ECLI:CZ:US:2020:1.US.974.20.1
sp. zn. I. ÚS 974/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Marka Nespaly, advokáta, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. Nikol Mondokovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 sp. zn. 8 To 521/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. listopadu 2019 sp. zn. 67 T 58/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 4. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem obviněné L. K. v trestním řízení vedeném proti ní pro trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a 5 písm. a) a c) trestního zákoníku. Trestní stíhání obviněné K. bylo součástí rozsáhlého trestního řízení vedeného proti 132 osobám zejména pro trestné činy pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku (nebo §250a trestního zákona), i pro trestné činy další. Obviněná K. byla odsouzena rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. 67 T 58/2019 a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců.
3. Stěžovatel podle §151 trestního řádu po skončení trestního stíhání navrhl, aby mu byla za realizovanou obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Obvodní soud návrh přezkoumal a napadeným usnesením rozhodl, že stěžovateli náleží odměna a náhrada výdajů ve výši 46 972,20 Kč (od níž byla následně odečtena již poskytnutá záloha ve výši 41 793,40 Kč) oproti stěžovatelem navrhovaných 265 459,87 Kč (před odečtením zálohy). Obvodní soud uvedl, že nemůže vyhovět návrhu stěžovatele v plném rozsahu, neboť je v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti jeho klientce. Obviněné K. nelze přičítat k tíži, že její stíhání bylo součástí rozsáhlého trestního řízení propojeného dvěma hlavními obviněnými. Obviněná K. byla stíhána pouze pro jeden skutek z celkového počtu 90 skutků zahrnutých v obžalobě. V dalších skutcích žádným způsobem nefiguruje. Obvodní soud proto stěžovateli přiznal odměnu za úkony, které souvisejí s obviněním proti jeho klientce, konkrétně výslechy osob spoluobviněných a svědků figurujících u skutku obviněné K. a u dalších skutků týkajících se dotčeného vozidla označeného "Robert". Oproti tomu obvodní soud nepřiznal odměnu za úkony nesouvisející s trestním stíháním jeho klientky, byť konanými ve stejném (přípravném) řízení. Obvodní soud uvedl, že nerozporuje, že obhájce je povinen vést obhajobu řádně, ale je na něm, aby vyhodnotil, nakolik je jeho účast na jednotlivých úkonech nezbytná a podle pravidel profesní etiky postupovat tak, aby svému klientovi zbytečně a případně účelové nenavyšoval náklady obhajoby, tedy postupovat s péčí řádného hospodáře ve vztahu k zájmům klienta, a to v souladu s právními předpisy a etickým kodexem advokátního stavu. Obhájce je oprávněn a nikoli povinen účastnit se plánovaných procesních úkonů. Všichni obhájci přitom byli policejním orgánem v přípravném řízení podrobně vyrozumívání o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo popsáno, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat a příslušný obhájce si mohl být vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná či nezbytná a na kterých je nadbytečná. Obvodní soud neshledal důvod pro přiznání odměny stěžovateli za účast u výslechů obviněných a svědků náležejících ke zbylým skutkům obžaloby a nesouvisejícím s jeho klientem. Současně obvodní soud stěžovateli nepřiznal částku ve výši 50 Kč za výpis z katastru nemovitostí, neboť podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží advokátu náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Podle obvodního soudu spadá poplatek za výpis z katastru nemovitostí do režijního paušálu, který advokátu náleží a byl přiznán za jednotlivé provedené úkony.
4. Napadeným usnesením městského soudu bylo zrušeno usnesení obvodního soudu a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 49 622 Kč (od níž byla následně odečtena již poskytnutá záloha ve výši 41 793,40 Kč). Městský soud uvedl, že stížnost stěžovatele je částečně důvodná. Obvodní soud správně vyhodnotil, že nelze návrhu stěžovatele vyhovět v plné výši, neboť je v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti jeho klientce. Stížnosti stěžovatele však lze dát za pravdu v tom, že jeho klientce byla hned v počátku řízení přiznána bezplatná obhajoba podle §33 odst. 2 trestního řádu, pročež je argumentace obvodního soudu o účelově navyšovaných nákladech obhajoby mířících proti zájmům klientky nepřiléhavá. Městský soud připomněl, že šlo o rozsáhlé trestní řízení propojené pouze dvěma hlavními pachateli, kteří pro jednotlivé fingované dopravní nehody sjednávali náhodné osoby jako fiktivní vlastníky vozidel a účastníky dopravních nehod, a to především z řad osob v ekonomické tísni, kteří se za drobnou finanční odměnu nechali využít k předstírání pojistné události. Jednotlivé skutky, jichž se dopustily osoby na nejnižší úrovni této hierarchie, které se vzájemně až na naprosté výjimky neznaly, byly na sobě nezávislé. Je nepochybné, že stěžovateli muselo být již v době převzetí obhajoby jeho klientky zřejmé, že k vedení řádné obhajoby není jeho osobní účast u výslechů osob, s nimiž se jeho klientka neznala, zapotřebí. Stěžovatel se přesto pasivně účastnil desítek výslechů obviněných a svědků a nakonec se ani nedostavil k seznámení s výsledky vyšetřování. Ani přiznání bezplatné obhajoby klientovi nezbavuje advokáta povinnosti vést obhajobu účelným způsobem tak, aby nevznikaly neodůvodněné náklady. Ačkoli obvodní soud správně posoudil nutnost přiznat obhájci pouze ty úkony, které souvisí s jeho klientkou, opomněl do nich zahrnout výslech spoluobviněné H., a dále nesprávně nepřiznal poplatek 50 Kč za výpis z katastru nemovitostí, který je nutno považovat za hotový výdaj, za nějž náleží advokátu náhrada podle §13 odst. 1 advokátního tarifu. Uvedená pochybení obvodního soudu městský soud vlastním usnesením napravil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy po stěžovateli požadují splnění takových povinností (restrikcí ústavního a zákonného rámce výkonu obhajoby), které ústavní pořádek, zákony a podzákonné normy stěžovateli neukládají a které jsou v rozporu se základními právy a svobodami chráněnými Listinou, především práva na obhajobu a spravedlivý proces. Nepřiznáním mimosmluvní odměny a náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas soudem ustanovenému obhájci za prokazatelně vykonané úkony právní služby vyúčtované v souladu s advokátním tarifem bylo porušeno právo legitimního očekávání přiznání odměny a náhrad. Soudy nerespektováním stanoveného rámce obhajoby redukují obhajobu klienta v přípravném řízení toliko na prostudování spisu v jeho závěru, čímž vylučují důležité právo obhájce účastnit se výslechů svědků a obviněných v přípravném řízení, právo bezprostředně jim klást otázky, reagovat na jejich výslechy a navrhovat doplnění dokazování. Úkon prostudování spisu probíhá na konci přípravného řízení a neslouží k prvotnímu seznámení s obsahem spisového materiálu. Na straně obhajoby je v takový moment již potřebná znalost věci. Důkazní návrhy obhajoby jsou nadto v této fází řízení jako nadbytečné zamítány, protože policejní orgán má již věc připravenou pro státního zástupce.
6. Stěžovatel poukázal na to, že z usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zřejmé, že mělo jít o rozsáhlou trestnou činnost propojenou zejména dvěma osobami, které se navzájem znaly. Všechny osoby byly stíhány jako členové organizované skupiny včetně klientky stěžovatele. Nadto u všech skutků figurovaly dvě dosud neztotožněné osoby, "kaskadéři", kteří přímo realizovali fingované nehody. To vše byly důvody, proč orgány činné v trestním řízení vedly o všech skutcích společné řízení. Pravidla společného řízení platí stejně pro orgány činné v trestním řízení a pro obhajobu, která probíhá vždy v jeho rámci. Stěžovatel se řásně účastnil úkonů přípravného řízení, na které byl zván, čímž byla zajištěna zákonnost trestního řízení a spravedlivého projednání věci. Z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá přítomnost a působení hlavních dvou obviněných u všech skutků, což vylučuje závěr městského soudu, že jeho klientka "nebyla ani spojena osobami na rozsáhlé trestné činnosti se účastnícími". Z právě uvedeného vyplývá, že stěžovateli nemohlo být zřejmé, že jeho účast není u všech výslechů nezbytná.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si vyžádal spis obvodního soudu vedený pod sp. zn. 67 T 58/2019 a vyzval obvodní soud a městský soud, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Městský soud ve vyjádření ze dne 22. 4. 2020 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Obvodní soud ve vyjádření ze dne 11. 5. 2020 stručně shrnul průběh trestního řízení a rozhodování nároku stěžovatele na odměnu a zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové argumenty, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. V prvé řadě nutno poukázat na skutečnost, že obecné soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, proč nebylo možné přiznat odměnu ve stěžovatelem navrhované výši, a stěžovatel nepředložil relevantní argumenty, proč mu měla být přiznána odměna za úkony, které nesouvisely s obviněním jeho klientky. Obvodní soud pečlivě a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil při výpočtu odměny stěžovatele, a tyto úvahy jsou ještě podrobněji rozvedeny městským soudem. Konkrétně obecné soudy uznaly odměnu za úkony týkající se svědků a vozidel souvisejících se skutky, pro které byla klientka stěžovatele obviněna. Vzhledem k tomu, že policejní orgán ustanovené obhájce vyrozumíval o obsahu plánovaných výslechů a popisoval, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat, obhájci mohli a měli vědět, u kterých úkonů bude jejich přítomnost nadbytečná.
12. Nutno odmítnout také námitku stěžovatele, že obecné soudy redukovaly obhajobu na prostudování spisu. V tomto ohledu stěžovatel účelově mění tvrzení obecných soudů a jejich význam. Obecné soudy pouze řekly, že stěžovatel měl jako obhájce tuto možnost ve vztahu právě k těm úkonům, které se skutkem jeho klientky nijak nesouvisely. Pouze ta skutečnost, že trestnou činnost klientky stěžovatele pojí s dalšími desítkami skutků vyšetřovanými ve stejném trestním řízení několik stejných osob, nemůže zakládat důvodnost přítomnosti stěžovatele u všech dalších vyšetřovacích úkonů u samostatných skutků bez dalšího. Jak již bylo uvedeno výše, obvodní soud pro přiznání odměny za účast na výsleších vycházel jednak z přímé souvislosti vyslýchané osoby se skutkem anebo ze souvislosti prostřednictvím stejného vozidla, přičemž takto určená odměna se jeví jako logická a dostačující.
13. Ústavní soud si je vědom toho, že u jednoho z obhájců ustanovených v tomto trestním řízení jinému obviněnému bylo jeho ústavní stížnosti nálezem ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyhověno, avšak důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Obecné soudy však své pochybení následně napravily a další ústavní stížnost téhož stěžovatele již byla odmítnuta usnesením ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2341/20 pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že: "Již z obžaloby zastoupeného jasně plyne, že byl obviněn jen z jednoho z velké řady skutků, o nichž se trestní řízení vedlo. Stěžovatel pak požaduje náhradu nákladů řízení za svou účast u výslechů svědků či spoluobviněných, týkajících se skutků, s nimiž zastoupený neměl nic společného. Tyto skutkové závěry obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje, a proto z nich Ústavní soud při svém hodnocení vychází. (...) Advokát by měl vždy klienta řádně poučit o tom, zda je jeho zastupování účelné, a v souladu s výše citovaným advokátním etickým kodexem hledět na to, aby odměna byla přiměřená a nebyla ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Je tedy třeba odmítnout poukazování stěžovatele na nejednoznačný pokyn zastoupeného, který navíc neobsahuje část o jeho řádném poučení ze strany obhájce o možné výši nákladů, k jejichž úhradě bude pravděpodobně následně zavázán. Zdůraznění zájmů a pokynu klienta za tím účelem, aby obecné soudy přiznaly stěžovateli zbytečně vynaložené náklady, které následně zastoupený bude nucen platit, Ústavní soud nevedou k závěru, že by snad obecné soudy postupovaly proti zájmům zastoupeného, jichž se stěžovatel tak vehementně dovolává." Závěry obsažené v právě citovaném usnesení jsou plně uplatnitelné i v nyní posuzované věci.
14. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 Ústavy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu