ECLI:CZ:US:1998:1.US.77.97
sp. zn. I. ÚS 77/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. K., Z. P. a V. K., všech zastoupených JUDr. M. Č., advokátem, účastníka řízení - Krajského soudu v Brně, vedlejšího účastníka - Okresního úřadu v Prostějově, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca
4/94-55, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999.
Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán
určil, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitostí
v katastrálním území Runářov, o jejichž vydání žádaly v podání ze
dne 31.12.1992.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca
4/94-55, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský
soud tak rozhodl na základě zjištění okresního pozemkového úřadu,
že předmětné nemovitosti, na které stěžovatelky uplatnily
restituční nárok, původně patřily jejich prarodiči L. H. a že tyto
nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa. Okresní pozemkový úřad v Prostějově opřel
své rozhodnutí, kterým neobnovil vlastnické právo stěžovatelek
k požadovaným nemovitostem, o tu skutečnost, že nebyla splněna
podmínka ust. §2 zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění, tj.
podmínka zpětného nabytí československého státního občanství
(pozn.: L. H.). Podkladem pro toto rozhodnutí bylo zjištění, že
Okresní národní výbor v Litovli vyhláškou ze dne 22.10.1946, čj.
3339-VIII-20-46, označil podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
L. H. za osobu německé národnosti. Touto vyhláškou mu byl současně
konfiskován zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy.
Odvolání L. H. proti tomuto rozhodnutí bylo výměrem Zemského
národního výboru v Brně ze dne 2. 9.1947, čj. 18195-VII/44-47,
zamítnuto. Krajský soud v Brně dovodil, že majetek L. H. byl
pravomocně konfiskován již dnem 23.6.1945 (tj. dnem účinnosti
dekretu č. 12/1945 Sb.), protože nebylo prokázáno, že by jmenovaný
byl osobou německé národnosti, která se aktivně zúčastnila boje za
zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, jíž
se majetek nekonfiskuje. Takový způsob nabytí vlastnictví je nutno
považovat za originální způsob, přičemž v dané věci není
rozhodující, že nebylo vydáno právoplatné rozhodnutí příslušného
správního úřadu o konfiskaci majetku, a to z toho důvodu, že
takové rozhodnutí by totiž mělo povahu pouze deklaratorní,
vyslovující jen to, co již předtím nastalo ze zákona. Krajský soud
rozhodl o opravném prostředku stěžovatelek, aniž nařizoval ústní
jednání, s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust.
§250f občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s použitím
ust. §250l odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně je založen na tvrzení, že
k přechodu vlastnického práva na stát u konfiskací podle dekretu
č. 12/1945 Sb. došlo účinností dekretu, tj. dnem 23. 6.1945.
S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí. Otázka, zda k přechodu
vlastnictví podle poválečných předpisů došlo již ze zákona nebo až
na základě správního aktu (konfiskačního výměru) je řešena nálezem
Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 124/93 (viz Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 1., C. H. Beck, Praha , 1994, nález č. 8).
Podle tohoto nálezu otázku přechodu vlastnictví konfiskací buď ze
zákona nebo až správním aktem řeší sám zákonodárce ve prospěch
názoru, že vlastnictví přešlo až v souvislosti se správním aktem.
Podle rozboru publikovaného v časopise Právník č. 7/94 je
konfiskační výměr správním aktem vydaným ve správním řízení, který
podléhal instančnímu přezkoumání a nabýval (nebo nenabýval) právní
moci. Z archivních materiálů, které mají stěžovatelky
k dispozici, je zřejmé, že L. H. podal proti konfiskačnímu výměru
na svůj majetek odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 2. 9.1947.
Jmenovaný však zemřel dne 10.12.1946, takže mu rozhodnutí
o odvolání nemohlo být nikdy doručeno. Doručení však bylo
podmínkou právní moci jakéhokoli správního, ale i jiného
rozhodnutí. Z toho vyplývá, že o konfiskaci majetku L. H. nebylo
pravomocně rozhodnuto a k přechodu vlastnického práva k jeho
majetku na stát proto nedošlo. Krajský soud v Brně se nezabýval
skutečností, že L. H. zemřel dne 10.12.1946, a proto nemohl znovu
nabýt československé státní občanství podle žádného z předpisů
uváděných v ust. §7 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jestliže se
jejich platnosti nedožil. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky
staly vlastnicemi předmětných nemovitostí na základě dědické
posloupnosti, došlo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně
k porušení jejich ústavních práv, a to práva vlastnického a práva
dědického, garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelek se nárok
na vydání požadovaných nemovitostí opírá o ust. §6 odst. 1
písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., (převzetí nemovitostí státem bez
právního důvodu).
Stěžovatelky proto navrhly, aby byl napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušen a prohlásily, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Soudce zpravodaj nejprve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti
zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, nabyl právní moci dne 2. 1.1997.
Poslední den lhůty připadl na den 2. 3.1997, což byla neděle,
ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě následující den,
tj. 3. 3.1997, takže ve smyslu ust. §57 odst. 2, 3 o. s. ř. je
lhůta podle ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k podání
ústavní stížnosti zachována (§63 zákona o Ústavním soudu). Ani
jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastníci řízení.
Krajský soud v Brně uvedl, že svým rozhodnutím nemohl
zasáhnout do práva stěžovatelek vlastnit majetek ve smyslu čl. 11
Listiny, neboť toto právo v době jeho rozhodování ještě
neexistovalo. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil
s upuštěním od ústního jednání (č.l. 13v.).
Okresní úřad Prostějov, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší
účastník sdělil, že při svém rozhodování v předmětné záležitosti
vyšel z toho, že konfiskace majetku L. H. je platná dnem účinnosti
dekretu č. 12/1945 Sb., kdy jmenovaný ještě žil. Neztotožňuje se
s názorem stěžovatelek, že k přechodu vlastnictví L. H. na stát na
základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. "vlastně vůbec
nedošlo", protože o něm nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále sdělil,
že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem
(č.l. 14).
Další vedlejší účastníci, a to: Pozemkový fond České
republiky, Prostějov, VS, s. p., odštěpný závod P. (nyní VSS ČR,
s. p., divize P.), L. České republiky, s. p., lesní správa P., SZP
Heřmanovice, s. p., ZP R., s. p., a město K., se postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali.
V souzené věci bylo v prvé řadě zjištěno, že se stěžovatelky
v témže případě již obrátily na Ústavní soud ústavní stížností,
která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 57/94. V uvedené věci vydal
Ústavní soud nález ze dne 2. 2.1995, kterým zrušil rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1.1994, čj. 29 Ca 4/94-9,
o odmítnutí opravného prostředku stěžovatelek proti rozhodnutí
Okresního úřadu Prostějov, okresního pozemkového úřadu, ze dne
24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999. Ústavní soud zrušil uvedené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně po zjištění, že nesprávnou
aplikací ustanovení §250p o. s. ř. došlo k porušení základních
práv stěžovatelek na soudní ochranu vůbec, jakož i porušení jejich
práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci zvlášť, ve
smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Současně bylo podle
názoru Ústavního soudu porušeno jejich právo, aby věc byla
projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit
ke všem prováděným důkazům, byť v souzeném případě bylo rozhodnuto
bez jednání nikoli z důvodů obsažených v ust. §250f o. s. ř.,
nýbrž pro formální vady návrhu, v důsledku nichž došlo
k odmítnutí opravného prostředku stěžovatele.
Po tomto nálezu rozhodl Krajský soud v Brně napadeným
rozsudkem znovu, aniž by respektoval právní názor Ústavního soudu,
že stěžovatelky mají právo, aby jejich věc byla projednána
veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Krajský soud v Brně totiž dospěl k názoru, že
v dané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném
prostředku navrhovatelek rozhodl, aniž nařizoval jednání,
s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust. §250f
o. s. ř. s použitím ust. §250l odst. 2 o. s. ř.
V této souvislosti je třeba uvést, že otázkou závaznosti
rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. ve
věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek
7., vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, nález č. 29, str. 191),
v níž byl vysloven tento názor:
"Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny
orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který
musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým
výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu
uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoli právního
významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny
základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy
o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost
před zákonem ve smyslu čl. 10. Ústavy. Nerespektování takového
právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní
dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům".
Podobně rozhodoval Ústavní soud i ve věci sp. zn. II. ÚS
156/95 (viz tatáž Sbírka - svazek 5, nález č. 9, str. 63).
Z právního názoru tam uvedeného plyne, že poněvadž je Ústavní soud
nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per
analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle §226
o. s. ř.
Po posouzení ústavní stížnosti a zmíněných řízení jí
předcházejících dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost
je důvodná, byť z jiných příčin, než stěžovatelky uvedly.
Stěžovatelky se v podstatě dovolávají porušení svých
ústavních práv na ochranu vlastnictví a dědictví garantovaných
v článku 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud oproti tomu dospěl
k názoru, že v souzené věci došlo k porušení základních práv
a svobod stěžovatelek zaručených v článku 36 odst. 1 a v článku
38 odst. 2 Listiny tím, že v občanskoprávním řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozsudku, nebyly stěžovatelky řádně
vyslechnuty a nemohly vyjádřit své stanovisko k projednávané věci.
Krajský soud v Brně rozhodoval bez nařízení jednání, přestože
nebyla splněna podmínka ust. §250f o. s. ř., tj. že by šlo
o jednoduchý případ. V projednávané věci zjistil Ústavní soud ze
spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 4/94, že již v řízení
u tohoto soudu stěžovatelky vytýkaly, že Okresní úřad Prostějov,
okresní pozemkový úřad, rozhodl na základě nedostatečného zjištění
skutkového stavu, pouze s odkazem na to, že zemřelý L. H., jemuž
byl majetek konfiskován, nenabyl čs. státní občanství. Okresní
pozemkový úřad nevzal v úvahu, že L. H. zemřel 10.12.1946
a nezabýval se skutečností, zda konfiskace majetku byla provedena
pravomocně. Stěžovatelky poukázaly na právní názor prof. Knappa
publikovaný v časopise Právník č. 7/94, dle něhož "dekrety
upravující konfiskaci stanovily, že vlastnictví konfiskovaného
majetku přechází na stát dnem účinnosti toho kterého dekretu.
Právní stav byl tedy ten, že dekret č. 12/1945 Sb. působil ex
lege, zároveň však muselo být pravomocně rozhodnuto o tom, že
určitá osoba je osobou dotčenou tímto dekretem". Vzhledem k těmto
obsáhlým námitkám, poukazujícím jak na nedostatečné zjištění
skutkového stavu, tak i na nesprávné právní posouzení věci, lze
mít stěží za to, že šlo o jednoduchý případ, jak má na mysli
§250f o. s. ř. v té době platný. Krajský soud sám se k důvodům,
které jej vedly k úsudku, že jde o případ jednoduchý, nevyslovil.
Pro postup podle ust. §250f o. s. ř., tedy za tohoto stavu,
nestačil toliko poukaz Krajského soudu v Brně na skutečnost, že se
jedná jen o posouzení otázky právní, neboť obě zákonné podmínky
ustanovení §250f o. s. ř. splněny nebyly.
K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním
soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne
24. září 1996 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod
č. 269/1996 Sb., jímž dnem 1. května 1997 ustanovení §250f
o. s. ř. zrušil. Tento nález již byl v době vydání napadeného
rozsudku znám.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že Krajský soudu v Brně dále
nerespektoval citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995,
sp. zn. I. ÚS 57/94, v němž Ústavní soud konstatoval, že bylo
- mimo jiné - porušeno právo stěžovatelek, aby jejich věc byla
projednána veřejně, v jejich přítomnosti, aby se mohly vyjádřit ke
všem prováděným důkazům; tuto možnost jim obecný soud neposkytl
ani v novém řízení, které předcházelo této ústavní stížnosti.
V této souvislosti lze však poznamenat, že se nejedná
o stejný případ, jaký judikoval Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS
425/97, v němž uvedl, že předchozí nerespektování rozhodnutí
Ústavního soudu představuje překážku rei iudicatae, která brání
dalšímu meritornímu rozhodnutí ve věci. To proto, že
v této souzené věci byl původně opravný prostředek stěžovatelek
odmítnut bez věcného projednání z formálních důvodů, neboť
stěžovatelky podle názoru soudu neprovedly úpravu petitu tak, aby
odpovídal ust. §250p odst. 2 o. s. ř. Na základě nynější ústavní
stížnosti dochází již k posouzení napadeného rozhodnutí Krajského
soudu v Brně po stránce věcné, jehož výsledkem je závěr Ústavního
soudu, že pro postup podle ust. §250f os.ř. zákonné podmínky
splněny nebyly. Bližší argumentace k této otázce je již uvedena na
jiném místě tohoto nálezu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996, č.j. 29 Ca 4/94-55,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. listopadu 1998