ECLI:CZ:US:2007:1.US.749.07.1
sp. zn. I. ÚS 749/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. J. B., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. ČTS: UOOZ-18/V7-2006, za účasti Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2007, stěžovatel napadl postup Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové (dále jen "policie") ve věci vedené pod sp. zn. ČTS: UOOZ-18/V7-2006.
Uvádí, že proti němu bylo čtyřikrát (1. 4., 1. 8., 25. 9. a 9. 12. 2006) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Proti každému z těchto zahájení trestního stíhání podal stížnost, čímž v prvých třech případech dosáhl zrušení příslušného usnesení. Stížnost proti poslednímu rozhodnutí z 9. 12. 2006 byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně zamítnuta.
Tvrdí, že čtyřnásobným zahajováním trestního stíhání proti němu pro stejný skutek došlo k evidentnímu excesu orgánu veřejné moci, totiž k "experimentování policie s bezúhonností stěžovatele". Policie prý "zneužila státní moc, která musí sloužit všem občanům a kterou lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon." Považuje přitom za nutné odkázat na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01 a Pl. ÚS 11/02, dle kterých ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty a libovůle orgánů veřejné moci je striktně zapovězena.
Domnívá se, že došlo k porušení práva na spravedlivý a nestranný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a též k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a rovněž čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a 2 odst. 2 Listiny, neboť policie uplatnila moc mimo rámec a případy stanovené zákonem. S odkazem na uvedené navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení jeho práv nálezem konstatoval.
II.
Ústavní soud není k projednání návrhu příslušný.
Stěžovatel požaduje, aby bylo vysloveno porušení jeho základních práv a svobod. V této souvislosti nežádá zrušení nějakého rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva či svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení. K tomu však Ústavní soud oprávněn není a ústavní stížnost tedy nelze meritorně projednat.
Pro úplnost Ústavní soud také připomíná, že v souladu se zásadou subsidiarity je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení a poté, co budou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je, s výjimkou zcela mimořádných situací, vyloučen. Stěžovatel má v řízení k dispozici prostředky k ochraně svých práv, využívá jich a dociluje jimi vydání příslušných rozhodnutí státního zastupitelství. Případná pochybení jsou tedy řešena zákonem předpokládaným způsobem.
Ústavní soud přesto považuje za vhodné alespoň jako obiter dictum v obecné rovině (aniž by hodnotil konkrétní okolnosti stěžovatelova případu) poznamenat, že policejní orgán je při zahajování trestního stíhání bezpochyby vázán pokyny obsaženými v usnesení státního zastupitelství, kterým bylo jeho předchozí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zrušeno. Pokud je důsledně nerespektuje a z tohoto důvodu je dané stíhání zahajováno několikanásobně, jedná se jistě o jev nestandardní a nežádoucí, který by ve svém důsledku mohl vést např. i k nepřiměřené délce řízení. V případě, že k takto nedbalému jednání dojde, může se eventuálně jednat i o důvod ke kárnému postupu vůči příslušnému policistovi.
V návaznosti na uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Ivana Janů, v.r..
soudce zpravodaj