ECLI:CZ:US:2016:1.US.831.16.1
sp. zn. I. ÚS 831/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REALSAD s. r. o., Pod Zámkem 204, Moravský Krumlov, právně zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 13827-42/2010-ERU, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015 č. j. 62 A 21/2013 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 7 As 204/2015-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 19. 11. 2010 byla Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ) podána stěžovatelkou žádost o vydání licence na výrobu elektřiny. Rozhodnutím Odboru licencí ERÚ ze dne 2. 2. 2011 č. j. 13827-24/2010-ERU byla žádost stěžovatelky zamítnuta s tím, že ve věci nebylo prokázáno splnění předpokladů pro udělení licence. Dne 18. 2. 2011 byl stěžovatelem podán rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí ERÚ, který byl rozhodnutím předsedy ERÚ ze dne 27. 5. 2011, č. j. 13827-34/2010-ERU, zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí předsedy ERÚ podala stěžovatelka správní žalobu, které Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, č. j. 62 A 4/2011-45, vyhověl, napadené rozhodnutí předsedy ERÚ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 4. 2. 2013 vydala předsedkyně ERÚ pod č. j. 13827-42/2010-ERU rozhodnutí, kterým rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Následně podané správní žalobě Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 č. j. 62 A 21/2013-126 opět vyhověl a napadené rozhodnutí předsedkyně ERÚ zrušil. Proti tomuto rozsudku podala ERÚ kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 148/2014-70, kasační stížnosti vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 62 A 21/2013-170, krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl. Stejně tak byla zamítnuta i následná kasační stížnost, směřující proti zamítavému rozsudku krajského soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že podání žaloby ve správním soudnictví nemá odkladný účinek, došlo po podání první kasační stížnosti v mezidobí, než obecné soudy rozhodly, k rozhodnutí věci před správními orgány. Poté, co Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí předsedkyně ERÚ ze dne 4. 2. 2013 o zamítnutí rozkladu stěžovatelky, ERÚ vydal dne 31. 10. 2014 rozhodnutí č. j. 13827-60/2010-ERU, kterým zrušil rozhodnutí Odboru licencí ERÚ ze dne 2. 2. 2011 č. j. 13827-24/2010-ERU o zamítnutí žádosti stěžovatelky a věc vrátila k novému projednání. Na to pak bylo ERÚ vydáno rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014 č. j. 13827-69/2010-ERU, o udělení licence č. 111018002, které nabylo právní moci 19. 12. 2014. Oprávnění k licencované činnosti vzniklo stěžovatelce dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
V době podání ústavní stížnosti byl procesní stav věci takový, že poté, kdy krajský soud svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 zrušil zamítavé rozhodnutí předsedkyně ERÚ o podaném rozkladu, ta ve věci nově rozhodla dne 31. 10. 2014 tak, že zrušila rozhodnutí o zamítnutí licence ze dne 2. 2. 2011. Následně byla dne 17. 12. 2014 stěžovatelce licence udělena.
V další části své právní argumentace se stěžovatelka zaměřila na poměrně podrobný popis procesu provádění revize fotovoltaické elektrárny, resp. jejich částí. Současně s tím snesla vůči postupu správních orgánů a obecných soudů celou řadu výtek, které ve svém souhrnu měly vyústit k zásahu do jejích základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z narativní části rozhodnutí, nastala v předmětném případě specifická procesní situace, kdy obecné soudy rozhodovaly o žalobě, resp. kasačních stížnostech účastníků řízení v době, kdy samotná podstata sporu mezi správním orgánem a účastníkem řízení byla fakticky rozhodnuta vydáním pravomocného správního rozhodnutí, resp. vydáním licence k provozu fotovoltaické elektrárny.
Za tohoto stavu věci se nabízí otázka, čeho by stěžovatelka dosáhla vydáním nálezu Ústavního soudu, kterým by došlo ke zrušení všech napadených rozhodnutí. V projednávané věci nelze ztrácet ze zřetele, co bylo samotnou podstatou či příčinou správního a následně soudního řízení. Stěžovatelka si dne 19. 12. 2010 podala žádost o licenci na provozování fotovoltaické elektrárny, přičemž tato žádost byla zamítnuta dne 2. 2. 2011. Od tohoto okamžiku využila stěžovatelka dostupných procesních prostředků k tomu, aby bylo pro ni negativní rozhodnutí ERÚ zvráceno. Z ústavní stížnosti vyplývá, že v rámci správního řízení se tomu tak skutečně stalo, a to rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 31. 10. 2014, jímž došlo ke zrušení správního rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí žádosti stěžovatelky o vydání licence. Uvedeným postupem se otevřela procesní cesta k tomu, aby mohla být stěžovatelce vydána licence na provoz fotovoltaické elektrárny, což se dne 17. 12. 2014 také stalo. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka dosáhla svého cíle a není zcela zřejmé, jaké změny by mohlo být dosaženo vyhovujícím nálezem Ústavního soudu. I za situace, že by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, na vydání licence k provozování elektrárny by to nic neměnilo.
Teorie a praxe ústavního soudnictví v této souvislosti vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední.
Za daného stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu