ECLI:CZ:US:2006:1.US.9.06
sp. zn. I. ÚS 9/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zast. JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Podjavorinské 1596, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.1.2005, č.j. 11 Co 830/2004-33, a proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15.6.2004, č.j. E 932/2004-7, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrhy na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že okresní soud napadeným usnesením nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v jeho vlastnictví. Proti tomuto usnesení podal dne 15.7.2004 odvolání s tím, že ho doplní bezprostředně poté, co mu to jeho zdravotní stav dovolí. Usnesením ze dne 4.8.2004, č.j. E 932/2004-12, mu okresní soud uložil, aby své odvolání doplnil ve lhůtě 2 týdnů ode dne doručení. Stěžovatel požádal soud o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, následně ho okresní soud požádal o doložení lékařské zprávy o svém zdravotním stavu. Na tento přípis reagoval sdělením ze dne 5.10.2004. Dále pak okresní soud usnesením ze dne 12.10.2004, č.j. E 932/2004-20, uložil stěžovateli, aby ve lhůtě tří dnů doložil soudu lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu a neschopnosti sepisu odvolání; proti tomuto usnesení podal stěžovatel také odvolání. Odvolání ze dne 15.7.2004 bylo napadeným usnesením krajského soudu odmítnuto s tím, že nebylo blíže odůvodněno. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud z procesněprávního hlediska porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítá, že pokud ustanovení §43 odst. 2 obč. soudního řádu, který je nepochybně zákonem, jež ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podmínky a podrobnosti pro uplatnění práva na soudní ochranu, připouští odmítnutí pouze těch podání, kterým se zahajuje řízení, nutno konstatovat, že odvolání proti usnesení soudu I. stupně není podáním, kterým se zahajuje řízení, ani nedoplnění podání přes výzvu soudu není důvodem, pro který by §218 obč. soudního řádu zakládalo pravomoc soudu odvolání stěžovatele odmítnout. Z hmotněprávního hlediska stěžovatel namítá, že porušením jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces mu soudy znemožnily domáhat se účinného právního prostředku nápravy před národním orgánem z důvodu svévole státní moci podle čl. 13 Úmluvy. K tomu dodává, že je od r. 2000 věřitelem České strany sociálně demokratické, jako vládní strany. V tomto postavení je již od r. 1999 nucen strpět značně nestandardní postupy od některých státních orgánů a dalších subjektů, k čemuž má některé důkazy a je připraven předložit je obecným soudům poté, co mu bude Ústavním soudem přiznáno právo na soudní ochranu. Protože podle jeho názoru obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Současně stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby podle čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství postoupil věc Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, jejíž znění navrhl v této podobě:
"Je do doby, než státní orgány členského státu EU poskytnou občanovi účinnou soudní ochranu podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k tomu, aby se na dlužníkovi, který je vládní stranou ovlivňující výkon státní moci domohl v přiměřené lhůtě svých majetkových práv chráněných čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, provedení exekuce na majetek takového věřitele vládní strany zahájení k návrhu státního orgánu v rozporu s čl. 13 Úmluvy?"
V další části stěžovatel tvrdí, že Ústavní soud s odkazem na novelu v §75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. odmítá ústavní stížnosti s odůvodněním, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, když nebyla podána žaloba pro zmatečnost. Je toho názoru, že takový postup Ústavního soudu není v souladu s právem každého na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, proto navrhl, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství postoupil věc Evropskému soudnímu dovru k rozhodnutí i o této předběžné otázce, která může znít:
"Je v rozporu s právem na projednání v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Smlouvy o Evropské Unii, pokud vnitrostátní soudy podmiňují přezkoumání porušení ústavně zaručených práv a svobod občana členského státu Unie vyčerpání nejen všech řádných, ale i kteréhokoliv mimořádného opravného prostředku, které mu vnitrostátní zákon k ochraně jeho práv poskytuje?"
Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. E 932/2004 Ústavní soud zjistil, že Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ podala vůči stěžovateli návrh na zahájení řízení o výkon rozhodnutí pro 236 104,- Kč zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v jeho vlastnictví v různých katastrálních územích. Návrh odůvodnila tím, že podle vykonatelného rozhodnutí je stěžovatel povinen uhradit dlužné pojistné a penále v uvedené částce. Okresní soud usnesením ze dne 15.6.2004, č.j. E 932/2004-7, požadovaný výkon rozhodnutí nařídil; usnesení bylo doručeno stěžovateli na adresu jeho advokátní kanceláře dne 8.7.2004. Stěžovatel ho napadl odvoláním, jímž navrhl, aby ho odvolací soud přezkoumal a změnil, resp. zrušil a rozhodl tak, že návrh na výkon rozhodnutí se zamítá; současně v něm informoval, že od 25.6.2004 je v pracovní neschopnosti pro zdravotní překážku, pro kterou má lékařem nařízen klid na lůžku (pracovní neschopnost doložil kopií potvrzení), a že z tohoto důvodu své odvolání odůvodní bezprostředně poté, co mu to jeho zdravotní stav umožní. Okresní soud ho usnesením ze dne 4.8.2004 vyzval, aby doplnil chybějící náležitosti odvolání, tj. v jakém rozsahu je usnesení napadeno a v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí či postupu soudu, a to ve lhůtě 2 týdnů. Stěžovatel (prostřednictvím své advokátní kanceláře) faxovým podáním dne 15.9.2004 požádal o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, protože je stále v pracovní neschopnosti. Následně ho okresní soud vyzval, aby do 3 dnů doložil lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu a neschopnosti sepisu odvolání či jiných listin závažnějšího charakteru. Ve stanovené lhůtě (podáním ze dne 5.10.2004) stěžovatel opět soudu sdělil, že je v pracovní neschopnosti, že další lékařská kontrola je nařízena na den 7.10.2004, teprve po kontrole u lékaře bude moci sdělit soudu další průběh pracovní neschopnosti, případně její ukončení. Druhé sdělení k této výzvě učinil stěžovatel přípisem ze dne 8.10.2004 a informoval, že jeho pracovní neschopnost trvá, o dalším rozhodne ošetřující lékař při kontrole dne 20.10.2004, dále požádal o prodloužení lhůty k doplnění odvolání. Ještě dodal, že jeho současný stav dává předpoklad ukončení jeho pracovní neschopnosti v nejbližších týdnech tak, aby bezprostředně poté mohl vstoupit v jednání se zainteresovanými subjekty k řádnému odůvodnění svého odvolání. Nato (dne 12.10.2004) vydal okresní soud usnesení stejného obsahu a s poučením, že proti němu není přípustné odvolání. Stěžovatel přesto odvolání proti tomuto usnesení podal s odůvodněním, že nejde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, ale že jde o usnesení, které zásadním způsobem zasahuje do jeho práv, proto poučení soudu o nepřípustnosti opravného prostředku považuje za nesprávné. Namítal, že výrok usnesení redukuje právo řádně odůvodnit odvolání na pouhý formální sepis námitek bez konkrétní věcné argumentace, což dovozuje z výroku usnesení "...doložit lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu a neschopnosti sepisu odvolání, či jiných listin závažnějšího charakteru". Připomíná, že doložil pracovní neschopnost a tím i zdravotní indispozici k tomu, aby prověřil skutečnosti související s projednávanou věcí, tyto projednal a na základě toho své odvolání řádně zdůvodnil. Po předložení věci odvolacímu soudu krajský soud usnesením ze dne 26.1.2005, č.j. 11 Co 830/2004-33, odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, protože nemá zákonem předepsané náležitosti. Uvedl, že se nejedná o věc nikterak právně ani skutkově složitou, ke které by bylo zapotřebí shromažďovat množství potřebného důkazního materiálu, a protože stěžovatel je osobou práva znalou, měl dostatek času na to, aby své odvolání řádně doplnil; navíc mu nic nebránilo, aby k úkonům zmocnil jinou osobu. K tíži oprávněného nelze neúměrně prodlužovat lhůtu k podání řádného odvolání. Po přezkoumání odvolání odvolací soud zjistil, že přestože soud I. stupně činil kroky k doplnění a opravě odvolání, odvolání nadále trpí vadou, která brání v pokračování řízení, neboť neobsahuje žádný odvolací důvod ani odvolací návrh. Téhož dne krajský soud usnesením č.j. 11 Co 60/2005-36 odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení ze dne 12.10.2004, když ho shledal nepřípustným.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu (vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo bránit se proti nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v jeho vlastnictví. Je však na něm, aby k tomu zvolil adekvátní právní prostředky, tj. respektoval zákonem stanovený postup. Je zarážející, že stěžovatel, jako osoba s právnickým vzděláním a advokát, není ochoten respektovat předepsané náležitosti odvolání (viz §205 odst. 1 obč. soudního řádu) a kalkuluje s benevolencí soudu po dobu trvání své pracovní neschopnosti. Z tohoto pohledu zvolil okresní soud naprosto adekvátní postup k tomu, aby vady odvolání byly odstraněny a též krajský soud, za přiměřeného použití ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 obč. soudního řádu) odvolání odmítl (stěžovatel zastává nesprávný právní názor, že obč. soudní řád neumožňuje odmítnout odvolání pro jeho vady). Stěžovatel by si měl uvědomit povahu civilně procesního právního vztahu, v němž na jedné straně vystupuje účastník řízení, na druhé straně soud; nedoložil totiž ani jedinou skutečnost, která by mu bránila v doplnění odvolání, příp. k udělení plné moci zástupci, a jestliže stěžovatel takové možnosti nevyužil, nemůže těžit ze své vlastní nečinnosti.
Ohledně stěžovatelových námitek lze ještě doplnit, že v posuzované věci nebylo a ani nemohl být aplikováno ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, protože ve věci nerozhodoval orgán veřejné správy, z podobných důvodů nemohlo dojít k porušení práv chráněných v čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy. Mylná je též představa stěžovatele o tom, že obč. soudní řád je předpisem vydaným ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny, vzhledem k systematice zařazení jde v současné době o zák. č. 82/1998 Sb.
Náznak námitek vůči napadenému usnesení okresního soudu, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva zcela evidentně není důvodný, protože - vzhledem k povaze tohoto druhu řízení - okresní soud vycházel z listinných podkladů předložených oprávněným a nařízení výkonu rozhodnutí bylo s nimi plně v souladu.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovým návrhům na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelovy návrhy tento účel nesplňují, proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl. Navíc, z materiálního hlediska je zřejmé, že při vymezení první otázky stěžovatel nepřípustně směšuje postavení různých právních subjektů a je pouze na něm, aby svá tvrzená práva vůči politické straně řádně uplatňoval, při formulaci druhé otázky překročil meze svého podání, protože v jeho věci §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nebyl aplikován.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Jestliže informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu