ECLI:CZ:US:2007:1.US.769.06
sp. zn. I. ÚS 769/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 3161, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 10. 2006, čj. 40 Co 163/2006 - 109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 10. 2006, čj. 40 Co 163/2006 - 109. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 C 108/2005 - 59, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému Zemědělskému družstvu "Agroholding", se sídlem v Bernarticích, na zaplacení částky 3 000,-- Kč. V ústavní stížnosti uvedla, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jednak v právním názoru na neplatnost nájemního vztahu, jednak nesprávnou aplikací §118a odst. 1 OSŘ, pokud jde o zjišťování dalšího právního důvodu jejích nároků.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Ze shora označeného rozsudku okresního soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 3 000,-- Kč byla zamítnuta. Soud tak rozhodl po zjištění, že dne 19. 4. 1995 byla mezi stěžovatelkou a žalovaným družstvem uzavřena "nájemní smlouva", jejíž předmět byl vymezen jako "majetkový podíl získaný restitucí a transformací ZD Bernartice, evidenční číslo 1231, ve výši 150 046,-- Kč", na dobu neurčitou a roční nájemné bylo sjednáno ve výši 1 % z tohoto majetkového podílu. Soud poukázal na ustanovení §663 ObčZ, nájemní smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť postrádá vymezení předmětu nájmu. Majetkový podíl, tak, jak je označen v nájemní smlouvě, je nezpůsobilým předmětem nájmu. Nárok stěžovatelky nelze posoudit ani podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Stěžovatelka pouze tvrdila, že žalovaný v letech 2003 a 2004 užíval věci na vykrytí jejího transformačního a restitučního podílu v minimální výši 145 814,-- Kč bez právního důvodu, čímž na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Protože stěžovatelka tyto věci neindividualizovala, soud ji vyzval k doplnění základních skutkových tvrzení v souladu s ustanovením §118a odst. 1 OSŘ a současně ji poučil o následcích nesplnění této povinnosti. Stěžovatelka svá skutková tvrzení nedoplnila.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud zjištěné skutečnosti, zejména obsah smlouvy, správně kvalifikoval podle §663 ObčZ, neboť jiná právní úprava nájemního poměru podle speciálních předpisů v úvahu nepřicházela. Předmětná smlouva je absolutně neplatná v důsledku neurčitého vyjádření předmětu nájmu, jenž je sice po jazykové stránce srozumitelný, neurčitý však zůstává jeho věcný obsah (předmět nájmu, jako individuálně určená věc). Nelze akceptovat námitku stěžovatelky, podle které lze, za použití pravidel §35 odst. 2 ObčZ, předmět nájmu, podle jeho označení ve smlouvě, vyložit jako "soubor movitých věcí, které byly určeny druhově", s odkazem na definici podniku uvedenou v ustanovení §5 ObchZ. Podnik je v uvedeném ustanovení definován jako věc hromadná. Podstatné tedy je, že podnik splňuje charakter věci podle §118 ObčZ. Naproti tomu je majetkový podíl pohledávkou, která vzniká za podmínek stanovených zákonem č. 42/1992 Sb., o transformaci družstev. Pro tuto pohledávku platí úprava pohledávek v občanském a obchodním zákoníku. Závěr, že pohledávka není způsobilým předmětem nájmu, opřel odvolací soud o rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 323/2002. Ze smlouvy, která je absolutně neplatná od samého počátku, subjektivní občanská práva a povinnosti vůbec nemohly vzniknout. Protože absolutní neplatnost právního úkonu vzniká ze zákona, a nikoliv z chování účastníků občanskoprávního vztahu, nemůže být tento důsledek, tj. absolutní neplatnost, odvrácen ani za použití dobrých mravů.
Krajský soud se dále zabýval možností kvalifikovat uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu. Stěžovatelka, přes poučení soudu, nedoplnila skutečnosti rozhodné podle hmotného práva a relevantní důkazy k nim neoznačila. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že znalecký posudek ani výslech správce konkurzní podstaty JZD Javornicko nemohou být důkazy způsobilými prokázat rozhodné skutečnosti, zejména obohacení žalovaného na úkor stěžovatelky za situace, kdy z jejího tvrzení logicky vyplývá, že pohledávka majetkového podílu jí vypořádána nebyla a ani nemohla být, jestliže podle schváleného transformačního projektu JZD Javornicko na družstvo podle obchodního zákoníku nedošlo. Z ustanovení §13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb. vyplývá, že vypořádání majetkového podílu, stanoveného podle tohoto zákona, přichází v úvahu za předpokladu, že se stěžovatelka (oprávněná osoba) nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. V daném případě stěžovatelka sama vychází ze skutečnosti, že k přeměně JZD Javornicko nedošlo a tedy právnická osoba, podle transformačního projektu povinná ve lhůtách uvedených v zákoně o transformaci družstev k vypořádání majetkového podílu, nevznikla.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které spatřuje v právním názoru obecných soudů na neplatnost nájemního vztahu který se žalovaným družstvem uzavřela a v nesprávné aplikaci ustanovení §118a odst. 1 OSŘ. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v tom, že stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů, který v předmětné věci zaujaly. V ústavní stížnosti přichází se svým vlastním právním hodnocením věci. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným obecnými soudy ještě není sám o sobě důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se nezabývá případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud, vázán petitem návrhu, kterým bylo požadováno zrušení rozsudku odvolacího soudu, nezjistil nic, co by v této věci znamenalo posun do ústavně-právní roviny. Odvolací soud se, k odvolání stěžovatelky, podrobně zabýval celým případem a se všemi argumenty stěžovatelky se přehledně vypořádal. V řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu