ECLI:CZ:US:2017:1.US.959.17.1
sp. zn. I. ÚS 959/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017 č. j. 21 Nd 438/2016-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatelka je církevní právnickou osobou, která vůči České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Všeobecné zdravotní pojišťovně podala dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Stěžovatelka údajně vede v Severomoravském kraji dalších 48 obdobných restitučních řízení.
Řízení, z nějž vzešla projednávaná ústavní stížnost, je vedeno u Okresního soudu v Bruntále, a to podle §88 písm. b) občanského soudního řádu, dle něhož je místně příslušným soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a).
S ohledem na zásadu hospodárnosti podala stěžovatelka návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl. Dle Nejvyššího soudu je delegace vhodná výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, a proto k ní lze přistoupit jen v ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. Důvody, pro které návrh na delegaci stěžovatelka podala, takový postup neodůvodňují, neboť důvodem pro delegaci (s níž přitom další účastníci nesouhlasí) nemůže být ekonomická zátěž a obtíže zástupce stěžovatelky spojené s dosažením místně příslušného soudu, zejména pokud žalované mají poblíž obvodu Okresního soudu v Bruntále svá územní pracoviště.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že vzhledem k četnosti sporů je pro jejího právního zástupce nereálné téměř každý den cestovat z Prahy do Bruntálu, Opavy nebo Olomouce. Soudní jednání jsou navíc často nařízena na osmou nebo devátou hodinu ranní, což znamená, že právní zástupce musí cestovat již o den dříve. Vzhledem k tomu, že většiny řízení (jakož i řízení sp. zn. 16 C 212/2015, z něhož vzešla projednávaná ústavní stížnost) se účastní žalovaní, kteří rovněž cestují z Prahy a musí čelit stejným těžkostem jako stěžovatelka, jsou údajně dány předpoklady pro přikázání věci jinému soudu.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vyčítá, že se jejími argumenty dostatečně nezabýval a své rozhodnutí řádné neodůvodnil. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaní mají svá pracoviště lokalizována po celé České republice, v důsledku čehož se stěžovatelka ocitá v nevýhodě. Argument, že je-li právem účastníka řízení zvolit si libovolného právního zástupce, je zároveň jeho povinností nést negativní důsledky této volby v podobě zvýšené časové a finanční náročnosti, nemůže údajně v daném případě obstát, neboť stěžovatelčin výběr právních zástupců je značně limitován rozsahem a náročností právního zastoupení, které nemůže zajistit běžná advokátní kancelář, ale pouze specializovaná advokátní kancelář s mnoha spolupracovníky.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zásada zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou pro to které řízení stanoví zákon. Možnost postupovat podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu sice dle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou vyhověno nebylo, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.
Je zjevné, že věc, z níž vzešla ústavní stížnost, takovým případem není. Stěžovatelka argumentuje v podstatě pouze tím, že pro jejího právního zástupce, který sídlí v Praze, je opakované cestování do Bruntálu (a dalších měst) na jednání soudu časově i finančně náročné. Dle názoru Ústavního soudu ovšem nelze připustit, aby pouhá volba právního zástupce (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy druhá strana s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků. Ostatně stěžovatelka sama uvádí, že si k zastupování tak rozsáhlých sporů musela zvolit advokátní kancelář s mnoha spolupracovníky, z čehož lze dovozovat, že se všech ústních jednání nemusí nutně účastnit tentýž advokát, nýbrž bude mít k dispozici substituty s patřičnou znalostí konkrétní věci i restituční problematiky obecně (v opačném případě by stěžovatelčin argument, že byla ve volbě advokáta velmi limitována, do značné míry ztratil své opodstatnění).
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010, kde ovšem rozhodnutí o delegaci nebylo odůvodněno vůbec). V projednávané věci navíc rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastníci s delegací nesouhlasili. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na tomto argumentu považuje za dostačující.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu