ECLI:CZ:US:2005:1.US.803.04
sp. zn. I. ÚS 803/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Ing. J.H., zast. advokátem JUDr. Ing. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2003, č.j. 12 Co 378/2002-241, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2004, č.j. 12 Co 584/2003-281, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.4.2002, č.j. 28 C 48/98-226, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.6.2003, č.j. 28 C 48/98-257, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti D., zast. advokátem Mgr. J.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení stručně charakterizoval napadené rozsudky, jež byly vydány ve sporu o náhradu škody s vedlejším účastníkem, a uvedl, že po nich následovala dvě dovolací řízení (i když navrhl jejich spojení), přičemž Nejvyšší soud o dovolání proti jednomu z napadených rozsudků městského soudu údajně rozhodl zamítavým způsobem (den doručení příslušného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nesdělil), dovolání proti druhému z napadených rozsudků bylo odmítnuto s tím, že odmítnutí bylo doručeno 24.11.2004. Podle stěžovatelova názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces tak, jak o něm "hovoří článek 4 Ústavy ČR a zejména článek 36 Listiny základních práv a v svobod a právní předpisy související". V této souvislosti poukázal rovněž na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatu sporu shledává v tom, že se domáhal a domáhá náhrady škody, kterou mu žalovaný (sc. vedlejší účastník) způsobil svým jednáním. Stěžovatel nemohl podnikat v najatém objektu, tím mu byla znemožněna jeho hospodářská činnosti, která spočívala v tom, že měl představu o tom, že bude v předmětných prostorách podnikat v rámci řízení o udělení licence k provozu televizního vysílání. Přitom nepovažuje za rozhodné, zda obdržel či neobdržel licenci k provozování televizního vysílání. Stěžovatel také upozornil na svá předchozí podání, v nichž soudům vytýkal nedostatek poučovací povinnosti v smyslu důkazního řízení, a poukázal na změnu stanoviska soudu I. stupně o potřebě ustanovení soudního znalce k prokázání výše škody. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil svůj názor na porušení práva v neprospěch stěžovatele a rozhodl o zrušení namítaných rozhodnutí a vrácení věci až na úroveň soudu I. stupně.
Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele k odstranění vad návrhu podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zejména ho upozornil, že není přesně formulován tzv. petit. Na výzvu reagoval právní zástupce stěžovatele konstatováním, že pokud jde o ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jde o úkony asistenta soudce, pokud jde o návrh samotný, jeho náležitosti jsou obsaženy v ustanovení §34 odst. 1 a odst. 2 cit. zákona. Závěr návrhu doplnil tak, že je navrhováno, "aby Ústavní soud vyslovil svůj názor na porušení práva v neprospěch stěžovatele a rozhodl o zrušení namítaných rozhodnutí a vrácení věci až na úroveň soudu I. stupně s tím, že názorem stěžovatele je to, že při řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod tak jak tento ústavní zákon byl vyhlášen pod č. 2/1993 Sb. Tento zákonný postup byl podle stěžovatele porušen rozsudkem OS Praha č.j. 28 C 48/98 z 24.4.2003, rozsudkem MS Praha č.j. 12 Co 378/2002 z 5.3.2003, rozsudkem OS Praha č.j. 28 C 48/98 z 17.6.2003 a rozsudkem MS Praha č.j.12 Co 584/2003 z 10.3.2004."
Relevantní znění příslušného článku Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který upravuje právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud se plně odvolal na právní závěry obsažené v napadených rozsudcích. Ohradil se proti tomu, že by porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces, najmě když z obsahu účastní stížnosti ani jednoznačně nevyplývá, v čem konkrétně toto porušení mělo spočívat. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Podle názoru obvodního soudu není ústavní stížnost důvodná. Soud uvedl, že výtka o porušení poučovací povinnosti není namístě, v daném případě bylo poučení poskytováno opakovaně, vždy zcela konkrétně. Důvody, pro které ve věci nebyl vypracován znalecký posudek, byly uvedeny v odůvodnění napadaných rozhodnutí. Pro stručnost odkázal na odůvodnění svých rozsudků, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník nepovažuje podanou stížnost za oprávněnou; kromě věcných důvodů poukázal i na formální nedostatky návrhu, zejména že není zřejmé, proti kterým konkrétním rozhodnutím stížnost směřuje a čeho se stěžovatel domáhá). Vedlejší účastník zásadně nesouhlasí s tvrzeními o porušení stěžovatelových základních práv, když poukazuje na to, že v průběhu řízení byl stěžovatel opakovaně soudy vyzýván k doložení svých tvrzení relevantními důkazy, což stěžovatel neučinil (v této souvislosti upozornil, že stěžovatel byl zastoupen právním zástupcem a sám má právnické vzdělání). Též vedlejší účastník zdůrazňuje, že důkaz znaleckým posudkem nebyl proveden z toho důvodu, že soudy obou stupňů shodně dospěly k názoru, že nebyla prokázána škoda jako taková ani příčinná souvislost, tudíž nebylo účelné ani možné stanovit znalce k prokázání údajné škody. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 48/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v žalobě označený jako "E., zastoup. majitelem JUDr. Ing J.H.") se žalobou doručenou soudu dne 26.4.1993 domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi náhrady škody vzniklé nemožností užívat objekt v P., a to v blíže nespecifikované částce, později vyčíslené opravenou částkou 43 870 132,- Kč (z této sumy později vymezil částku 750 000,- Kč jako nájemné bez poskytnuté protihodnoty). Nebytový prostor v tomto objektu měl stěžovatel užívat na základě hospodářské smlouvy uzavřené s právním předchůdcem vedlejšího účastníka. Po provedeném dokazování byla žaloba rozsudkem ze dne 29.11.1999, č.j. 28 C 48/98-133, zamítnuta. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, na jehož základě byl zamítavý výrok a výrok o nákladech řízení usnesením městského soudu ze dne 29.8.2000, č.j. 12 Co 286/2000, 12 Co 287/2000-161, zrušen. Rozsudkem ze dne 24.4.2002, č.j. 28 C 48/98-226, obvodní soud opětovně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že hospodářská smlouva je platná, že vedlejšímu účastníku svědčí pasivní legitimace ve sporu, avšak konstatoval, že v řízení nebyly prokázány všechny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně vznik škody a tím méně příčinná souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (z tohoto důvodu nehodnotil žalobcovy důkazy k prokázání výše škody). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 5.3.2003, č.j. 12 Co 378/2002-241, tak, že prvostupňový rozsudek v zamítavém výroku ohledně částky 43 120 132,- Kč potvrdil a v zamítavém výroku ohledně částky 750 000,- Kč a příslušenství zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přitom se ztotožnil se soudem I. stupně, že stěžovatel neprokázal ani vznik škody ve formě ušlého zisku, ani příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody. Zrušující výrok ohledně částky 750 000,- Kč odůvodnil nepřezkoumatelností rozsudku, protože se soud tímto nárokem nezabýval. Proti potvrzujícímu výroku podal stěžovatel dovolání, v mezidobí obvodní soud rozsudkem ze dne 17.6.2003, č.j. 28 C 48/98-257, zamítl i žalobu na uložení povinnosti zaplatit částku 750 000,- Kč a úrok z prodlení z původně žalované celé částky. Stěžovatel - podle názoru soudu - neprokázal, že nájemné v rozhodném období uhradil právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, a proto mu žádná skutečná škoda nevznikla. Nelze ani hovořit o jakékoli příčinné souvislosti s tím, že mu vedlejší účastník bránil v užívání. Proti tomuto prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel další odvolání; městský soud ho, jako věcně správný, rozsudkem ze dne 10.3.2004, č.j. 12 Co 584/2003-281, potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 5.3.2003, č.j. 12 Co 378/2002-241, usnesením ze dne 23.8.2004, č.j. 32 Odo 808/2004-299, odmítl jako nepřípustné, protože rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu; usnesení bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno 24.11.2004. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 10.3.2004, č.j. 12 Co 584/2002-241, usnesením ze dne 23.8.2004, č.j. 32 Odo 887/2004-302, odmítl jako nepřípustné, protože ani tento rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu; usnesení bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno 24.9.2004.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zčásti opožděný a zčásti zjevně neopodstatněný. Při posuzování obsahu musel využít příslušných interpretačních pravidel, aby odstranil neurčitost návrhu, včetně jeho doplnění [při této příležitosti Ústavní soud upozorňuje, že právní předpis uvedený v označení výzvy k odstranění vad návrh, tj. §41 písm. b) zák. o Ústavním soudu, odůvodňuje postup soudu, protože tuto výzvu právě v souladu s tímto ustanovením učinil asistent soudce zpravodaje, nejde tudíž o odvolávku na náležitosti návrhu, jak se mylně právní zástupce stěžovatele domnívá]. V rámci tohoto postupu vzal za zřejmé, že stěžovatel napadá čtyři rozhodnutí obecných soudů, a to:
a) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2003, č.j. 12 Co 378/2002-241,
b) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2004, č.j. 12 Co 584/2003-281,
c) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.4.2002, č.j. 28 C 48/98-226, a
d) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.6.2003, č.j. 28 C 48/98-257.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Jak Ústavní soud zjistil, rozhodnutí o dovolání proti rozsudku městského soudu specifikovaného výše sub b) bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 24.9.2004, což byl den rozhodný pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku, jakož i proti rozsudku obvodního soudu uvedeného výše sub d). Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 28.12.2004, je zřejmé, že ji podal po uplynutí stanovené lhůty, a tudíž v této části jde o návrh opožděný.
Ohledně rozhodnutí obecných soudů vedených sub a) a sub c), tedy o zamítnutí žaloby v částce 43 120 132,- Kč, Ústavní soud shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy; nejde tudíž o takové základní právo, které by stěžovateli zajišťovalo úspěch ve sporu. Obecné soudy přitom stěžovateli poskytly dostatek prostoru k uplatnění jeho práv a oprávněných zájmů. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika odpovědnosti za škodu způsobené porušením právní povinnosti, zejména otázka naplnění předpokladů tohoto druhu odpovědnosti. Je notorietou, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů, kterými jsou: protiprávní úkon, vznik škody a kauzální nexus mezi protiprávním úkonem a škodou. Důkazní břemeno ohledně existence předpokladů nese poškozený. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když neprokázal vznik škody ve formě ušlého zisku ani příčinnou souvislost, proto nese odpovědnost za neúspěch ve sporu. Představa stěžovatele o rozsahu procesní poučovací povinnosti je mylná, protože nemůže se týkat ani rozsahu dokazování ani důkazních prostředků, neboť rozsah důkazní povinnosti je determinován rozsahem povinnosti tvrzení odvíjející se od hmotněprávního vztahu, a je tudíž plně v žalobcově dispoziční sféře. Jakékoliv poučení soudu některého z účastníků v tomto směru by mohlo vést k porušení rovnosti účastníků řízení. Neopodstatněná je též stěžovatelova výtka ohledně neustanovení znalce k prokázání výše škody, protože rozsah škody lze zkoumat pouze za předpokladu jejího vzniku; přitom vznik škody stěžovatel neprokázal.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu