ECLI:CZ:US:2015:1.US.737.15.1
sp. zn. I. ÚS 737/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Biese, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 2599/2013-59, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č. j. 51 Co 43/2013-45, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012 č. j. 10 C 156/2012-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Ministerstvu spravedlnosti, tedy vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhal zaplacení částky 493 200 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody. K němu došlo v důsledku rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 14. 12. 1973 sp. zn. 3 T 253/73, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tehdejšího ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Stěžovatel vykonal trest v plném rozsahu od 18. 10. 1973 do 18. 4. 1975. Usnesením Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 15. 2. 1991 sp. zn 2 Rtv 170/90 byl uvedený rozsudek v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu, ale ne ve výroku o vině. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. 2 Nt 213/2010 byl podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zrušen i výrok o vině a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovatel následně požádal vedlejšího účastníka dopisem doručeným dne 16. 3. 2011 o přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění v délce 548 dní. Vedlejší účastník tento nárok odmítl, neboť podle něj neměl oporu v právních předpisech. Stěžovatel se tedy obrátil se žalobou na obvodní soud, jenž svůj zamítavý rozsudek ze dne 20. 11. 2012 zdůvodnil jednak tím, že stěžovatelův nárok na náhradu nemajetkové újmy vznikl již dne 15. 2. 1991 zrušením výroku o trestu odnětí svobody, tedy před účinností Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), takže čl. 5 Evropské úmluvy nelze použít ratione temporis. Navíc, i kdyby tomu tak nebylo a kdyby bylo za rozhodnou skutečnost označeno až usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011, tak by již ke dni 21. 2. 2012 uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která se stavěla po dobu, kdy o stěžovatelově žádosti rozhodoval vedlejší účastník. Stejně tak by již uplynula šestiměsíční lhůta podle samotné Evropské úmluvy, a to již ke dni 21. 8. 2011. Žaloba byla totiž obvodnímu soudu podána až dne 30. 7. 2012, takže námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla důvodná.
2. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 3. 5. 2013. Městský soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že promlčecí lhůta běžela až od 21. 2. 2011 a měla se počítat podle §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví promlčecí lhůtu tříletou, která v době podání žaloby ještě neuplynula. Podle městského soudu ovšem nebylo možno stěžovatelův nárok opřít ani o zákon č. 119/1990 Sb., ani o zákon č. 82/1998 Sb. a z důvodů ratione temporis ani o přímou aplikaci Evropské úmluvy, na čemž nemůže nic změnit ani stěžovatelem uváděný nález ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497).
3. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl výše označeným rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, jímž konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Žalobu na zaplacení částky 493 200 Kč ovšem zamítl. Nejvyšší soud ve svém rozsudku při rozhodování o samotném nároku na přiměřené zadostiučinění reflektoval stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), stejně jako na ně navazující nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, z jehož bodu 16 vyplývá, že nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž nároku nebylo "shodou okolností" do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto. V případě stěžovatele to podle Nejvyššího soudu znamenalo, že jeho nárok nebylo možno mít za nedůvodný, ovšem v pozitivním právu mu neodpovídala žádná jiná forma odškodnění, než úprava obsažená v §31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Právě tyto okolnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět leda formou morálního zadostiučinění. Jiná forma zadostiučinění se zde podle Nejvyššího soudu nemohla pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy uplatnit.
4. Stěžovatel nyní ústavní stížností napadá jednak výrok I. výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jednak rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel předně zdůrazňuje zbytečnost dalších polemik ohledně aplikace článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy, neboť Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 39/14 jasně konstatoval, že se toto ustanovení má aplikovat na ty, kdo podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i jeho případ. Nemá se tak podle stěžovatele aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., neboť jeho aplikaci jasně vylučuje jeho §36, podle nějž se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou až těmi rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona. Pokud pak chce Nejvyšší soud zabránit nerovnosti osob v obdobném právním postavení, tak chce brojit proti něčemu, co reálně existuje a čemu nelze zabránit. Některým žadatelům byla náhrada nemateriální újmy soudy pravomocně přiznána a vyplacena, jedné žadatelce ji Ministerstvo spravedlnosti začalo vyplácet dobrovolně, naopak stěžovateli nebylo finanční zadostiučinění přiznáno soudně ani mimosoudně. Takovou situaci lze podle stěžovatele řešit jedině postupem naznačeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005 (N 221/39 SbNU 337), kde uvedl: "Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené v minulém režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna." Proto tam, kde nápravu provést lze, by provedena být i měla, ovšem Nejvyšší soud postupuje přesně opačně a nerovnosti již existující ještě prohlubuje. Zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva, jež zde Nejvyšší soud označil za dostatečné, je vhodné tam, kde se stát dopustil pouze drobného pochybení, nikoli však v případě tak závažného zásahu do práv občana, jakým je dlouhodobé zbavení osobní svobody. Při takovém porušení práv je omluva bez přiměřené finanční kompenzace ve skutečnosti výsměchem občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má v případě nevinně vězněných osob stát poskytnout jednak náhradu materiální újmy, dále náhradu nemateriální újmy a konečně náhradu nákladů právního zastoupení. Není přitom žádný důvod k tomu, aby byla stěžovateli poskytnuta první a třetí z uvedených složek náhrady a druhá složka mu byla odepřena.
5. Stěžovatel proto navrhuje zrušení shora označených rozsudků, neboť jimi dochází k porušení jeho práv podle článku 1 a článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), článku 89 odst. 2 Ústavy a článku 5 odst. 5 a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud i Městský soud v Praze, jejich vyjádření však neobsahovala nic nového nad rámec obsahu jejich rozhodnutí, proto nebylo nutno je předkládat stěžovateli k vyjádření.
7. Ústavní stížnost je jednou z ústavních stížností reagujících na judikatorní vývoj v otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení. Vzhledem k tomu, že k tomuto nezákonnému věznění docházelo předtím, než na našem území vstoupila Evropská úmluva v účinnost, byly žaloby proti vedlejšímu účastníkovi obecnými soudy zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud. V nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) ovšem Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Evropské úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo v onom případě zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Dospěl tedy k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Evropská úmluva nabyla dne 18. 3. 1992 účinnosti pro Českou republiku, respektive pro její federální předchůdkyni ČSFR, ovšem soudy nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. 3. 1992. K obdobnému závěru, tedy že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že byl tento přístup založen na chybném výkladu časových účinků Evropské úmluvy a že pokud je Evropská úmluva vykládána správně a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů perzekvovaných v době nesvobody nedopadá z důvodů ratione temporis. Na základě důkladného výkladu Evropské úmluvy tak dospěl Ústavní soud k prvnímu výroku svého stanoviska: "Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní."
9. Bylo ovšem nutno vyřešit také intertemporální účinky tohoto judikatorního odklonu, a to zejména s ohledem na legitimní očekávání těch osob, které již nárok na odškodnění v souladu s dřívější judikaturou Ústavního soudu uplatnily u obecných soudů. Ústavní soud se proto dále zabýval i tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy nutně plyne, že těmto dříve uplatněným nárokům nelze vyhovět. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, a to na základě následující úvahy obsažené v bodech 33 a 34 stanoviska: "Jak totiž plyne ze shora uvedeného, judikatorní odklon, který je tímto stanoviskem proveden, může mít buď prospektivní, anebo též retrospektivní účinky. Ohledně jeho prospektivních účinků, tedy ve vztahu k potenciálním řízením, která ještě nebyla zahájena, nelze vznášet žádné rozumné pochybnosti, a proto není třeba v tomto směru ani blíže argumentovat. Ve vztahu k účinkům retrospektivním však Ústavní soud vychází z toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození právní sféry jiných osob. Je třeba vycházet rovněž z toho, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by proto Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to ‚štěstí‘, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem."
10. Jinak řečeno, Ústavní soud nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jejich kolegům, kteří měli to štěstí, že o nich soudní soustava již stihla rozhodnout.
11. Právě k těmto legitimním očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska, o nárocích uplatněných před jeho vydáním, jak Ústavní soud zdůraznil v navazujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014: "Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna ‚shodou okolností‘ rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě."
12. V nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 pak Ústavní soud dodal: "Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy, totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit; nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu."
13. V posledně citovaném nálezu vedl tento přístup "brát nároky odpíračů vážně" ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť Ústavní soud shledal, že stěžovateli mohlo vzniknout a vzniklo na základě judikatury Ústavního soudu legitimní očekávání, že mu přiměřené zadostiučinění za jeho nezákonné věznění v době nesvobody bude přiznáno, a pokud mu přiznáno nebylo, šlo o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. V nyní posuzovaném případě je tomu však jinak. V době, kdy stěžovatel podával v červenci 2012 svou žalobu proti vedlejšímu účastníkovi, byl jeho nárok na přiměřené zadostiučinění již zjevně promlčen, jak zdůvodnil obvodní soud. Stěžovatel přitom ani v odvolání proti jeho rozhodnutí, ani následně v dovolání a v ústavní stížnosti, nezpochybnil to, jak obvodní soud určil rozhodná data, tedy jak datum, od nějž počala promlčecí doba běžet, tak datum, kdy podal k obvodnímu soudu žalobu. Ústavní soud tedy bere za nesporná (stěžovatelem nijak nerozporovaná) zjištění obvodního soudu, že rozhodnou skutečností pro počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. byla právní moc rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011, a že tedy k 21. 2. 2012 tato šestiměsíční promlčecí lhůta, která se stavěla po dobu, kdy o stěžovatelově žádosti rozhodoval vedlejší účastník, uplynula. Námitka promlčení, kterou vůči žalobě podané v červenci 2012 vznesl vedlejší účastník, tak byla důvodná.
15. Stěžovatel proti ní brojil toliko v odvolání, ovšem jeho konstrukce, že se měla promlčecí lhůta počítat podle §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví promlčecí lhůtu tříletou, je neudržitelná. Zde stanovená tříletá promlčecí lhůta totiž dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona, tedy nároky na odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců. Ve stěžovatelově případě ovšem nejde o žádný z těchto nároků podle zákona o soudní rehabilitaci a jediným vnitrostátním předpisem, o nějž lze jím nárokované přiměřené zadostiučinění opřít, je zákon č. 82/1998 Sb., který stanoví šestiměsíční promlčecí lhůtu. Ta již v době podání jeho žaloby uplynula, jak bylo uvedeno výše.
16. Stěžovateli proto nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že bude jeho opožděné žalobě vyhověno. Toto očekávání nemohla založit ani výše rekapitulovaná judikatura Ústavního soudu, neboť ta se zabývala toliko vztahem mezi okamžikem porušení práv chráněných Evropskou úmluvou a okamžikem její účinnosti. Tato otázka byla v rozhodnutích obecných soudů sice také řešena, ovšem jako důvod zamítnutí stěžovatelovy žaloby by plně dostačovalo vyhovění námitce promlčení, proti níž stěžovatel nepřinesl přesvědčivé argumenty a s jejíž odůvodněností se ztotožňuje i Ústavní soud. V zamítnutí jeho žaloby tudíž nelze podle Ústavního soudu spatřovat postup rozporný s jeho výše rekapitulovanou judikaturou. Nelze proto ani shledat, že by tímto postupem obecných soudů byla dotčena stěžovatelova práva chráněná Evropskou úmluvou či Listinou, zejména jejím článkem 36 odst. 1, jehož porušení bylo konstatováno tam, kde rozhodování obecných soudů zasáhlo legitimní očekávání stěžovatelů.
17. V nyní posuzovaném případě stěžovateli z důvodu promlčení jeho nároku legitimní očekávání vzniknout ani nemohlo, a nemohlo proto dojít ani k zásahu do jeho základních práv. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu