ECLI:CZ:US:2008:1.US.974.08.1
sp. zn. I. ÚS 974/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. L. T. H., zastoupené na základě plné moci JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, č. j. 30 Co 112/2008-79, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 2. 2008, č. j. 11 P 18/2008-44, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále práva na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na svobodu projevu dítěte podle čl. 13 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a práva dítěte v soudním řízení dle čl. 12 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
Relevantní ustanovení Listiny základních práv a svobod jsou následující:
Článek 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Relevantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte jsou následující:
Článek 12
(1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
(2) Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Článek 13
(1) Dítě má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle volby dítěte.
(2) Výkon tohoto práva může podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující:
Stěžovatelka se narodila dne 30. 3. 1991 v Hanoji ve Vietnamu a v roce 2003 přicestovala spolu s příbuznými do České republiky. Její rodiče jsou ve Vietnamu ve výkonu dlouhodobých trestů odnětí svobody. Protože poměry u jejích příbuzných v České republice byly nevyhovující, souhlasila stěžovatelka po konzultaci s kolizním opatrovníkem s krátkodobým umístěním v zařízení Fondu ohrožených dětí "Klokánek" (dále jen "FOD Klokánek").
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2007, č. j. 50 Nc 1742/2007-3 bylo nařízeno předběžné opatření podle §76a o. s. ř., kterým byla stěžovatelka předána do péče FOD Klokánek. Dne 16. 11. 2007 podali K. a T. Z. k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 návrh, aby jim byla stěžovatelka svěřena do své péče. Následně bylo předběžné opatření usneseními Obvodního soudu pro Prahu 5 dvakrát prodlouženo a rovněž byla přenesena příslušnost na Okresní soud Praha - západ.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 2. 2008, č. j. 11 P 18/2008-44, bylo změněno usnesení Okresního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2007, č. j. 50 Nc 1742/2007-3 změněno tak, že bylo vydáno předběžné opatření podle §102 odst. 1 o. s. ř., kterým se stěžovatelka ponechává ve FOD Klokánek. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze 4. 3. 2008, č. j. 30 Co 112/2008-79, rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu rovněž směřuje ústavní stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že po uplynutí účinnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2007, č. j. 50 Nc 1742/2007-3 si nepřeje ve zařízení FOD Klokánek dále zůstávat, přičemž na tuto její vůli není při rozhodování soudů brán zřetel. Zdůrazňuje, že nyní je předběžné opatření fakticky prodlouženo na dobu neurčitou, resp. do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka několikrát dopisem adresovaným soudům projevila přání bydlet u manželů Z., kteří s tím souhlasí. Řízení o svěření stěžovatelky manželům Z. stále probíhá pět měsíců (ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2008), přičemž konečné rozhodnutí je podle stěžovatelky "v nedohlednu".
Stěžovatelka dále tvrdí, že manželé Z. splňují předpoklady sociální i ekonomické, aby se o ni mohli starat. Znají se asi dva roky. Vídají se přibližně dvakrát týdně na shromáždění svědků Jehovových. Stěžovatelka dostává povolení, aby u vedlejších účastníků mohla být na propustku o víkendech a v době školních prázdnin. Stěžovatelka však vyjadřuje přání, aby u manželů Z. mohla být trvale.
Dále stěžovatelka namítá, že jí "odpovědní pracovníci Klokánku písemně zakázali mluvit v Klokánku o svých názorech", což považuje za upření svobody projevu svévolným interním opatřením Klokánku.
Rovněž stěžovatelka namítá porušení svého práva vyjádřit se v soudním řízení k záležitostem, jež se jí týkají.
K procesním podmínkám řízení stěžovatelka uvádí, že nevznáší námitku podjatosti vůči soudcům ani ostatnímu "personálu" Ústavního soudu. Rovněž souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Protože je stěžovatelka nezletilá a namítá porušení několika ustanovení Úmluvy o právech dítěte, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o naléhavé přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka dále uvádí, že je nezletilá, navštěvuje základní školu a je nemajetná. Žádá proto Ústavní soud, aby jí podle §83 zákona o Ústavním soudu náklady na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem uhradil stát.
K ústavní stížnosti byla dále přiložena plná moc vedlejších účastníků řízení T. Z. a K. Z., udělená pro řízení před Ústavním soudem rovněž JUDr. Lubomíru Müllerovi, advokátovi, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5.
II.
K procesním podmínkám řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem budiž konstatováno, že stěžovatelka podává návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nejedná se o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti vymezené ustanoveními §34 a §35 zákona o Ústavním soudu.
Rovněž Ústavní soud zkoumal, zda se v případě nezletilé stěžovatelky jedná o osobu oprávněnou. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve věci je zřejmé, že stěžovatelka tuto podmínku splňuje, neboť předběžné opatření, kterým byla ponechána ve FOD Klokánek se přímo dotýká její právní sféry.
Ústavní soud dále konstatuje, že v řízení před ním mohou vystupovat pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (srov. §20 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §27 o. z. otázku, kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině. Ve smyslu §36 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé. Podle §37 odst. 2 zákona o rodině nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat.
Přitom Ústavní soud přihlédl k věku stěžovatelky, které v době podání ústavní stížnosti bylo 17 let, především k úrovni rozumové vyspělosti, kterou lze odvodit i z předchozích úkonů před obecnými soudy. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vymezeném rozsahu má stěžovatelka způsobilost k právním úkonům (§9 o. z.), a proto jí ve stejném rozsahu přiznal procesní způsobilost (§19 o. s . ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu) i pro řízení před Ústavním soudem.
Protože však, jak bude vyloženo níže, je podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a řízení před Ústavním soudem proto nevyžaduje žádné další procesní úkony, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní kroky k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce. (Pro řízení toliko před obecnými soudy byl stěžovatelce ustanoven kolizní opatrovník Úřad Městské části Praha 13, Sluneční nám. 13, 158 00 Praha 5.)
III.
Ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podle ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podle ustanovení §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může být předběžným opatřením uloženo, aby účastník odevzdal dítě do péče toho, koho určí soud. Zákon nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno až tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba upravit zatímně poměry účastníků, přičemž ostatní rozhodné skutečnosti musí být alespoň osvědčeny a musí se tedy jevit alespoň jako pravděpodobné (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 218).
Rozhodnutí obecných soudů je podle názoru Ústavního soudu zcela přiměřené situaci, ve které se stěžovatelka nachází. K otázce zachování práva na spravedlivý proces, především co do práva na vyjádření se k projednávané věci, obecné soudy nepochybily, když v rámci řízení o předběžném opatření neprováděly meritorní dokazování, jehož klíčová zjištění předjímá stěžovatelka v části IV. ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném usnesení na budoucí dokazování stěžovatelku výslovně odkazuje. Soudy vycházející z obsahu spisu, tedy i písemných vyjádření stěžovatelky, v této fázi řízení nemají povinnost bezpodmínečně vyhovět přáním nezletilé stěžovatelky, jejíž intence fakticky koresponduje s návrhem manželů Z., o němž však má být teprve jednáno. Tento přístup odpovídá účelu předběžného opatření, které nenahrazuje rozhodnutí soudu ve věci.
Právo dítěte být slyšeno v každém řízením, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, §31 odst. 3 zákona o rodině), poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. I když jde o nepopiratelné právo svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, nelze přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04).
I z ústavní stížnosti je především patrno, že ve vztahu ke manželům Z. má stěžovatelka i nadále možnost kontaktu několikrát týdně, dále o víkendech a v období prázdnin. V tomto kontextu se proto ústavní stížnost stěžovatelky jeví spíše jako (pochopitelná) snaha uspíšit vlastní řízení o návrhu manželů Z., jehož výsledek je podle stěžovatelky "v nedohlednu". Řešením této situace je však nikoliv změna předběžného opatření, nýbrž rozhodnutí bez zbytečných průtahů ve věci návrhu manželů Z. K ochraně práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě však právní řád nabízí specifické instrumenty. Ústavní soud pochopitelně tímto usnesením nijak nepředjímá výsledek meritorního řízení před obecnými soudy.
Prvky opodstatněnosti Ústavní soud nespatřuje ani v tvrzení, které není nijak konkretizováno, že rozhodnutím soudů je omezeno stěžovatelčino právo na svobodu projevu. Je zřejmé, že stěžovatelka navštěvuje přinejmenším pravidelnou výuku v základní škole a má i další aktivity mimo zařízení FOD Klokánek, kde neplatí "interní opatření", které má údajně omezovat její právo na svobodu projevu. Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti nepodává žádné podrobnosti, v čem má zásah do práva spočívat, a omezuje se na prosté konstatování, lze tuto námitku hodnotit jako účelovou konstrukci. Především se napadená rozhodnutí soudů svobody projevu stěžovatelky vůbec nedotýkají. Pokud by snad stěžovatelka měla zájem na realizaci určité formy sdělování "svých názorů" právě v zařízení FOD Klokánek, nedosáhla by jí zrušením napadených soudních rozhodnutí. Ústavní soud obecně podotýká, že nelze v tomto ohledu ani přehlížet pořádkové standardy, které ve výchovných zařízení s dočasným umístěním dětí různého věku nutně panují. Je rovněž zřejmé, že koncepce politických práv dle Listiny základních práv a svobod reflektuje míru rozumové a mravní vyspělosti mládeže. Jinými slovy do politických práv nezletilci "vrůstají". Ani čl. 13 Úmluvy o právech dítěte nelze vykládat jako nepodmíněné právo prezentovat "své názory" ve výchovných zařízeních toho kterého signatářského státu.
Jakékoliv úvahy tímto směrem by však vzhledem ke obsahu ústavní stížnosti byly pouhou spekulací, neboť by postrádaly jakýkoliv skutkový základ. Z ústavní stížnosti ani z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze navíc neplyne, že by stěžovatelka tuto námitku uplatnila v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, ve kterém by bylo jednáno s účastníky či vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti.
Obsah ústavní stížnosti tak nevzbuzuje v Ústavním soudu pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k návrhu na postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud projednal návrh s největším urychlením. Aplikace ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu je podmíněna věcným projednáním ústavní stížnosti, odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost tato podmínka není splněna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu