ECLI:CZ:US:2007:1.US.806.06
sp. zn. I. ÚS 806/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 38, směřující proti druhému odstavci výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 360/2006, jímž se podle ust. §262 tr. ř. nařizuje, aby věc projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané dne 11. 12. 2006 namítala porušení zákazu odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), jehož se měl dopustit Městský soud v Praze vydáním v záhlaví citovaného usnesení, jímž v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce zrušil (již třetí) zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a zároveň přikázal, že věc má rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 10. Stěžovatelka proto žádala zrušení v záhlaví specifikované části citovaného usnesení.
Stěžovatelka konkrétně namítla, že z hlediska ústavního zákazu odnětí obviněného zákonnému soudci, je nepřípustné, aby se odvolací soud opřel o poznatek, že z dosavadní práce Obvodního soudu pro Prahu 2 je patrná nechuť uznat obžalované policisty vinnými (jako možnou příčinu městský soud uvedl služební styk s policisty SKPV OŘ PČR Prahy 2). Tímto postupem Městský soud v Praze podle stěžovatelky zpochybňuje rozhodování soudu jako takového a zasahuje do jeho nezávislosti. Důvody pro odnětí zákonnému soudci musí být zřetelné a nepochybné (zde stěžovatelka odkázala na nález ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, str. 271). Takovým důvodem není skutečnost, že někteří z obviněných policistů byli opakovaně zprošťováni, ani závěr Městského soudu v Praze, že Obvodní soud pro Prahu 2 si při hodnocení důkazů pomáhá ničím podloženými dohady, neboť odvolací soud nemůže soudu prvního stupně ukládat, jak má hodnotit důkazy, které sám neprovedl (zde stěžovatelka odkázala na rozhodnutí 53/1992 SbRt). Navíc, i kdyby Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je třeba věc soudci odejmout, měl v prvé řadě postupovat podle věty první ust. §262 tr. ř., a přikázat, aby věc rozhodl senát téhož soudu prvního stupně, avšak v jiném složení (zde stěžovatelka opět odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 90/95).
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. i ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu", vyžadující aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje).
Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Městský soud v Praze v napadeném usnesení explicitně zformuloval svou představu o žádoucím výsledku řízení: "Obvodní soud... nerespektuje právní názor... soudu odvolacího, nerespektuje ani pokyny k doplnění dokazování, opakovaně mění důvody zprošťujících rozhodnutí, nehodnotí všechny provedené důkazy, vypomáhá si při hodnocení důkazů ničím nepodloženými dohady a z uvedeného je patrna nechuť Obvodního soudu pro Prahu 2 uznat obviněné vinným" (srov. napadené usnesení, str. 5 dole). Přitom vyšel z takto formulovaného poznatku: "soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 nerespektují názor odvolacího soudu ve věcech, v nichž byla podána obžaloba na příslušníka Policie ČR, neustále obžalované jak v této věci, tak i ve věcech dalších zprošťují obžaloby" (srov. str. 3 dole napadeného usnesení).
Z ústavní stížnosti ale plyne, že předmětné trestní řízení stále pokračuje před soudem prvního stupně, a stěžovatelka bude mít prostor ke vznášení konkrétních námitek vůči konkrétnímu postupu soudu, jemuž byla věc přikázána. Procesní postup zvolený Městským soudem v Praze se v dané věci stále ještě pohybuje v mezích postupu umožněného trestním řádem, a stěžovatelčiny obavy se nemusí naplnit. Pokud totiž odvolací soud takto paušálně v neprospěch strany obhajoby zhodnotil postoj všech (!) v úvahu přicházejících soudců Obvodního soudu pro Prahu 2, lze oprávněně očekávat, že v případném dalším odvolacím řízení bude stejně pečlivě (a s nasazením obdobných kritérií a metod) zkoumat, zda rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, není nepřípustně vychýleno ve prospěch obžaloby. Jinak by bylo porušeno právo stěžovatelky na rovné postavení v trestním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Nyní by však byl takový závěr předčasný, a proto je třeba uplatnit princip sebeomezení Ústavního soudu.
Ovšem nelze zastírat, že díky popsanému postupu, může mít Městský soud v Praze, v případném odvolacím řízení (např. pokud soud prvního stupně stěžovatelku uzná vinnou) velmi obtížnou situaci při vypořádání námitky porušení rovnosti stran. I tento závěr je však předčasný a nese se jen v rovině pravděpodobnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka