ECLI:CZ:NSS:2014:10.ADS.56.2014:48
sp. zn. 10 Ads 56/2014 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: H. S., zemřelá dne
19. 2. 2014, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/11955/13/4S-
OLK, v řízení o kasační stížnosti H. Š., zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem
Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 24. 2. 2014, č. j. 73 Ad 40/2013-41,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 2. 2014, č. j. 73 Ad
40/2013-41, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci stěžovatelky, advokátovi Mgr. Robertu Šupovi, se p ř i z n á v á odměna
a náhrada nákladů řízení ve výši 3146 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně pobírala příspěvek na péči odpovídající I. stupni (lehká závislost). Dne
21. 1. 2013 podala u Úřadu práce České republiky - krajská pobočka v Olomouci žádost o zvýšení
přiznaného příspěvku. Po provedeném sociálním šetření Úřad práce konstatoval, že zdravotní stav
žalobkyně je dostatečný na samostatné zvládání většiny základních životních potřeb a tedy,
že žalobkyně není vůbec osobou závislou ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2013 tedy Úřad práce návrh na změnu výše příspěvku na péči zamítl.
Žalobkyně s posouzením svého zdravotního stavu nesouhlasila, a proto se odvolala k žalovanému,
jenž odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] V průběhu řízení před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), dne 19. 2. 2014, žalobkyně zemřela. Krajský soud proto usnesením označeným v záhlaví
řízení na základě §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ve spojení s §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil,
jelikož povaha věci neumožňuje v řízení dále pokračovat.
II.
Shrnutí argumentů kasační stížnosti
[3] Nejvyšší správní soud obdržel dne 13. 3. 2014 kasační stížnost H. Š., dcery zemřelé
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“). Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasí se zastavením řízení
před krajským soudem. Jelikož o žalobkyni pečovala po odejmutí příspěvku na péči až do doby
jejího úmrtí, považuje se za oprávněného procesního nástupce žalobkyně. Stěžovatelka v kasační
stížnosti, resp. v jejím doplnění uvádí, že vázat procesní nástupnictví na existenci (splatnost)
příspěvku na péči by bylo přepjatým formalismem.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[4] Co do právního základu v podstatě shodnou kasační stížnost téže stěžovatelky posuzoval
Nejvyšší správní soud již v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ads 55/2014 zakončeném rozsudkem
ze dne 25. 6. 2014. Od závěrů v tomto rozsudku vyjádřených neshledává Nejvyšší správní soud
důvod jakkoliv se odklánět; důvody pro kasaci naříkaného usnesení již dříve formulované proto
následně pouze opakuje.
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami, k nimž je Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Přechod hmotných (nárok na příspěvek) a v důsledku toho i procesních (nárok na procesní
nástupnictví) práv v řízení o příspěvku na péči v případě smrti žadatele upravuje §16 odst. 1 zákona
o sociálních službách, který stanoví: „Zemřel-li žadatel o příspěvek před pravomocným rozhodnutím
o příspěvku, vstupuje do dalšího řízení a nabývá nárok na částky splatné do dne jeho smrti osoba blízká [...], pokud
byla uvedena v žádosti o příspěvek, popřípadě v průběhu řízení ohlášena podle §21 odst. 1 písm. d), jako osoba,
která poskytuje žadateli o příspěvek pomoc. Účastníky řízení se stávají všechny fyzické nebo právnické osoby uvedené
ve větě první, které se od zahájení řízení podílely na pomoci žadateli o příspěvek do dne jeho smrti. Tyto osoby
nabývají nárok na částky příspěvku splatné do dne smrti žadatele o příspěvek za kalendářní měsíc, ve kterém
poskytovaly pomoc.“
[8] Podstatou případu je spor o výklad předmětného ustanovení. Z argumentace krajského
soudu vyplývá, že přechod nároku na příspěvek a tedy i procesního nástupnictví může nastat toliko
v průběhu správního řízení o příspěvku. Přechod naopak není možný, pokud k úmrtí oprávněné
osoby dojde až v průběhu řízení před správními soudy ve věci přezkumu správního rozhodnutí
o nepřiznání příspěvku. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že takový výklad je přepjatým
formalismem a jde proti účelu zákona.
[9] Dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu zastávala k problematice přechodu nároku
na příspěvek na péči v případě smrti žadatele stejný postoj jako krajský soud v nyní posuzovaném
případě (viz např. rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 20/2011-64, resp. usnesení ze dne
7. 3. 2012, c ˇj. 6 Ads 25/2012-24). Přechod byl tedy možný pouze do okamžiku pravomocného
skončení správního řízení. Naopak v případném navazujícím soudním řízení správním se smrtí
nositele nároku zanikl bez dalšího i nárok samotný.
[10] V usnesení ze dne 1. 4. 2014, č. j. 4 Ads 32/2012-50 (Centrum Rožmitál pod Třemšínem),
se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu odchýlil od dosavadní judikatury vycházející
z doslovného výkladu §16 odst. 1 zákona o sociálních službách. Podle rozšířeného senátu zemře-li
fyzická osoba po právní moci rozhodnutí správního orgánu o příspěvku na péči, přechází její
tvrzený nárok, a s tím i účastenství v řízení ve správním soudnictví na osoby uvedené v §16 odst. 1
zákona o sociálních službách. Soud ve správním soudnictví posoudí a za přiměřeného použití §107
o. s. ř. rozhodne o tom, zda a kdo je právním nástupcem zemřelého žalobce podle §16 odst. 1
zákona o sociálních službách a s kým bude pokračovat v řízení.
[11] Rozšířený senát v případu Centrum Rožmitál pod Třemšínem především zdůraznil, že na situace,
kdy již bylo o žádosti o příspěvek pravomocně rozhodnuto a kdy ve věci tohoto rozhodnutí
probíhá řízení před správním soudem, se §16 odst. 1 zákona o sociálních službách vztahuje pouze
v tom smyslu, že stanoví okruh osob, které s ohledem na jejich hmotněprávní pozici připadají
v úvahu jako procesní nástupci žalobce podle §107 odst. 2 o. s. ř. (toho je v řízení ve správním
soudnictví nutno použít „přiměřeně“, jak přikazuje §64 s. ř. s., a nikoli „obdobně“). Povaha věci
zjevně v řízení pokračovat umožňuje, neboť předmětem sporu je zákonnost rozhodnutí ve věci
žádosti o příspěvek na péči, tedy v posledku otázka, zda a případně v jaké výši měla určitá osoba,
která v průběhu soudního řízení správního zemřela, nárok na příspěvek na péči. Existují i osoby,
které v případě, že jim svědčí rozhodné právo, tedy ustanovení zákona o sociálních službách
a dalších předpisů o podmínkách nároku a výplaty příspěvku na péči, jsou těmi, na něž nárok
na příspěvek smrtí žadatele ex lege přešel. Proto je na místě rozhodnout podle §64 s. ř. s. ve spojení
s §107 odst. 5 o. s. ř., že procesním nástupcem zemřelého žalobce je ta osoba, eventuelně ty osoby
z katalogu osob uvedeného v §16 odst. 1 větě první zákona o sociálních službách, které se v době,
za niž žalobci měl být podle jeho tvrzení v žalobě příspěvek na péči poskytován, měly podílet
na pomoci žalobci (bod 71 cit. usnesení).
[12] Z výše uvedených důvodů proto výklad krajského soudu v nyní posuzovaném případě
neobstojí. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se stěžovatelkou mělo být v řízení o nepřiznání
příspěvku na péči zacházeno jako s procesní nástupkyní zemřelé žalobkyně, jelikož splňuje
podmínky vymezené v §16 odst. 1 zákona o sociální péči. Namísto zastavení řízení tak měl krajský
soud přiměřeně použít §107 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., tedy pokračovat v řízení
se stěžovatelkou jako procesním nástupcem žalobkyně.
IV.
Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů posoudil kasační stížnost jako
důvodnou a usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty první, zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud
v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[14] Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát Mgr. Robert
Šup. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 2000 Kč za dva úkony právní
služby (převzetí věci a podání doplnění kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., dále náhrady hotových výdajů v částce 600 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
a částku 546 Kč jako 21 % daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy celkem 3 146 Kč. Tato částka bude vyplacena
zástupci stěžovatelky z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu