ECLI:CZ:US:2009:1.US.828.09.1
sp. zn. I. ÚS 828/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. V. K., CSc., zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem v Brně, Ponávka 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007, proti rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006 č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP a proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006 č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, kterým bylo stěžovateli sděleno, že podle ustanovení §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."), zaniká dne 22. listopadu 2005 platnost jeho osvědčení č. 008077 pro stupeň utajení "Tajné". Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na svobodnou volbu povolání a porušení práva na ochranu jeho lidské důstojnosti spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že všechna napadená ustanovení byla vydána v rozporu se zákonem, protože v rozhodném období jako zaměstnanec vysoké vojenské školy nebyl součástí ozbrojených sil ve smyslu zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něho omezení podle ustanovení §73 odst. 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), nevztahovala. To opírá o právní názor, že na něho jako zaměstnance vojenské vysoké školy v pracovním poměru nedopadá ustanovení §73 odst. 2 a násl. původního zákoníku práce, protože vojenská vysoká škola (Vojenská akademie v Brně, nyní Univerzita obrany v Brně) není součástí ozbrojených sil ve smyslu zákona č. 219/1999 Sb.
Stěžovatel uvedl, že osvědčení pro stupeň utajení "Tajné" mu bylo odňato v rozporu se zákonem, čímž bylo zasaženo do jeho základního práva na svobodnou volbu povolání, protože tak ztratil možnost vykonávat určité činnosti a byl mu znemožněn přístup k výkonu určitých povolání.
Dále stěžovatel tvrdí, že nezákonným zásahem orgánu veřejné moci (odnětím osvědčení) bylo také zasaženo do jeho práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, protože v důsledku tohoto kroku je jeho osoba označována za bezpečnostně nespolehlivou a má to dopad na jeho postavení ve společenských vztazích.
Stěžovatel rovněž namítal nedostatek pravomoci náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") rozhodnout o jeho stížnosti proti rozhodnutí NBÚ; to prý může je ředitel NBÚ.
Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Národní bezpečnostní úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti reprodukoval skutečnosti, na nichž jeho rozhodnutí spočívalo a uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva na ochranu lidské důstojnosti ani základního práva na svobodnou volbu povolání.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, protože právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje i právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi ani právo každého jednotlivce na výkon konkrétní profese, jejíž výkon je navíc v zájmu státu a tedy ve veřejném zájmu striktně omezen, a pro jejíž výkon je proto nezbytné kromě splnění jiných zákonných podmínek také splnění určitých velmi specifických požadavků na osobu uchazeče. Nejvyšší správní soud zastává názor, že na výkon takových profesí není právní nárok a nelze argumentovat ani legitimním očekáváním, že žadatel automaticky uspěje, uspěl-li již někdy v minulosti. Podle mínění Nejvyššího správního soudu nebylo zasaženo ani do ochrany lidské důstojnosti a osobní cti stěžovatele, protože tyto ústavně chráněné hodnoty zůstávají nedotčeny skutkovou okolností, zda dotčené osobě bylo či nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určitého stupně. Nejvyšší správní soud se konkrétně vyjádřil i k námitce výkladu pojmu "armáda" i k námitce nedostatku pravomoci náměstkyně ředitele NBÚ, a to v souladu se závěry, které byly obsaženy již v napadeném rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal s argumentací stěžovatele v podobě, která byla obsažena ve správní žalobě.
K vyjádření Národního bezpečnostního úřadu a k vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal stěžovatel repliku. V ní zdůraznil, že v rozhodném období jako zaměstnanec Vojenské akademie v Brně nebyl součástí ozbrojených sil a povinnosti uložené zaměstnancům ozbrojených sil zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, se na něho nevztahovaly. Svůj názor podložil rozborem struktury armády ČR, z něhož dovozuje, že vojenská vysoká škola není její součástí. Dále uvedl, že zásadně trvá na námitce, že JUDr. Z. J. jako náměstkyně ředitele NBÚ a osoba pověřená řízením NBÚ nebyla pro nedostatek pravomoci oprávněna rozhodnout o jeho stížnosti. V závěru všem napadeným rozhodnutím vytkl, že byly vydány v rozporu se zákonem a že neoprávněným zásahem orgánu veřejné moci tak bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání a na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 Ca 107/2006 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se správní žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006, č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, kterým mu bylo sděleno, že podle ustanovení §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."), zaniká dne 22. listopadu 2005 platnost jeho osvědčení č. 008077 pro stupeň utajení "Tajné". Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007 byla jeho žaloba zamítnuta. K podstatě projednávaného sporu - k otázce, zda vojenská vysoká škola, s níž měl stěžovatel uzavřený pracovní poměr podle původního zákoníku práce, je součástí ozbrojených sil - Městský soud v Praze uvedl, že pro posouzení věci je klíčovým pojmem pojem "armáda". Zákon č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, sice tento pojem nedefinuje výslovně, avšak v ustanovení §3 odst. 1 počítá s rozpočtovými a příspěvkovými organizacemi v působnosti Ministerstva obrany. Podle závěru soudu právě takovou rozpočtovou organizací byla i Vojenská akademie v Brně (nyní Univerzita obrany). Armádu je nutno považovat za součást státu (státní moci), která jedná navenek orgány vojenské správy, Ministerstvem obrany a dalšími a je vytvořena za účelem obrany státu. Do takto široce vymezeného pojmu - podle názoru soudu - spadají i vojenské vysoké školy, a proto se na jejich zaměstnance musí vztahovat i ustanovení §73 odst. 2 a násl. původního zákoníku práce. Dále se soud - ve vztahu k ústavní stížnosti - zabýval i otázkou, zda náměstkyně ředitele NBÚ byla oprávněna rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí NBÚ; dospěl k závěru, že náměstkyně ředitele byla určena vládou, aby řídila NBÚ, a proto měla pravomoc (jako osoba vládou určená) rozhodnout o stížnosti.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud vycházel z právních závěrů, k nimž dospěl již soud nižšího stupně, a ještě šířeji je odůvodnil. Zdůraznil, že ve sporu je rozhodující otázkou, zda lze Vojenskou akademii v Brně podřadit pod pojem "ozbrojené síly", resp. "armáda". Potvrdil závěr Městského soudu v Praze s tím, že podle jeho názoru je pojem "ozbrojené síly" širší a zahrnuje v sobě armádu jako hlavní složku. Poukázal na to, že je nutno zohlednit i další okolnosti, především důvodovou zprávu k novele původního zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb., jíž došlo k rozšíření okruhu zaměstnanců, kteří mají "zvýšené povinnosti", výslovně i o zaměstnance ozbrojených sil. V této důvodové zprávě je konstatováno, že se "navrhuje stanovit zvýšené povinnosti a omezení podnikatelské činnosti všem občanským zaměstnancům v působnosti rezortu Ministerstva obrany". Nejvyšší správní soud ze této situace sdílí názor Městského soudu v Praze, že na bývalou Vojenskou akademii v Brně (a na každou jinou vojenskou vysokou školu) je třeba nahlížet jako na součást Armády České republiky; zaměstnance každé vojenské vysoké školy je zároveň nutno zařadit mezi zaměstnance ozbrojených sil v širším kontextu, a to bez ohledu na to, zda jsou ve služebním poměru přímo k armádě jako takové, nebo zda jsou zaměstnáni jako civilní zaměstnanci v pracovním poměru k určité vojenské vysoké škole. Nejvyšší správní soud se dále podrobně zabýval i otázkou, zda náměstkyně ředitele NBÚ byla oprávněna rozhodnout o stěžovatelově stížnosti proti rozhodnutí NBÚ, aniž byla jmenována ředitelkou NBÚ. K tomu soud uvedl, že vláda ČR usnesením č. 139 ze dne 8. 2. 2006 o změně ve funkci ředitele NBÚ vzala na vědomí rezignaci dosavadního ředitele a ode dne 9. 2. 2006 pověřila řízením tohoto úřadu dosavadní náměstkyni ředitele NBÚ. Z uvedeného je zřejmé - podle názoru Nejvyššího správního soudu - že v rozhodném období, kdy byla stížnost stěžovatele zamítnuta, nebyla v NBÚ obsazena funkce ředitele, a jediným, kdo byl oprávněn o stížnosti rozhodnout, byla právě vládou zmocněná náměstkyně ředitele. Výše uvedeným usnesením vlády byla dočasně pověřena úřad řídit a legitimně tak vykonávat řídící činnost v čele NBÚ v rozsahu pravomocí ředitele. Je prý proto nepochybné, že o stížnosti rozhodoval orgán věcně příslušný.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na svobodnou volbu povolání a základního práva na ochranu lidské důstojnosti, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, zejména pak s posouzením toho, zda lze pracovní poměr stěžovatele k Vojenské akademii v Brně (nyní Univerzita obrany v Brně) podřadit pod ustanovení §73 odst. 2 a násl. původního zákoníku práce. Stěžovatel tvrdí, že jeho pracovní poměr nelze považovat za pracovní poměr k zaměstnavateli v ozbrojených silách, protože Vojenská akademie v Brně není součástí ozbrojených sil. Tato tvrzení znovu zdůraznil i ve své replice k vyjádření NBÚ.
Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Podle jeho názoru právní závěry obecných soudů vycházejí z platných právních předpisů, které jsou vyloženy ústavně konformním způsobem. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje zejména na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který rozsáhlým výkladem dostatečně dovodil (č.l. 82-83), proč lze zaměstnavatele - Vojenskou akademie v Brně - považovat za organizaci spadající pod rezort Ministerstva obrany; s jeho výkladem se plně ztotožňuje.
Ústavní soud nedal stěžovateli za pravdu ani v tom směru, že rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení pro stupeň utajení "Tajné" bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 Listiny. Právo na svobodnou volbu povolání nelze totiž vykládat tak, že z něho vyplývá právo každého na zcela konkrétní zaměstnání, ale pouze tak, že jedinec má právo vybrat si povolání, které by chtěl vykonávat; k vstupu do konkrétního pracovněprávního vztahu anebo k založení konkrétní samostatné výdělečné činnosti však musí splnit bližší podmínky, které jsou pro takové zaměstnání nebo podnikání stanoveny právními předpisy ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny. Z práva na svobodnou volbu povolání nelze odvodit ani právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Takové právo Listina ani podústavní právní předpisy nezaručují. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání nedošlo.
Stěžovatel dále namítal, že ukončením platnosti osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi před uplynutím doby, na kterou bylo vydáno, bylo porušeno i jeho základní právo na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti. K této námitce Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž zaujal stanovisko k charakteru uvedeného osvědčení; v usnesení sp. zn. II. ÚS 239/01 ze dne 9. ledna 2002 uvedl: "odmítnutí NBÚ vydat osvědčení podle zákona o utajovaných skutečnostech nelze samo o sobě považovat za neoprávněný zásah do práva na zachování osobní cti a dobré pověsti prověřované ("navrhované") osoby. Postup NBÚ při provádění bezpečnostní prověrky upravuje zákon o utajovaných skutečnostech, stejně jako její výstup, jímž může být podle okolností vydání osvědčení navrhované osobě, která splňuje zákonné podmínky pro takové vydání (§36 odst. 1), nebo oznámení o nevydání osvědčení navrhované osobě, která některou ze zákonných podmínek pro takové vydání nesplňuje (§36 odst. 3). NBÚ postupoval tedy v daném případě v rámci svých zákonných kompetencí. I při vědomí určitých procesních odlišností Ústavní soud připomíná své usnesení z 26. 1. 1998 k "lustračnímu" osvědčení z hlediska práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny a §11 a násl. občanského zákoníku. Uvádí v něm, že za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nelze považovat postup při vydávání osvědčení v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kdy "tímto zákonným ustanovením stanovený postup při vydávání osvědčení je dostatečnou zárukou, aby následky z něho nepředstavovaly vyvození důsledků zasahujících do práva na ochranu osobnosti příslušného občana" (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 10, s. 360). Uvedený závěr Ústavního soudu podtrhuje i skutečnost, že bezpečnostní prověrku podle zákona o utajovaných skutečnostech "lze provést pouze s předchozím písemným souhlasem navrhované osoby" (§24 odst. 3)." Obecné poznatky, které z uvedeného rozhodnutí vyplývají, lze vztáhnout i na předmětnou věc bez ohledu na to, že se v daném případě jednalo o ukončení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Příslušný správní úřad - NBÚ - je ze zákona povinen prověřovat, zda jsou stále splňovány podmínky, na jejichž základě bylo osvědčení vydáno. Pokud zjistí, že uvedené podmínky nejsou splněny, je povinen postupovat podle zákona a příslušné osvědčení odejmout. Současně je i v takovém případě osobě, která byla nositelem osvědčení, zachováno právo na přezkoumání postupu příslušného úřadu. V předmětné věci je pak zřejmé, že stěžovatel možnosti přezkoumání zákonnosti postupu správního úřadu využil. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení základního práva na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti, jehož se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel konečně namítal, že náměstkyně ředitele NBÚ při rozhodování o jeho stížnosti proti rozhodnutí NBÚ překročila své pravomoci, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Především je nutno uvést, že se jí dostatečně zabývaly jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud, který velmi podrobně své stanovisko odůvodnil, byť stěžovatel v replice k vyjádření NBÚ - v rozporu se skutečností - uvádí, že příslušné soudy uvedené problematice nevěnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud i přes doplnění obsažené v této replice nepovažuje postup náměstkyně ředitele NBÚ za překročení pravomoci, protože usnesením vlády ČR byla řádně postavena do čela tohoto správního úřadu, byť na omezenou dobu.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň
předseda senátu