ECLI:CZ:NSS:2018:10.ADS.322.2017:28
sp. zn. 10 Ads 322/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobců: a) O. P., b) M. P., zast. JUDr. Petrem
Veselým, advokátem se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a
sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1, Praha 2, ve věci ochrany před nečinností
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 7. 9. 2017, čj. 22 A 62/2017-46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci usilují o zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení. Rozhodnutí,
kterým žalovaný dne 20. 5. 2014 jako odvolací orgán potvrdil, že žalobci nebudou do evidence
zařazeni, zrušil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2016. V navazujícím
(novém odvolacím) řízení nebyli žalobci úspěšní se svou žádostí o ochranu před nečinností
ze dne 22. 2. 2017, a proto dne 27. 3. 2017 podali u krajského soudu žalobu na ochranu
před nečinností správního orgánu.
[2] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2017. Na řízení o zařazení
do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení se nevztahují ustanovení správního řádu
o lhůtách pro vydání rozhodnutí; správní orgán v tomto druhu řízení tak musí dbát jen obecné
zásady rychlosti správního řízení. Tato zásada podle krajského soudu nebyla porušena – žalovaný
v řízení konal potřebné úkony v přiměřených lhůtách a nedopustil se neodůvodněných průtahů.
Ač šlo o odvolací řízení, bylo třeba doplnit dokazování a aktualizovat podklady. O součinnost
byly požádány i subjekty od žalovaného odlišné, na rychlost jejichž postupu neměl žalovaný vliv.
Případ žalobců je velmi specifický s ohledem na jejich zdravotní postižení, což s sebou nese
i časově náročnější posuzování věci.
II. Kasační stížnost žalobců a vyjádření žalovaného
[3] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) mají za to, že otázka nečinnosti byla nesprávně právně
posouzena [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Sám žalovaný uvedl, že první úkon vůči stěžovatelům
učinil až dne 8. 3. 2017 (tomu předcházela jen interní žádost ze dne 13. 2. 2017). Stěžovatelé
sdělili požadované údaje dne 4. 4. 2017, žalovaný se však obrátil na jejich lékaře
až dne 16. 5. 2017. K dalším průtahům dochází nyní, neboť již dne 8. 8. 2017 vyzval žalovaný
stěžovatele, aby se vyjádřili k podkladům rozhodnutí, do současné doby však nerozhodl.
[4] Stěžovatelé chápou, že tento typ řízení je specifický, stále jde ale o řízení správní
a jeho účastníci požívají ochrany zaručené správním právem. Specifická povaha řízení nemůže
znamenat, že jeho délka nepodléhá soudnímu přezkumu: tak by se totiž mohlo stát,
že by žalovaný mohl rozhodovat ve zcela libovolných lhůtách. Stěžovatelé upozorňují
na to, že od podání jejich žádosti o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli
již uplynulo pět let. Navrhli proto, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný setrval na tom, že není nečinný, a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §64 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, pro vydání
rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů (§22 odst. 5 a 6, §25 odst. 3) neplatí ustanovení správního řádu
o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelé toto pravidlo nezpochybňují, ani vlastně nereagují
na úvahy krajského soudu. Obsah jejich kasační stížnosti je převážně převzat z repliky k vyjádření
žalovaného, kterou ve svém rozsudku hodnotil již krajský soud.
[8] Nejvyšší správní soud proto k rozsudku krajského soudu jen stručně dodává,
že i když stěžovatelé subjektivně vnímají celý (dosud pětiletý) proces zařazení do evidence
žadatelů o osvojení jako zdlouhavý, úkolem správních soudů v této věci je pouze zhodnotit,
zda se žalovaný dopustil nečinnosti v řízení navazujícím na rušící rozsudek krajského soudu
ze dne 13. 10. 2016 (který nabyl právní moci dne 14. 12. 2016).
[9] Krajský soud na základě správního spisu zjistil, že žalovaný v průběhu roku 2017
(každý měsíc počínaje březnem 2017) činil procesní úkony, byl se stěžovateli v kontaktu,
obracel se na další osoby (lékaře stěžovatelů, správní orgány) se žádostí o podklady a dožádal
i sociální šetření v domácnosti stěžovatelů; o průtazích proto nemůže být řeč.
[10] S tímto závěrem se NSS ztotožňuje. Je pochopitelné, že stěžovatelé by si přáli
co nejrychlejší řízení; toto jejich přání se však neopírá o žádný konkrétní zákonný příkaz
v podobě lhůty, kterou by žalovaný musel dodržet. Jak žalovaný, tak krajský soud vysvětlili
zvláštní povahu tohoto řízení, které je vlastně určitou formou sociální práce. S ohledem
na to správní soud v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu může zkoumat pouze
to, zda se správní orgán vůči účastníkům zcela neodmlčel, zda neodkládá potřebné úkony,
zda neignoruje jejich případné podněty – tedy zda pouze nepředstírá řádné vedení řízení
a zda svévolně neotálí s vydáním rozhodnutí. Nic takového však ze spisu zjistit nelze, a nečinnost
ve smyslu §79 s. ř. s. rozhodně nemůže být založena jen na přesvědčení stěžovatelů,
podle nějž žalovaný měl a mohl postupovat rychleji.
[11] Protože v tomto typu řízení není stanovena žádná lhůta pro rozhodnutí, upozorňuje NSS
na §80 odst. 1 s. ř. s., podle nějž lze v takovém případě podat žalobu proti nečinnosti ve lhůtě
jednoho roku ode dne, kdy žalobce vůči správnímu orgánu nebo správní orgán vůči žalobci učinil poslední úkon.
Zákonnou lhůtu lze jistě využít během celého jejího trvání a není třeba čekat až na její samotný
závěr. To, že zákon stanovil lhůtu jednoho roku od posledního úkonu, však minimálně
naznačuje, že domáhat se ochrany před nečinností příliš brzy nebude obvykle účelné,
zejména v situaci, kdy správní orgán v řízení koná a v době podání žaloby teprve shromažďuje
další podklady, které bude později muset hodnotit.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch;
žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu