ECLI:CZ:NSS:2019:10.AFS.165.2019:34
sp. zn. 10 Afs 165/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: LUEGO s.r.o., se sídlem
Sokolská 1605/66, Praha 2, zast. JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem
Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2018, čj. 31139/18/5100-
41453-712277, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 4. 2019, čj. 11 Af 30/2018-62,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, čj. 11 Af 30/2018-62, se ruší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 25. 4. 2018 vůči žalobkyni podle
§167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zajišťovací příkaz k zajištění daně z přidané hodnoty
(DPH), která dosud nebyla stanovena, ve výši 1 454 670 Kč. Žalobkyně podala proti tomuto
rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2018 zamítl. Žalobkyně následně
brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou k Městskému soudu v Praze, který žalobu rozsudkem
zamítl.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, a to z důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (z hlediska „procesní opatrnosti“
následně polemizuje i s některými dílčími částmi odůvodnění). Stěžovatelka namítá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. Soud se k mnohým žalobním bodům vůbec
nevyjádřil, k jiným se vyjádřil jen velmi povšechně. Není zřejmé, o jaká skutková zjištění
svá obecná konstatování (ztotožnění se s rozhodnutím žalovaného) opírá. Vedle toho
stěžovatelka namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost (rozpor mezi výrokem
a závěrečnou částí odůvodnění). Některé dílčí závěry rozsudku pak považuje za nezákonné.
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že odůvodnění rozsudku městského
soudu je dostatečné. Soud na některé dílčí námitky reagoval implicitně tím, že prezentoval
ucelený odlišný názor na věc. Žalovaný dále uvádí, že soud nebyl povinen opakovat důvody
přiměřené pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně, stačilo, že se stručně výslovně ztotožnil
s hodnocením žalovaného. Žalovaný také nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí soudu bylo
nesrozumitelné. Ačkoliv závěrečná část odůvodnění vskutku popírá jak jeho zbytek, tak samotný
výrok, jedná se o zjevnou chybu (omyl), který nesrozumitelnost rozsudku nezakládá.
[4] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu, byly tvrzeny samotnou kasační stížností.
[5] Kasační stížnost je důvodná. Stěžovatelka má pravdu, že rozsudek městského soudu
je v řadě otázek zcela nepřezkoumatelný. NSS zdůrazňuje, že ne každý dílčí nedostatek
odůvodnění založí nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Jak vysvětlil nedávno rozšířený senát,
„přezkoumatelnost“ „rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama o sobě. Zrušení rozhodnutí krajských
soudů zpravidla pro účastníky/osoby zúčastněné na řízení, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená
žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné
k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně
zdrženlivě“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123,
č. 3668/2018 Sb. NSS, Zdravé Ktišsko, bod 30). V nynější věci jsou však deficity v odůvodnění
rozsudku městského soudu takové, že zcela znemožňují přezkum rozsudku v řízení o kasační
stížnosti.
[6] Městský soud se předně vůbec nevypořádal s jedním ze stěžejních argumentů
stěžovatelky. Zcela pominul žalobní bod (který přitom sám cituje v bodě 4. rozsudku,
srov. též obšírné vyjádření žalovaného cit. v bodě 9. tamtéž), že rozhodnutí žalovaného
bylo (údajně) vydáno až po lhůtě pro rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu
(§168 odst. 1 daňového řádu).
[7] Též v dalších ohledech se odůvodnění rozsudku jeví jako zcela nedostatečné
pro jeho další přezkum. Soud nejprve v bodech 24 až 29 podal jakýsi obecný úvod
do problematiky soudního přezkumu zajišťovacích příkazů. Ve zcela obecné rovině shrnuje
judikaturu a vysvětluje, za jakých podmínek může být zajišťovací příkaz vydán. Zejména
rekapituluje, že musí být dána obava podle §167 odst. 1 daňového řádu spočívající v tom,
že (i) zajišťovaná daň bude v budoucnu stanovena a že (ii) bude v době její vymahatelnosti
nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Následně soud
přešel k samotnému přezkumu zajišťovacího příkazu a rozhodnutí žalovaného. Nedostatečnost
rozsudku však leží v tom, že soud neaplikoval obecné premisy vymezené v bodech 24 až 29
na individuální skutkové okolnosti této věci. V části, kde by tak měl činit, se omezuje
buď na zcela obecné konstatování, že „správce daně zjistil natolik významné a konkrétní skutečnosti,
že došlo k naplnění zákonem i judikaturou stanovených podmínek“ (např. bod 33 rozsudku), nebo svou
úvahu zakládá jen na dílčích okolnostech případu, přičemž zapomíná přezkoumat závěry
správních orgánů v jejich celistvosti.
[8] Stěžovatelka v žalobě formulovala celou řadu námitek (mnohdy s odvoláním na relevantní
judikaturu). Stěžovatelka zejména namítala, že žalovaný neodůvodnil, proč nebyl namísto
zajišťovacího příkazu použit mírnější prostředek v rámci daňového řízení (a že takový prostředek
použit být mohl); že hodnota aktiv společnosti (podle účetní závěrky) převyšuje výši zajišťované
daně; že z jednání stěžovatelky není zřejmé, že by činila aktivní kroky k vyvedení majetku
ze společnosti; že tvrzení žalovaného o vysoké likviditě majetku stěžovatelky jsou pouhou
spekulací a není dostatečným důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu apod. Tyto námitky,
které se dotýkají jak celkového posouzení zákonnosti vydání zajišťovacího příkazu,
tak relevantnosti jednotlivých skutkových zjištění správce daně, ve svém souhrnu vyžadují
komplexní posouzení, zda byly splněny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu (v zásadě
v mezích, které městský soud správně v obecné rovině vymezil v bodech 24. až 29. rozsudku).
NSS opakuje, že městský soud sice správně formuloval obecná východiska,
která však jen ve velmi omezené míře použil pro posouzení individuálních skutečností této věci.
[9] Při úvahách, zda byla naplněna podmínka ad (i), tedy jestli je pravděpodobné,
že zajišťovaná daň bude v budoucnu stanovena, sice městský soud uvádí důvody,
které tomu prý mají nasvědčovat (bod 32. rozsudku – stěžovatelka neplní povinnosti dle zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neboť neukládá do sbírky listin rejstříkového soudu účetní závěrky
a související informace; rekapituluje minulost a související aktivity jediného společníka a jednatele
stěžovatelky včetně toho, že založil novou korporaci v daňovém ráji). Jak však správně poukazuje
stěžovatelka, tyto důvody se evidentně týkají naplnění podmínky ad (ii), jsou okolnostmi
nasvědčujícími budoucí nedobytnosti daně či tomu, že budoucí vybrání daně bude spojeno
se značnými obtížemi. V bodě 33. potom městský soud už jen obecně konstatuje, že „žalovaný
i správce daně v nyní hodnocené věci postupovali a řádně odůvodnili, na základě jakých skutečností dospěli
k závěru, že v budoucnu bude stanovena daň v blíže specifikované výši“. Takový zcela obecný závěr
ale nemůže postačovat. Městský soud by měl jasně vysvětlit, která skutková zjištění považuje
za dostatečná z hlediska naplnění prvé podmínky. Takto je jeho úvaha zcela nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů.
[10] V případě naplnění podmínky ad (ii), tedy zda je pravděpodobné, že zajišťovaná daň bude
v budoucnu nedobytná, městský soud vyvracel některé dílčí námitky stěžovatelky, a to zejména
v bodě 32. (byť zde protismyslně s tím, že jde o naplnění prvé podmínky) a v bodech
35. až 37. rozsudku. Přesto ale chybí celkové posouzení naplnění této podmínky,
tedy zda jsou zjištění správních orgánů ve svém souhrnu natolik závažná, aby ospravedlňovala
vydání zajišťovacího příkazu (zda byl postup správce daně přiměřený, zda nemohl užít mírnější
postup). Potvrzení relevance některých dílčích zjištění totiž neznamená, že posouzení všech
zjištění v jejich souhrnu bylo správné. I v tomto ohledu je tudíž obecný závěr městského soudu,
že „v nyní řešené věci správce daně zjistil natolik významné a konkrétní skutečnosti, že došlo k naplnění
zákonem i judikaturou stanovených podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu, a to z hlediska toho,
že daň bude v budoucnu stanovena i že bude s obtížemi vymahatelná“ (bod 33 rozsudku),
nepřezkoumatelný.
[11] Přezkoumatelný není ani dílčí závěr městského soudu, že postup správce daně,
který stanovil účinnost a vykonatelnost zajišťovacího příkazu na okamžik jeho vydání (postup
podle §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), byl zákonný. Soud tento závěr
v bodě 40. rozsudku zdůvodnil tak, že stěžovatelka činila „úkony k vyvedení majetku“, z odůvodnění
rozsudku ale není zřejmé, které jednání má městský soud na mysli (co představuje ony „úkony
k vyvedení majetku“).
[12] Stěžovatelka má pravdu i v tom, že v bodech 41. až 43. založil městský soud vnitřní
rozpor v odůvodnění a rozpor této části odůvodnění a výroku rozsudku. Zatímco výrokem
rozsudku žalobu zamítl (bod I.) a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II.), v závěrečné části odůvodnění soud odůvodňuje zcela jiné výroky: vysvětluje,
proč žalobě vyhověl pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného (bod 41.) a vypočítává
náhradu nákladů řízení stěžovatelky (bod 42. a 43.). Jakkoliv se tyto pasáže do odůvodnění
dostaly zjevně omylem (zůstaly tam asi z textu jiného rozsudku), a v případě pečlivě sepsaného
a přezkoumatelně odůvodněného rozsudku by bylo možno uvažovat i o postupu
dle §54 odst. 4 s. ř. s., tedy opravě písařských chyb, v daném kontextu tyto chyby jen dokreslují
nedostatek pečlivosti při sepsání rozsudku. Stěžovatelka ostatně ukazuje i řadu dalších příkladů,
např. soud hovoří o přezkumu „zajišťovacích příkazů“ (např. bod 40.), jakkoliv ve věci byl vydán
jen jeden zajišťovací příkaz.
[13] Z těchto důvodů byl NSS nucen rozsudek městského soudu zrušit. Dalšími (dílčími)
námitkami stěžovatelky se již NSS zabývat nemohl, neboť by předbíhal budoucí procesně
perfektní posouzení všech žalobních bodů městským soudem.
[14] NSS shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), posoudí tedy přezkoumatelným způsobem
všechny žalobní body, a to tak, že obecná východiska aplikuje na individuální okolnosti této věci.
[15] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu