ECLI:CZ:US:2005:1.US.756.04
sp. zn. I. ÚS 756/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I.Y., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 0 Nt 12021/2004, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v O., ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 2 Zt 443/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se I.Y. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a OSZ (dále jen "okresní státní zastupitelství") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným usnesením okresní soud zamítl stížnost stěžovatele proti označenému usnesení okresního státního zastupitelství. Tímto usnesením stěžovatel byl, podle §71 odst. 2, 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), i nadále ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a), c) TrŘ. Vazební důvod podle §67 písm. b) TrŘ pominul.
Podle odůvodnění uvedených usnesení stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2004, sp. zn. 0 Nt 3343/2004, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) TrŘ. Je stíhán pro trestné činy zbavení osobní svobody, podle §232 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), b) TrZ a maření výkonu úředního rozhodnutí, podle §171 odst. 1 písm. b) TrZ. Jedná se o zvlášť závažné trestné činy a stěžovatel se na území České republiky zdržuje nelegálně. Okresní soud uvedl, že důvody vazby u stěžovatele trvají v nezměněném rozsahu i nadále. Stěžovatel nerespektoval lhůtu k vycestování stanovenou mu na základě trestu vyhoštění uloženého rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 71 T 132/2003. Z České republiky nevycestoval a požádal o udělení azylu. Ani tato okolnost nevylučuje, že by stěžovatel mohl změnit místo pobytu nebo z České republiky vycestovat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Důvod vazby podle §67 písm. c) TrŘ shledal v tom, že stěžovatel v trestné činnosti násilného charakteru pokračuje. Tato skutečnost je patrná z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 71 T 132/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. b) TrZ a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění v trvání čtyř let.
Porušení svých, shora označených ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění usnesení okresního státního zastupitelství, kde vazební důvody nejsou řádně individualizovány, čímž došlo k libovůli v rozhodování. Závěr, že se zdržuje na území České republiky nelegálně, je v rozporu se skutečností, neboť je od 19. 12. 2003 účastníkem azylového řízení a řádně se hlásil v uprchlickém táboře V.
Tvrzení, že měl trestnou činnost páchat pokračujícím způsobem po delší dobu, je nepravdivé, neboť skutková věta usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje podezření ze spáchání toliko jednoho skutku v přesně označený den. Jako ústavně nepřípustné se mu jeví odkaz, stran vazebních důvodů, na skutečnosti "jak jsou uvedeny v usnesení o vzetí do vazby (...)". Jako nepodloženou spekulaci odmítl názor okresního soudu, že zájem o udělení azylu v České republice projevil se záměrem vyhnout se trestu vyhoštění. Nerozumí tomu, proč je útěková vazba shledávána důvodnou na základě dopisu, který napsal E.L. a proč důvodnost obavy z "opakování" trestné činnosti je shledávána v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 132/2003. Za zásadní ústavně právní pochybení považuje skutečnost, že v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02, nebyl slyšen.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), okresní soud odkázal na obsah odůvodnění svého usnesení.
Okresní státní zastupitelství uvedlo, že ačkoli byl stěžovatel odsouzen k trestu vyhoštění v trvání čtyř let, toto rozhodnutí nerespektoval, území republiky neopustil a navíc se dopouštěl závažné trestné činnosti. Pokračování v trestné činnosti po delší dobu se netýká stěžovatele, což je zřejmé z následující věty napadeného usnesení, neboť se v ní konstatuje, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) TrŘ tak, jak jsou uvedeny v usnesení o vzetí do vazby, trvají nezměněné i nadále. Jedná se o důvody, které, na rozdíl od vazebního důvodu podle §67 písm. b) TrŘ, nemohou pominout prostým uplynutím zákonem stanovené doby a souvisejících podmínek. Proto považuje námitky stěžovatele za bezpředmětné a důvody setrvání ve vazbě za zákonné.
V předmětné trestní věci byla na stěžovatele podána obžaloba k Okresnímu soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 91/2005. Hlavní líčení bylo nařízeno na 28. 6. 2005.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a proto jsou nepřezkoumatelná.
Základní podmínkou pro rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě je trvání vazebních důvodů, uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) TrŘ, které musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností. Okresní státní zastupitelství ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že důvody předstižné a útěkové vazby jsou v době rozhodování podle §71 odst. 2, 3 TrŘ stále stejné, jako byly při vzetí stěžovatele do vazby. Znovu na tyto důvody konkrétně poukázalo, zejména na to, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažné trestné činy a na území České republiky se zdržuje nelegálně. Okresní soud navíc doplnil, že stěžovatel nerespektoval trest vyhoštění, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 71 T 132/2003. S ohledem na označený rozsudek okresního soudu, kterým byl uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. b) TrZ a výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ a trestné činy, za které je nyní stíhán, je zřejmé, že opakoval trestnou činnost násilného charakteru. Navíc stíhané trestné činy spáchal ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen zmíněným rozsudkem. Pro úplnost dodal, že pro vazební důvod podle §67 písm. a) TrŘ svědčí přepis korespondence stěžovatele adresovaný E.L., z něhož vyplynulo, že stěžovatel má v úmyslu uzavřít v České republice fiktivní sňatek.
Podle názoru Ústavního soudu je argumentace okresního státního zastupitelství a okresního soudu dostatečně konkrétní, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství neodkázalo všeobecně na předchozí usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, jak tvrdil stěžovatel, ale uvedlo konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazebních důvodů se závěrečným konstatováním, že: "Vazební důvody podle §67 písm. a), c) TrŘ tak, jak jsou uvedeny v usneseních o vzetí stěžovatele do vazby, tedy trvají i nadále".
Ústavní soud nepřisvědčil ani zásadní námitce stěžovatele, spočívající v tom, že nebyl slyšen před soudem v řízení o jeho stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství.
Ústavní soud se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě opakovaně zabýval ve své judikatuře, včetně stěžovatelem uváděného rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, strana 397).
V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy)". V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom vzal zřetel na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě (obdobně viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, vyhlášený ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.).
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že uvedený nález Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Především je nutno dodat, že právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 TrŘ). Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl podle §71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní, podle §71 odst. 5, případně odst. 6 TrŘ.
Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z takového požadavku zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje, či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
V projednávaném případě stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a namítl absenci osobního slyšení při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství o ponechání ve vazbě. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že absence takového slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.
Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že se na území České republiky nezdržoval nelegálně, že nelze předpokládat, že by byl ohrožen uložením přísného trestu ve výši kolem osmi let, že v jeho případě nejde o opakování trestné činnosti a že státní zástupce nezkoumal, zda účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, které by znamenaly, že skutečnosti, na kterých bylo omezení jeho osobní svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Ostatně takové námitky stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Za takovou námitku nelze považovat ani tvrzení stěžovatele, že kdyby byl vyslechnut, vysvětlil by dopis napsaný E.L., neboť tato skutečnost nebyla jedinou, v níž byla spatřována důvodnost vazby. Jinými slovy, stěžovatel ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě významné, skutečnosti. Právě to však je klíčové pro posouzení opodstatněnosti podaného návrhu. Nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
Stěžovatel rovněž požádal o postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, z důvodu naléhavosti věci. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud od samého počátku řízení o ústavní stížnosti postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji, nepřijal v tomto směru příslušné usnesení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu