ECLI:CZ:US:2022:1.US.790.22.1
sp. zn. I. ÚS 790/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Wander in a. s., sídlem Dobšická 3662/25, Znojmo, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Rokycanova 809/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu dne 25. ledna 2022 č. j. 30 Cdo 2877/2021-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 91 Co 39/2021-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2020 č. j. 28 C 17/2020-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Výše uvedená žalovaná částka představovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 101/2015. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 10. 2018 s vyznačenou doložkou právní moci, která byla soudem vyznačena dne 11. 4. 2019, byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 12. 4. 2019. Od tohoto data počala stěžovatelce běžet zákonná šestiměsíční promlčecí doba pro uplatnění předmětného nároku. Uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok u vedlejší účastnice dne 11. 10. 2019, potažmo u soudu dne 28. 1. 2020, je nárok stěžovatelky na odškodnění nepřiměřené délky uvedeného řízení promlčen. Stěžovatelka namítala, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť doložka právní moci na rozhodnutí v posuzovaném řízení byla vyznačena zpětně až dne 13. 4. 2019 (s ohledem na problémy při doručování rozhodnutí do zahraničí), a stěžovatelka se tedy o pravomocném skončení řízení dozvěděla rovněž zpětně. Z provedeného dokazování obvodní soud dále zjistil, že předmětný rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 12. 4. 2019. Od tohoto data stěžovatelce nic nebránilo, aby svůj nárok předběžně uplatnila u vedlejší účastnice, potažmo u soudu. Stěžovatelce pro uplatnění svého nároku zbývala doba dvou a půl měsíce, což je podle obvodního soudu doba dostatečná. Neučinila-li tak stěžovatelka, sama svým laxním přístupem zavinila, že se její nárok promlčel. S ohledem na dostatečný časový prostor pro uplatnění nároku neshledal obvodní soud námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že zbývala-li stěžovatelce pro uplatnění jejího nároku doba dvou a půl měsíce, je to doba dostatečná. Neučinila-li tak stěžovatelka, sama zavinila, že se její nárok promlčel, přičemž ani městský soud neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v plném rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelkou předložená otázka, od kterého data počíná běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení, a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu pohledu na řízení jako na jeden celek však §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Nejvyšší soud uvedl, že v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě o výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena [srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 117/2012 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud poukázal na to, že již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 přijal závěr, že co se týče skončení řízení podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. K námitce stěžovatelky, že počátek běhu promlčecí doby je třeba odvíjet až ode dne, kdy jí byl doručen rozsudek s doložkou právní moci, Nejvyšší soud uvedl, že samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Stěžovatelka měla v předmětné věci k dispozici konečné rozhodnutí soudu a nic jí nebránilo nárok včas uplatnit, absentující vyznačení doložky právní moci tomu nebylo na překážku. Nejvyšší soud uvedl, že ani otázka, zda městský soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, nevyplývá-li ze skutkových zjištění, že by hlavním a přímým úmyslem vedlejší účastnice při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit stěžovatelku. Ani stěžovatelkou zdůrazňované pozdní doručení písemného vyhotovení rozhodnutí s doložkou právní moci na uvedené posouzení nemohlo mít žádný vliv, neboť jí bylo doručeno dva a půl měsíce před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby. Důvodem pozdního podání žaloby tak nebylo jednání vedlejší účastnice, nýbrž liknavost stěžovatelky při uplatňování jí tvrzeného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť žádné významné okolnosti, které stěžovatelce zabránily nárok uplatnit včas, ani netvrdila. Nejvyšší soud dodal, že dovolání napadající rozsudek městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy ústavně nekonformním způsobem aplikovaly §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jde-li o běh promlčecí doby. Stěžovatelka poukazuje na to, že v posuzované věci byly okolnosti skončení řízení a vědomosti účastníků řízení o tomto stavu specifické. Zásadní pro toto posouzení byla otázka, zda lze připustit, aby byla lhůta pro uplatnění nároku poškozeného fakticky zkrácena vlivem skutečností souvisejících se skončením řízení, a případně do jaké míry je toto zkrácení lhůty přípustné.
6. Stěžovatelka namítá, že ani po čtyřech měsících nebylo známo, zda proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě podala vedlejší účastnice opravný prostředek. Stěžovatelka tak neměla informaci o tom, zda je řízení skončené. O zjištění této skutečnosti aktivně usilovala, když doložila, že tato skutečnost nebyla nikomu (ani soudu) známa. Stěžovatelka u Okresního soudu ve Znojmě v únoru 2019 učinila dotaz, zda je možno považovat rozhodnutí za konečné a zda na něm lze vyznačit doložku právní moci. Okresní soud ve Znojmě stěžovatelce dne 21. 2. 2019 sdělil, že rozhodnutí není dosud pravomocné z důvodu nevyřízené reklamace při doručování rozhodnutí, protože rozsudek byl doručován do zahraničí. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že stav nejistoty o ukončení řízení u ní trval, a proto nemohl být naplněn předpoklad zákona pro počátek běhu promlčecí doby. Rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci jí byl, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen až dne 12. 4. 2019. Až tímto dnem se stěžovatelka dozvěděla o konečném a pro ni závazném vyřešení celé věci a byl založen předpoklad pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, neboť počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky.
7. Stěžovatelka tvrdí, že zákonné spojení "promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení" je třeba chápat jako určité zvýšení ochrany poškozeného spočívající v modifikaci subjektivní doby, která je vázána na získání vědomosti poškozeného o ukončení řízení. Byla-li stěžovatelce zkrácena doba pro uplatnění nároku na méně než polovinu (vlivem nejistoty o nabytí právní moci rozsudku), došlo k faktickému znemožnění náležitě uplatnit své právo na náhradu újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak byl nepřípustně popřen smysl zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17 (N 67/89 SbNU 57), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že aplikací zákona č. 82/1998 Sb., v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít přímo ani nepřímo k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.
8. Stěžovatelka uvádí, že legitimně spoléhala na vyjádření Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 2. 2019, že rozhodnutí není dosud pravomocné. Po vyjádření soudu proto neměla důvod domnívat se, že by jí měla v krátkém čase uplynout promlčení doba. Důvodně vycházela z toho, že podle úpravy zakotvené v zákoně nemá tato doba uplynout dříve než šest měsíců od skončení daného řízení. V dobré víře a při plném naplnění zásady "vigilantibus iura scripta sunt" proto ponechala uplatnění nároku na dobu, kdy bude definitivní skončení řízení postaveno najisto. Nepředvídatelné nabytí právní moci o několik měsíců zpětně pak ji nelze klást k tíži.
9. Výše uvedené skutečnosti podle stěžovatelky nasvědčují, že v daném případě šlo o výjimečnou situaci. Obecné soudy však svými rozhodnutími a výkladem nepřípustně zasáhly do základního práva stěžovatelky na náhradu újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. Ve svém důsledku pak popřely ústavně založený rámec pro uplatňování tohoto práva. Svými rozhodnutími porušily i legitimní očekávání stěžovatelky na přiznání přiměřeného zadostiučinění a připravily ji o náhradu, kterou měla za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení dostat. Soudy tak zasáhly i do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o běhu promlčecí doby. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu.
14. V posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru, že předmětný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě s vyznačenou doložkou právní moci byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 12. 4. 2019. Od tohoto data tedy stěžovatelce nic nebránilo, aby svůj nárok předběžně uplatnila u vedlejší účastnice, resp. u soudu. Stěžovatelce pro uplatnění jejího nároku zbývala doba dvou a půl měsíce, což považovaly obecné soudy za dobu dostatečnou. Neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok v této době, sama svým laxním přístupem zavinila, že se její nárok promlčel. S přihlédnutím k dostatečnému časovému prostoru pro uplatnění nároku a k shora popsanému postupu vedlejší účastnice (sub 4 shora) pak obecné soudy neshledaly námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 76/17 neshledal Ústavní soud v předmětné věci případným. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy při posuzování námitky promlčení vznesené státem nezohlednily při aplikaci nové judikatury též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelů, kteří se řídili starší judikaturou, podle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až následnou judikaturou, a tím porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. Právě v této souvislosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Stěžovatelka se primárně domáhá ochrany práva na přístup k soudu, resp. jinému orgánu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny. Článek 36 odst. 1 Listiny stanoví, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu je tak logicky vázáno na využití "stanoveného postupu". Postup, jakým se lze svého práva domáhat je předepsán procesními předpisy, včetně základních obsahových náležitostí a lhůt k podání (žaloby). Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena právní zástupkyní.
19. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v řízení před obecnými soudy obecně platí zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhala-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti je nutno opět poukázat na to, že stěžovatelka byla v předmětném řízení zastoupena právní zástupkyní. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli v řízení zastupováni kvalifikovanými právníky.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu