ECLI:CZ:US:2013:1.US.821.13.1
sp. zn. I. ÚS 821/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaoslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Říhové, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 22. 11. 2012, č. j. 22 Co 969/2012-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 2. 2012 č. j. 4 C 191/2011 - 41 byla uložena žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci částku 11. 360 Kč oproti předání předmětu koupě - PVC palubek, obklad Siding.
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 11.360- Kč s tím, že se stěžovatelkou uzavřel prostřednictvím portálu Aukro.cz kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo zboží označené Fasáda - PVC palubky, obklad Siding. Za zboží i za dopravu, kterou od dopravce objednala stěžovatelka, zaplatil žalobce uvedenou částku. Při převzetí zboží žalobcem od dopravce vykazovalo zboží zjevné vady a značné poškození (poškrábání a popraskání lamel, olámání konců). Žalobce se nejprve domáhal slevy z ceny, leč na to stěžovatelka nepřistoupila; proto žalobce od kupní smlouvy odstoupil, stěžovatelka však odmítla vrátit cenu oproti předání zboží.
Okresní soud vzal za prokázané uzavření kupní smlouvy i zaplacení kupní ceny žalobcem. Dále vzal za prokázané, že zboží bylo dodáno s podstatnými vadami a že žalovaný e-mailem odstoupil od kupní smlouvy a domáhal se vrácení ceny zboží včetně dopravy. Odkázal na ustanovení §499 §594, §48 odst. 1 a 2, §457 občanského zákoníku a na judikaturu vztahující se k §457 občanského zákoníku. Vzhledem k synallagmatické povaze vztahu mezi účastníky stěžovatelce uložil, aby žalobci vrátila kupní cenu oproti vrácení předmětu koupě. K námitce stěžovatelky, že by za vady zboží měl odpovídat přepravce, okresní soud konstatoval, že podle §133 občanského zákoníku nese odpovědnost za vznik škody na zboží i po dobu přepravy stěžovatelka.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že připouští změnu žaloby tohoto znění: "Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11.360,- Kč oproti předání předmětu koupě - fasáda PVC palubek, obklad Siding, obkladový panel, lanely dlouhé 6m o celkové výměře 100 m2 včetně hřebíčků a jiného spojovacího materiálu.". Krajský sodu dále rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a to ve výroku I. v tomto správném znění: "Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11.360,- Kč oproti předání předmětu koupě - fasáda PVC palubek, obklad Siding, obkladový panel, lanely dlouhé 6m o celkové výměře 100 m2 včetně hřebíčků a jiného spojovacího materiálu.".
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl především následující. Okresní soud postupoval správně a v souladu s §5 o. s. ř. i s judikátem R 26/1975, pokud žalobce vyzval k úpravě žalobního petitu ve smyslu synallagmatické povahy vztahu mezi účastníky. Nepostupoval však zcela důsledně, neboť přijal návrh žalobce v nedostatečně určité podobě a nerozhodl o připuštění jeho úpravy podle §95 odst. 1 o. s. ř. Tuto vadu ale odvolací soud v odvolacím řízení napravil, neboť vyzval žalobce ke konkretizaci věcí, jejichž vydání oproti zaplacení částky navrhuje. Poté, co žalobce předmětné věci označil, odvolací soud upřesnění připustil. Šlo jen o konkretizaci nároku uplatněného před okresním soudem v zájmu vykonatelnosti navrhovaného výroku rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu nejde o porušení zásady rovnosti účastníků řízení. S námitkou, že by se ve smyslu vyhlášky č. 133/1964 Sb. měl žalobce se svým nárokem obrátit na dopravce, se okresní soud podle krajského soudu přesvědčivě vypořádal s odkazem na §594 a §133 občanského zákoníku. Tuto argumentaci odvolací soud doplnil o ustanovení §590 občanského zákoníku, podle něhož při absenci jiné dohody přechází na kupujícího (žalobce) nebezpečí nahodilé zkázy či zhoršení předmětu koupě až s nabytím vlastnictví k předmětu koupě, tj. v daném případě k okamžiku předání věci žalobci. Po celou dobu přepravy tedy nese toto riziko prodávající - žalovaná, k jejíž tíži jde i riziko dopravy do určitého místa.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu pro porušení svých základních práv, zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech zejména namítá, že žalobce v petitu žaloby nevázal vrácení kupní ceny oproti vrácení předmětu koupě, tedy nevyjádřil synallagmatický charakter věci. To učinil až po opakovaném poučení okresním soudem. K poučení však nemělo dojít a žaloba měla být zamítnuta pro nerespektování §457 občanského zákoníku. Dále, okresní soud prý v rozsudku předmět koupě specifikoval, aniž by to požadoval žalobce v petitu žaloby. Tím soud porušil rovnost účastníků a přiznal žalobci více než požadoval.
Stěžovatelka dále uvedla, že odvolací soud poučil žalobce o nutnosti upravit petit žaloby pro neurčitost označení předmětu prodeje a případnou budoucí nevykonatelnost. Tímto poučení však byla porušena rovnost účastníků řízení a byla překročena poučovací povinnost podle §5 o. s. ř. Zde stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96.
Konečně stěžovatelka prohlásila, že před odvolacím soudem argumentovala ustanovením §73 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 133/1994 Sb. a poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1815/99; na to však prý odvolací soud neodpověděl.
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná svou ustálenou judikaturu, v níž vyslovil, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud - z ústavně právních hledisek - neshledal nic protiústavního na postupu obecných soudů, které poskytly (resp. okresní soud poskytl) poučení žalobci o nutnosti vyjádřit synallagmatický charakter věci v petitu žaloby. Uvedená poučovací povinnost plyne i z judikatury obecných soudů, kterou odvolací soud citoval (viz R 26/1975, str. 164). Ve stanovisku Nejvyššího soudu R 26/1975 je uvedeno, že pokud žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy (§457 o. z.) mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, je soud povinen dát účastníkům potřebné právní poučení (§5 o. s. ř.), přičemž pokud by ani pak návrhy nebyly upraveny, nemůže být návrh již se zřetelem k uvedené podmíněnosti návrhu úspěšný. Ostatně, i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000 sp. zn. 25 Cdo 489/99 je poučovací povinnost vyjádřena: "Protože soud je ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. vázán návrhem na zahájení řízení, je nutné, aby mu tento návrh umožnil vyjádřit vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy ve výroku rozsudku. Pokud i přes poučení soudu žalobce svůj návrh podle požadavku ustanovení §457 obč. zák. neupraví, nemůže být návrh již se zřetelem k uvedené podmíněnosti nároků úspěšný.". I sám Ústavní soud například v nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 618/04 hovoří o aktualizaci poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř. v poměru ke správné formulaci petitu žaloby, vyjadřujícího uvedené synallagma a odkazuje na citované stanovisko R 26/1975.
Stěžovatelka mimo jiné namítá, že okresní soud předmět koupě specifikoval v rozsudku, aniž by to žalobce v petitu žaloby požadoval. Tu Ústavní soud uvádí, že tuto vadu napravil odvolací soud. Ten totiž poučil žalobce o nutnost upravit petit žaloby pro dosavadní neurčitost označení předmětu prodeje a pro případnou budoucí nevykonatelnost. Tímto poučení nebyla překročena poučovací povinnost podle §5 o. s. ř. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96. Iš tento nález připouští poučení za situace, kdy je "třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky". O takový případ se jednalo i nyní - bylo třeba konkretizovat petit žaloby (tj. procesního úkonu), aby byl dostatečně určitý, a aby tak vyvolal zamýšlené procesní účinky (tedy i vykonatelnost navrhovaného výroku rozhodnutí).
Pokud jde o aplikovatelnost vyhlášky č. 133/1964 Sb., s tím se již zabýval (str. 4 napadeného rozsudku) odvolací soud. Zde vysvětlil (i se souhlasným odkazem na rozsudek okresního soudu), proč pasivně legitimovaným subjektem k uplatnění nároku za vady zboží není dopravce, nýbrž stěžovatelka jako prodávající. Z toho potom plyne i neaplikovatelnost §73 odst. 2 písm. c) citované vyhlášky (na které odkazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti); toto ustanovení totiž upravuje aktivní legitimaci k podání reklamace za předpokladu, že pasivně legitimovaným je dopravce [srov. předchozí odstavec 1) téhož paragrafu vyhlášky], což nebyl posuzovaný případ. Proto na nynější věc nedopadá ani stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1815/99. Ten totiž řešil jinou situaci; šlo o otázku aktivní legitimace žalobce k uplatnění práva na náhradu škody na přepravované zásilce vzniklé její ztrátou. (Šlo tehdy o autobusový zájezd, kdy zavazadla tehdejších žalobců byly přepravovány odděleně v zavazadlovém prostoti autobusu. Tehdy byla aplikována vyhláška č. 133/1964 Sb. a nešlo o kupní smlouvu.)
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.
Proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná svou ustálenou judikaturu, v níž vyslovil, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud - z ústavně právních hledisek - neshledal nic protiústavního na postupu obecných soudů, které poskytly (resp. okresní soud poskytl) poučení žalobci o nutnosti vyjádřit synallagmatický charakter věci v petitu žaloby. Uvedená poučovací povinnost plyne i z judikatury obecných soudů, kterou odvolací soud citoval (viz R 26/1975, str. 164). Ve stanovisku Nejvyššího soudu R 26/1975 je uvedeno, že pokud žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy (§457 o. z.) mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, je soud povinen dát účastníkům potřebné právní poučení (§5 o. s. ř.), přičemž pokud by ani pak návrhy nebyly upraveny, nemůže být návrh již se zřetelem k uvedené podmíněnosti návrhu úspěšný. Ostatně, i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000 sp. zn. 25 Cdo 489/99 je poučovací povinnost vyjádřena: "Protože soud je ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. vázán návrhem na zahájení řízení, je nutné, aby mu tento návrh umožnil vyjádřit vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy ve výroku rozsudku. Pokud i přes poučení soudu žalobce svůj návrh podle požadavku ustanovení §457 obč. zák. neupraví, nemůže být návrh již se zřetelem k uvedené podmíněnosti nároků úspěšný.". I sám Ústavní soud například v nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 618/04 hovoří o aktualizaci poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř. v poměru ke správné formulaci petitu žaloby, vyjadřujícího uvedené synallagma a odkazuje na citované stanovisko R 26/1975.
Stěžovatelka mimo jiné namítá, že okresní soud předmět koupě specifikoval v rozsudku, aniž by to žalobce v petitu žaloby požadoval. Tu Ústavní soud uvádí, že tuto vadu napravil odvolací soud. Ten totiž poučil žalobce o nutnost upravit petit žaloby pro dosavadní neurčitost označení předmětu prodeje a pro případnou budoucí nevykonatelnost. Tímto poučení nebyla překročena poučovací povinnost podle §5 o. s. ř. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96. I tento nález připouští poučení za situace, kdy je "třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky". O takový případ se jednalo i nyní - bylo třeba konkretizovat petit žaloby (tj. procesního úkonu), aby byl dostatečně určitý, a aby tak vyvolal zamýšlené procesní účinky (tedy i vykonatelnost navrhovaného výroku rozhodnutí).
Pokud jde o aplikovatelnost vyhlášky č. 133/1964 Sb., s tím se již zabýval (str. 4 napadeného rozsudku) odvolací soud. Zde vysvětlil (i se souhlasným odkazem na rozsudek okresního soudu), proč pasivně legitimovaným subjektem k uplatnění nároku za vady zboží není dopravce, nýbrž stěžovatelka jako prodávající. Z toho potom plyne i neaplikovatelnost §73 odst. 2 písm. c) citované vyhlášky (na které odkazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti); toto ustanovení totiž upravuje aktivní legitimaci k podání reklamace za předpokladu, že pasivně legitimovaným je dopravce [srov. předchozí odstavec 1) téhož paragrafu vyhlášky], což nebyl posuzovaný případ. Proto na nynější věc nedopadá ani stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1815/99. Ten totiž řešil jinou situaci; šlo o otázku aktivní legitimace žalobce k uplatnění práva na náhradu škody na přepravované zásilce vzniklé její ztrátou. (Šlo tehdy o autobusový zájezd, kdy zavazadla tehdejších žalobců byly přepravovány odděleně v zavazadlovém prostoti autobusu. Tehdy byla aplikována vyhláška č. 133/1964 Sb. a nešlo o kupní smlouvu.)
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.
Proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu