ECLI:CZ:US:2007:1.US.801.06.1
sp. zn. I. ÚS 801/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. T., zastoupeného JUDr. J. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2006, č. j. 35 Co 320/2006-33, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 11 C 22/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 11 C 22/2006, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 193 054,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 5. 2004 do zaplacení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2006, č. j. 35 Co 320/2006-33, byl předchozí rozsudek potvrzen. V usneseních obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nejprve fakturou ze dne 30. 12. 2003 vyúčtoval Krajskému soudu v Praze odměnu ustanoveného obhájce a náhradu hotových výdajů (§151 odst. 2 trestního řádu), kterýžto nárok Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 8 T 109/2001, stěžovateli nepřiznal. Následně podaná stížnost byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 To 14/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Podstatou tehdejších rozhodnutí bylo vymezení časového dosahu účinků ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, obsahujícího od 1. 1. 2002 prekluzivní lhůtu jednoho roku k uplatnění nároku, které obecný soud na nárok stěžovatele aplikoval, zatímco stěžovatel zastával názor, že na nároky vzniklé před účinnosti nové právní úpravy (v případě stěžovatele povinnost obhajovat skončila dne 22. 11. 2001) není možné prekluzivní lhůtu aplikovat.
Následně podal stěžovatel dne 4. 3. 2005 Ministerstvu spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který Ministerstvo spravedlnosti "z důvodu neúčelnosti" odložilo, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 3. 6. 2005. Odůvodniv svůj postup názorem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 117/05, podal stěžovatel žalobu, o níž obecné soudy rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
V ústavní stížnosti předkládá stěžovatel několik okruhů námitek. Hlavním argumentačním ohniskem je právní rozbor názoru vyjádřeného v rozhodnutích obecných soudů (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 8 T 109/2001, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 To 14/2004) ohledně aplikovatelnosti §151 odst. 2 trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2002 na nárok obhájce, který vznikl před tímto datem. Odvolávaje se na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 a sp. zn. I. ÚS 344/04 namítá stěžovatel, že aplikací nové právní úpravy na nároky vzniklé podle předchozí právní úpravy nastává nežádoucí retroaktivita jejích účinků, a to ve zřejmém rozporu s principem zákazu retroaktivity, což podepírá odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soud i právní nauku. Uvádí, že nelze vyloučit případ, kdy nová právní úprava stanoví prekluzivní dobu i pro nároky vzniklé dříve, avšak takový postup by vyžadoval výslovné ustanovení zákona a dostatečný veřejný zájem na takovém postupu, přičemž ani jedno v ustanoveních trestního řádu po novele nenachází.
V druhém sledu zpochybňuje stěžovatel postup Ministerstva spravedlnosti, které neakceptovalo návrh stěžovatele na podání stížnosti pro porušení zákona a "vzalo tak stěžovateli možnost domoci se vydání výroku o tom, že byl porušen zákon". Podle názoru stěžovatele bylo na základě judikatury Ústavního soudu Ministerstvu spravedlnosti v době jeho rozhodování známo, že výrok o porušení zákona, byť výrok akademický, má pro stěžovatele zásadní význam. Stěžovatel tak, podle svých slov z důvodu libovůle výkonné a soudní moci, neměl možnost ve sporu uspět s ohledem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").
Konečně ve třetí skupině námitek k řízení, jež vyústila v ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že ve světle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/05, kde podle stěžovatele v "obsahově obdobné věci" Ústavní soud trval na vyčerpání opravného prostředku podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, příslušnou žalobu uplatnil. Negativní výsledek soudního řízení považuje za porušení svého subjektivního práva plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy oprávněným přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž toliko v ochraně práv základních, ústavním pořádkem zaručených.
Ve vztahu k nyní projednávané věci, jejíž podstatou je snaha domoci se odměny a náhrady nákladů ustanoveného obhájce, je nutno dále zdůraznit existenci určitého procesního rámce, ve kterém se Ústavní soud smí při svém rozhodování pohybovat. Především je nutno s ohledem na množství rozhodnutí, která stěžovatel fakticky zpochybňuje, poukázat na podmínku ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), jež stanovuje, že ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním podaném prostředku, který stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Zařazení takové lhůty do zákona o Ústavním soudu je odrazem zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), kterou Ústavní soud chápe nejen ve formálním, nýbrž i v materiálním smyslu, což neumožňuje ochranu zájmů stěžovatele, pokud svým dřívějším postupem neumožnil včasné uplatnění vhodného opravného prostředku, což se později, po uplynutí lhůt, snaží napravit.
Rovněž Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že je vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium).
Ve vztahu ke skutečně (ve lhůtě) napadeným rozhodnutím, kterými soudy zamítly žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, stěžovatel předkládá pouze nepodstatné námitky (třetí skupina námitek). Obecné soudy dospěly k závěru, že není možno žalobě vyhovět, neboť není splněn předpoklad §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kterým je zrušení nebo změna vadných rozhodnutí příslušným orgánem. Stěžovatelem původně zpochybňovaná usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 8 T 109/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 To 14/2004, však podle zjištění obecných soudů jsou pravomocná, opak ani stěžovatel netvrdil. Na věc vůbec nedopadá stěžovatelem připomínané usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/05, které týkalo jiného stěžovatele v odlišné procesní situaci, specifické především v tom, že mu alespoň svědčil výrok Nejvyššího soudu o porušení zákona v ustanovení §149 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu. V takové situaci shledal Ústavní soud nepřípustnost ústavní stížnosti a odkázal tehdejšího stěžovatele na řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Existence uvedeného výroku Nejvyššího soudu byla pro posouzení tehdejší věci klíčovou, neexistence takového výroku v nyní projednávané věci je rovněž podstatná, ovšem v tom, že nelze tvrdit, že by Ústavní soud dle své judikatury stěžovatelem zvolený postup požadoval či považoval za účelný. Je nutno konstatovat, že stěžovatel nepředložil žádné argumenty, které by Ústavní soud přesvědčily o protiústavnosti napadených rozhodnutí, pokud stěžovatel nijak nezpochybnil provedenou interpretaci a aplikaci §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, o který se napadená rozhodnutí opírají. Vymezený návrh na jejich zrušení tak nelze pokládat za opodstatněný.
Obiter dictum Ústavní soud ke druhé skupině námitek, kterými stěžovatel zpochybňuje postup Ministerstva spravedlnosti při vyřizování podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, připomíná, že ve své judikatuře již opakovaně zdůraznil, že v případě stížnosti pro porušení zákona nejde o opravný prostředek k ochraně práva (nároku), který by byl oprávněn podat stěžovatel (srov. usnesení I.ÚS 9/94, veřejně přístupné např. přes http://www.usoud.cz). Pokud by snad stěžovatel považoval vyrozumění o odložení podnětu za jiný zásah veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, k ochraně před tímto zásahem by mu počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne, kdy se o zásahu do základního práva dozvěděl, a to 60 denní lhůta subjektivní a objektivní lhůta jednoho roku (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Námitkami uplatněnými po uplynutí této doby, a to nad rámec výslovného petitu ústavní stížnosti, se Ústavní soud nezabývá, bez jakéhokoliv zkoumání správnosti právních závěrů Ministerstva spravedlnosti.
Uvedené ještě výrazněji platí pro první skupinu námitek, kterými stěžovatel nejpodrobněji věcně polemizuje s rozhodnutími Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 8 T 109/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 To 14/2004. Pokud se domníval, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, není zřejmé, proč přímo usnesení Vrchního soudu v Praze po jeho doručení včas nenapadl ústavní stížností, zvláště pokud před tím samostatně napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 8 T 109/2001, ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 225/04, která však musela být pro předčasnost (nepřípustnost pro nevyčerpání opravných prostředků) odmítnuta. Ani touto skupinou námitek se proto v souvislosti s nyní projednávanou ústavní stížností nemůže Ústavní soud zabývat.
Ústavní stížnost, v níž stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2006, č. j. 35 Co 320/2006-33, a rozsudku Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 11 C 22/2006, tak musela být podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu