ECLI:CZ:US:2006:1.US.86.06
sp. zn. I. ÚS 86/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného Mgr. Hanou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze, Pařížská 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005 a o návrhu, aby věc byla přikázána k projednání jinému senátu Nejvyššího soudu a aby bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zakázáno, aby do právní moci rozhodnutí o dovolání I. B. ze dne 5. 10. 2005 do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005 pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 106/2003, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh, aby věc byla přikázána k projednání jinému senátu Nejvyššího soudu a aby bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zakázáno, aby do právní moci rozhodnutí o dovolání I. B. ze dne 5. 10. 2005 do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005 pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 106/2003 se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s poukazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, kterým byly zrušeny rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 53 Co 123/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 16 C 106/2003, a věc byla uvedenému obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dále se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud věc přikázal k projednání jinému senátu Nejvyššího soudu, než je senát ve složení JUDr. Ivana Zlatohlávková, JUDr. Blanka Moudrá a JUDr. Václav Duda a dále aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zakázal do právní moci rozhodnutí o dovolání I. B. ze dne 5. 10. 2005 do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005 pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 106/2003.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Za dané procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost - pokud směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005 - je nepřípustná.
Ústavní stížnost je fyzická osoba nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byly předchozí rozsudky obecných soudů zrušeny a bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tedy v tomto dalším řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv.
Pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje tak, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu je třeba v zásadě považovat za rozsudek, jenž pro tvrzené procesní pochybení vyžaduje výjimečnou ingerenci Ústavního soudu (tj. nepřibrání stěžovatele do řízení po smrti jeho matky jako žalované), nutno zdůraznit, že s odvoláním na shora vyslovené nelze návrhu stěžovatele vyhovět. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, si je ostatně podle obsahu ústavní stížnosti zjevně velmi dobře vědom naprosto omezených možností Ústavního soudu vstupovat do dosud pravomocně neukončeného řízení. Úkolem Ústavního soudu ostatně není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů - nota bene v dosud neskončené věci - spočívající většinou v oblasti jednoduchého práva, ale z co nejvíce komplexního hlediska, po pravomocném uzavření případu, při splnění stanovených formálních náležitostí ústavní stížnosti posoudit, zda závěry obecných soudů obstojí i ústavněprávně. Každý jiný postup by nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něho činil další soudní instanci. Zásadně nelze napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení, ani s poukazem na to, že Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, který je podle stěžovatele nesprávný. Tak by nahrazoval Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví. Ostatně, v dalším řízení před nižšími soudy se může zjistit relevantní okolnost, která v současné době ani známa není a jež může právní hodnocení věci ovlivnit.
Z výše uvedených důvodů není v zásadě možné uvažovat ani o aplikaci ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož je zřejmé, že řízení ve věci stále probíhá a není pravomocně ukončeno (srov. též zákon o Ústavním soudu, Komentář - Filip a spol., 1. vydání, 2001). Ostatně, stěžovatel sám podmínky použití tohoto ustanovení v souzené věci nijak přesvědčivě neodůvodnil.
Pokud jde o další návrh, obsažený v petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, totiž aby tento soud věc přikázal k projednání jinému senátu Nejvyššího soudu, než je senát ve složení JUDr. Ivana Zlatohlávková, JUDr. Blanka Moudrá a JUDr. Václav Duda a dále aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zakázal do právní moci rozhodnutí o dovolání I. B. ze dne 5. 10. 2005 do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005 pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 106/2003, nutno konstatovat, že v této části se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Nemůže však rozhodnout, jak stěžovatel v petitu svého návrhu požaduje, aby věc byla přikázána k projednání jinému senátu Nejvyššího soudu a aby bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zakázáno, aby - v současné době - pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 106/2003. Zcela zjevně se tedy jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud ve fázi dosud neukončeného řízení jiným, věcně příslušným orgánům veřejné moci neoprávněně vydával určité příkazy, resp. zakazoval jim konat. Takovou kompetencí Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu (argumentum a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu taxativně formuluje.
Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu - jak již bylo uvedeno - teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti podle ust. §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj