ECLI:CZ:US:2014:1.US.954.14.1
sp. zn. I. ÚS 954/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele E. C., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 7. 9. 2012 č. j. 20 T 40/2010-4353, usnesení Vrchního soudu v Praze z 18. 12. 2012 sp. zn. 10 To 98/2012 a usnesení Nejvyššího soudu z 11. 12. 2013 č. j. 4 Tdo 1320/2013-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení presumpce neviny, garantované článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže, který spáchal ve spolupachatelství, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, jakož i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho odsouzení bylo založeno výlučně na nepřímých důkazech, což však nenašlo odraz v důslednějším dokazování a vypořádání se s rozpory v jednotlivých nepřímých důkazech. Stěžovatel připouští, že v důsledku rozsáhle provedeného dokazování, na základě nepřímých důkazů, mohly soudy dospět k závěru, že existuje důvodné podezření, že se trestného činu dopustil, přitom ale zcela pominuly, že vedle toho existuje i naprosto reálná možnost, že se tohoto deliktu dopustila úplně jiná osoba. Podle přesvědčení odsouzeného proto závěr o vině je závěrem pouze spekulativním, nepodloženým provedenými důkazy, které by bez jakékoliv pochybnosti odsouzeného ze spáchání deliktu usvědčovaly. Stěžovatel uvedl, že uplatnění zásady volného hodnocení důkazů nemůže přejít v projev libovůle soudu, ale důkazní postup musí být vyčerpávajícím způsobem popsán a přesvědčivě zdůvodněn. Soud prvního stupně tedy podle stěžovatele dospěl ke špatnému závěru a soud odvolací ani dovolací také stěžovateli spravedlnost neposkytly.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu