ECLI:CZ:US:1994:1.US.9.94
sp. zn. I. ÚS 9/94
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci stěžovatele PhDr. K.V., zastoupeného advokátkou JUDr. H.M., o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozsudku Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 30.10. 1992, sp. zn. T 8/91, ve spojení s usnesením vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Tov 4/93 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. ledna 1994 odeslal stěžovatel Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž namítal nesprávnost výše citovaných rozhodnutí a domáhal se jejich zrušení. Ve stížnosti se uvádí, že pravomocnými soudními rozhodnutími, konkrétně rozsudkem VVS Tábor ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. T 8/91, ve spojení s usnesením vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Tov 4/93, a v řízeních, která těmto rozhodnutím předcházela, byla porušena stěžovatelova základní práva zaručovaná Listinou základních práv a svobod v ustanoveních článku 10 odst. 1 a článku 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny.
K ústavní stížnosti přiložil stěžovatel fotokopii sdělení GP České republiky ze dne 29. 11. 1993, č.j. Pz 53/93 - 21, o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proti citovaným rozhodnutím.
Stěžovatel nepřiložil k ústavní stížnosti kopii napadeného usnesení vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Tov 4/93. Proto si je Ústavní soud vyžádal. Předmětné usnesení bylo Ústavnímu soudu předloženo spolu s originálem zprávy Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 1994, sp. zn. Tov 4/93, v níž je uvedeno, že toto usnesení se stalo pravomocným dnem 13. 5. 1993, kdy bylo odvolání obžalovaných (tj. ing. K., ing. L., CSc. a PhDr. V.) zamítnuto.
Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §72 odst. 2 cit. zák., je prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Stížnost pro porušení zákona mohl podat podle právní úpravy, účinné v době, kdy stěžovatel podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, pouze generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti. Nejde tedy o opravný prostředek, který by byl oprávněn podat stěžovatel.
Sdělení GP České republiky ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. Pz 53/93, o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, neprodlužuje lhůtu k podání ústavní stížnosti stanovenou v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona nelze za prostředek na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 cit. zák. považovat.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání. Usnesení vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 13. 5. 1993, kdy bylo odvolání obžalovaných zamítnuto, takže od uvedeného dne do podání ústavní stížnosti ze dne 27. 1. 1994 (došlé Ústavnímu soudu dne 31. 1. 1994) uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon připouští.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 1994
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj