále jen "okresní soud"). Z návrhu vyplývá, že stěžovatel u okresního soudu podal žalobu o úhradu nájemného či o vydání škody, a to vůči nájemkyni, resp. nájemcům (v tomto bodě je žalobní návrh v rozporu s přiloženou žalobou a s napadeným usnesením, neboť stěžovatel podal jedinou ústavní stížnost proti dvěma rozdílným, byť obsahově podobným rozhodnutím) a současně (jako alternativu) vůči České republice. Okresní soud napadeným usnesením vyloučil řízení proti České republice k samostatnému řízení. K postupu soudu stěžovatel namítá, že neměl nikdy v úmyslu podat samostatnou žalobu vůči České republice, neví, zda předmětná škoda byla způsobena, je přesvědčen, že požadovaná částka je dlužným nájemným, pokud takto soudy rozhodnou, pak navržený petit in eventum je bezpředmětným, věc vyloučena k samostatném řízení jest bezpředmětnou. Dále odkázal na nález Ústavního soud sp.zn. I. ÚS 489/05 zdůrazňující - s odvoláním na nález sp.zn. Pl. ÚS 20/05 - odpovědnost státu za škodu, nebude-li pronajímatelův důvodný nárok v plné míře uspokojen. Podle stěžovatele napadeným rozhodnutím soud rozhodl, že nájemci nic nedluží, a tím předjal své meritorní rozhodnutí a rozhodl, že petit in eventum není možný a za věc je výlučně odpovědná Česká republika nebo možná nikdo. Stěžovatel (označující se za odvolatele) tvrdí, že tímto postupem mu soud odňal právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, porušil jeho právo na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve svém důsledku došlo k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel v řízení před obecným soudem uplatnil jednou žalobou dva nároky vůči více žalovaným (jde o tzv. objektivní kumulaci), přičemž napadeným usnesením soud I. stupně vyloučil řízení o druhém z nároků k samostatnému řízení. Jde o úkon soudu upravující postup v řízení, je to úkon, jímž nebylo o nároku meritorně rozhodnuto, tudíž tvrzení o zásahu do základních práv jsou zcela neopodstatněná. K údajnému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává (v návaznosti na jeho konstantní judikaturu), že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem okresního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se úhrady nájemného vůči nájemcům, příp. (v souladu s nálezy Ústavního soudu) náhrady škody vůči České republice. Je zřejmé, že druhý z nároků má své místo pouze tehdy, nebude-li stěžovatel úspěšný v prvém z nich. Zásah do vlastnického práva či do práva na legitimní očekávání rozmnožení majetku také nemohl být napadeným usnesením způsoben, neboť - jak výše uvedeno - nejde o meritorní rozhodnutí o nároku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Ivana Janů
soudce zpravodaj