ECLI:CZ:US:2014:1.US.806.14.1
sp. zn. I. ÚS 806/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství č. p. X1, Jílová ve Zlíně, se sídlem Jílová č. p. X1, Zlín, zastoupeného Mgr. Petrem Fišerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Benešovo nábř. 3954, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 21. 11. 2013 č. j. 60 Co 453/2013-30 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, tvrzením, že soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu [(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Uvedl, že smyslem ustanovení §142a o. s. ř. je předcházet zbytečným sporům tam, kde by dlužník svůj dluh uhradil. V posuzovaném případě však dlužníci věděli, že existuje jejich dluh a věděli, že v případě nezaplacení záloh (případně vyúčtování) bude podána žaloba; stejný postup stěžovatel uplatnil i při vymáhání dluhu za rok 2011. Vyúčtování (výzva), které prokazatelně doručeno bylo, obsahuje i jiné dluhy než ty, které jsou uplatněny konkrétní žalobou, ale tato skutečnost by neměla být překážkou pro přiznání náhrady nákladů řízení. Proto stěžovatel navrhl zrušení výroku I. napadeného usnesení obecného soudu.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalovaným (Jaromír a Eva Kadlčákovi) uložena povinnosti uhradit částku 48 494 Kč s příslušenstvím. Dne 20. 9. 2013 byl Okresním soudem ve Zlíně vydán platební rozkaz pod č. j. 10 C 140/2013-23, kterým byla žalovaným povinnost uhradit dlužnou částku uložena (výrok I.) a rozhodnuto, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (II.). O odvolání stěžovatele proti výroku II. platebního rozkazu rozhodl odvolací soud napadeným usnesením ve výroku I. tak, že se potvrzuje. Stěžovatel namítal, že před podáním žaloby bylo žalovaným odesláno a podle dodejky dne 22. 3. 2013 doručeno vyúčtování služeb spojených s bydlením, jehož součástí byl i dluh následně uplatněný žalobou u soudu. Výši nákladů za řízení před soudem prvního stupně vyčíslil na 12 133,80 Kč. Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel nezaslal ve lhůtě stanovené zákonem žalovaným výzvu k plnění. Skutečnost, že jim bylo zasláno vyúčtování služeb spojených s bydlením za leden - prosinec 2012 na tomto zjištění nic nemění, a to tím spíše, že částka uplatňovaná v návrhu na zahájení řízení je podstatně nižší než ta uvedená v zaslaném vyúčtování. Soud konstatoval, že smyslem §142a o. s. ř. je, aby byl dlužník upomenut na svůj závazek nejen upozorněním na existenci pohledávky věřitele, ale i na konkrétní výši svého závazku. V opačném případě by nebylo možné naplnit předpoklad očekávání dobrovolného splnění závazku na základě výzvy k plnění, o jehož důvodech či výši má či by mohl mít pochybnosti z důvodu nedostatečné konkretizace.
II.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
6. Ústavní soud konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů. Ne jinak je tomu v případě otázky tzv. předžalobní výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř., která byla do zákona zakotvena z důvodu předcházení zbytečným soudním řízením, jež by jinak ani nemusela být zahajována. Jde o institut, který je plně v rukou věřitele a který s sebou nese při nedodržení zákonných podmínek riziko nepřiznání náhrady nákladů řízení věřiteli. Stěžovatel v nyní posuzované věci nesporuje, že žalovaným dlužníkům bylo zasláno toliko pouze vyúčtování služeb spojených s bydlením s uvedením částky zcela odlišné od částky žalované. Obecný soud uvedené vyúčtování neposoudil jako výzvu, jež má na mysli ustanovení §142a o. s. ř., přičemž takovému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
7. Ústavní soud si je vědom svého nedávného nálezu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. II. ÚS 2697/13. Nejedná se však o věc, jejíž závěry by bylo možné analogicky aplikovat na nyní posuzovanou věc. V této věci obecné soudy nesprávně posoudily náležitosti výzvy spojené s vyúčtováním dlužných televizních poplatků a rozpisem předepsaných a neuhrazených plateb. Soudy předmětnou výzvu posoudily jako výzvu hmotněprávní podle §10 zákona č. 348/2005 Sb. s tím, že teprve na jejím základě vzniká možnost žalobce vymáhat pohledávku u soudu. V nyní posuzované věci jde o skutkově odlišný případ, v němž bylo žalovaným zasláno vyúčtování služeb spojených s bydlením, které obecný soud vůbec jako výzvu neposoudil. Obecný soud se nedopustil natolik extenzívního výkladu, jenž by se dostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem §142a o. s. ř. tak, jak Ústavní soud dovodil v citovaném nálezu.
8. Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní povahou částky nákladového výroku. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11). Případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který v projednávaném případě neshledal.
9. V posuzované věci nelze dovodit, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Předmětné rozhodnutí obecného soudu je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, přičemž není možné dovodit ani libovůli či snad svévoli v procesu rozhodování soudu. Ústavní stížnost stěžovatele je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu