ECLI:CZ:US:2018:1.US.952.18.1
sp. zn. I. ÚS 952/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 č. j. 1 Nc 3011/2017-1008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018 č. j. 1 Nc 2030/2018-1039, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Napadeným usnesením ze dne 19. 12. 2017 Městský soud v Praze odmítl námitku podjatosti stěžovatele pro opožděnost. Usnesením ze dne 23. 1. 2018 rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o další vznesené námitce podjatosti tak, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Helena Svobodová není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 P 50/2015. V odůvodnění konstatoval, že se nelze znovu zabývat okolnosti uplatněnými v dřívější (první) námitce podjatosti, o nichž již bylo rozhodnuto jejím odmítnutím; argumentace v případě jeho druhé námitky je pak fakticky opakováním skutečností, které nastaly předtím, než bylo rozhodnuto o jeho první námitce podjatosti. Městský soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že námitky podjatosti jsou uplatněny dílem opožděně a dílem opakovaně, nemůže se jimi jako nadřízený soud zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti závěrům městského soudu v obou usneseních. Je přesvědčen, že v dané věci se jedná o nezákonný průběh řízení a o vady řízení, které soud v dalším průběhu nebude schopen napravit, což podle jeho názoru odůvodňuje výjimku z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti upravené v §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení o nevyloučení soudkyně řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12).
V projednávané věci ani není důvod pro zásah Ústavního soudu výjimečného rázu, neboť námitka podjatosti byla vznesena ve stádiu řízení před soudem prvního stupně (v dané věci před krajským soudem) a bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil předložené námitky meritornímu přezkumu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2018
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj