ECLI:CZ:US:2018:1.US.75.18.1
sp. zn. I. ÚS 75/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1) Jiřího Touše ml., 2) Jiřího Touše st., 3) Stanislava Vlnase a 4) Radka Pitáka, všichni zastoupeni JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Vídeňská 9, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2017 č. j. 30 A 212/2016-42 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 10 As 21/2017-83, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatele opominuly jako účastníky řízení v pochybnostech podle §3 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesní zákon"), a následně i soudů, které tento postup aprobovaly.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti současně domáhají zrušení části ustanovení §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen "spr. řád") ve slovech "do 30 dnů ode dne kdy, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku". Podle názoru stěžovatelů dané ustanovení omezuje účastníky řízení vymezené v §27 odst. 2 správního řádu, pokud byli opomenuti ve správním řízení, v možnosti brojit proti tomuto opomenutí pouze ve lhůtě jednoho roku od doby, kdy rozhodnutí bylo doručeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán oznámil.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad v Klatovech, odbor životního prostředí, jako příslušný orgán státní správy lesů vyhověl žádosti sousedů stěžovatelů (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejších účastníků) a rozhodnutím ze dne 5. 3. 2015 rozhodl v pochybnostech podle §3 odst. 3 lesního zákona, že v rozhodnutí specifikované pozemky jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa - lesní pozemky. Stěžovatelé jako vlastníci sousedních pozemků se tohoto řízení neúčastnili a nebyli o něm nijak informováni. O rozhodnutí se dozvěděli až v září 2016, kdy jeden ze stěžovatelů požádal o vydání rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu na svém pozemku. Jeho žádost byla stavebním úřadem zamítnuta na základě nesouhlasného závazného stanoviska orgánu státní správy lesů vydaného podle §14 odst. 2 lesního zákona, neboť umístění stavby by nebylo vhodné v bezprostřední blízkosti (6,3 m) lesního pozemku. Stěžovatelé se prostřednictvím návrhu na obnovu řízení domáhali zrušení rozhodnutí orgánu státní správy lesa vydaného podle §3 odst. 3 lesního zákona; se svým návrhem však u správních orgánů neuspěli. Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé nevyčerpali řádné opravné prostředky před správním orgánem. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
V nyní posuzované věci je zřejmé, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně nepřípustnosti správní žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde neshledal.
Oba soudy (zejména pak Nejvyšší správní soud) logicky a srozumitelně stěžovatelům objasnily důvody, pro které musela být jejich žaloba odmítnuta, a jejich adekvátnímu odůvodnění, založenému na závěru, že stěžovatelé nesplnili jednu z podmínek přípustnosti správní žaloby, jestliže před jejím podáním nepodali proti napadenému správnímu rozhodnutí odvolání, nelze z ústavněprávních pozic ničeho vytknout. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Plzni vycházeli z ustanovení §84 odst. 1 spr. řádu, který upravuje odvolací lhůtu při neoznámení rozhodnutí. Kasační soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svoji předchozí judikaturu, v níž vyložil, že dané ustanovení správního řádu "je nutno vztáhnout nejen na případy, kdy se účastník sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno, ale i na případy, kdy potenciální účastník o správním řízení vůbec nevěděl, neparticipoval na něm, a tudíž mu ani konečné rozhodnutí doručeno nebylo" (rozsudek č. j. 1 As 45/2007-48).
Nejvyšší správní soud k ustanovení §84 odst. 1 spr. řádu dále v odůvodnění napadeného rozsudku dodal, že "objektivní lhůta jednoho roku je stanovena s ohledem na zajištění právní jistoty osob dotčených rozhodnutím, neboť není žádoucí, aby i po letech po vynesení rozhodnutí dotčené osoby stále neměly jistotu konečného rozhodnutí ve věci." Ústavní soud ke smyslu a účelu lhůt v právu již dříve uvedl, že "smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv." (srov. sp. zn. II. ÚS 560/01).
I když čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím veřejné správy, právo na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem (s výjimkami stanovenými zákonem), jde o ustanovení obecné, jehož podmínky a podrobnosti stanoví podle čl. 36 odst. 4 Listiny zákon; jinými slovy konkrétní realizaci tohoto základního práva, jakož i jeho případná omezení zajišťuje zákonná právní úprava v podobě procesního předpisu, jímž je pro oblast správního soudnictví soudní řád správní, kterým jsou oba správní soudy ve svých procesních postupech vázány. Ani Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nepříslušelo hodnotit důvody, pro které stěžovatelé podmínku přípustnosti žaloby nesplnili, je-li dána objektivně, a již vůbec mu pak nelze vytýkat, nezabýval-li se - nad tento rozhodný procesní rámec nepřípustné žaloby - věcí meritorně, z pohledu tvrzeného porušení subjektivních práv stěžovatelů.
Je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Návrh na zrušení části ust. §84 odst. 1 spr. řádu jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu