ECLI:CZ:US:2021:1.US.892.20.1
sp. zn. I. ÚS 892/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DMP spol. s r. o., se sídlem Pracejovice 83, 386 01 Pracejovice, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti výrokům II. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 163/2019-83 ze dne 16. 12. 2019 a výroku IV. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 361/2018-71 ze dne 24. 4. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených nákladových výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že v řízení o jmenování znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích podle §85 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, byla pod výrokem IV. napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "usnesení soudu prvního stupně") stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady tohoto řízení ve výši 12 200 Kč k rukám advokáta navrhovatele. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok II. napadeného usnesení vrchního soudu) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč k rukám právního zástupce navrhovatele (výrok III. napadeného usnesení vrchního soudu). Vzhledem k tomu, že ostatní skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že obecné soudy otázku náhrady nákladů řízení posoudily na základě ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §142 o. s. ř., a to podle zásady úspěchu ve věci. Ačkoliv si je stěžovatelka vědoma bohaté judikatury Ústavního soudu k přezkumu náhrady nákladů řízení, považuje aplikaci zásady úspěchu ve věci v řízení o jmenování znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích za nespravedlivou, odporující zásadám občanského soudního řízení, resp. právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, respektive který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/]. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl mj. potvrzen nákladový výrok napadeného usnesení soudu prvního stupně, však žádný exces či neakceptovatelnou libovůli ohledně aplikace a výkladu §142 odst. 1 o. s. ř. v dané věci seznatelný není, neboť usnesení vrchního soudu je v této otázce logicky a plausibilně odůvodněno (viz body 8 až 11).
K výše uvedenému je třeba doplnit, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výhradně proti nákladovým výrokům soudních rozhodnutí, proti kterým není ex lege přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu [viz ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ]. K tomu Ústavní soud uvádí, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Ačkoliv úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné, respektive mimořádné opravné prostředky - například s ohledem na jejich bagatelnost - přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů [srov. např. §202 odst. 2 o. s. ř., §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. či již zmiňovaný §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení v podobě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu