ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.11.2019:93
sp. zn. 10 As 11/2019 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Heineken Česká
republika, a.s., se sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, zast. JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem
se sídlem Poštovská 455/8, Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Plzeňský
Prazdroj, a.s., se sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M.,
advokátem se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, II. Pivovar Samson, a.s., se sídlem
V parku 2326/18, Praha 4, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 12. 2013,
čj. O-165319/D21720/2013/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018, čj. 8 A 39/2014-143,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2013 prohlásil žalovaný za neplatnou ochrannou známku
241498 ve znění „RADLER“, jejímž vlastníkem je žalobkyně – společnost Heineken Česká
republika. Učinil tak na návrh společnosti Plzeňský Prazdroj (nyní osoby zúčastněné na řízení,
dále též „navrhovatelka“). Neplatnost byla vyslovena s účinky ex tunc, protože podle žalovaného
nemá označení rozlišovací způsobilost [§4 odst. 1 písm. b) a §32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách]. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda
žalovaného dne 20. 12. 2013.
[2] Žalobě, kterou žalobkyně napadla rozhodnutí o rozkladu, městský soud
vyhověl - konkrétně shledal důvodnou žalobní námitku č. VIII a rozsudkem ze dne 27. 4. 2017
napadené rozhodnutí zrušil. Soud vyjádřil názor, že v současnosti je již slovo radler označením
druhovým; žalovaný však podle něj nesprávně zodpověděl otázku, zda tomu tak bylo
i ke dni podání přihlášky ochranné známky, tj. k 14. 3. 2001. Jednotlivé listiny, které v řízení
předložila navrhovatelka a které předseda žalovaného rozebral ve svém rozhodnutí, se totiž
v naprosté většině netýkají českého trhu, ale trhu rakouského či německého. O dostupnosti
nápoje radler v České republice v té době se zmiňují pouze dva články.
[3] NSS tento rozsudek městského soudu zrušil svým rozsudkem ze dne 8. 8. 2018.
Na rozdíl od městského soudu souhlasil s hodnocením shromážděných novinových článků
z let 1997–2001, užívajících pojem radler, tak, jak je provedl žalovaný. Již v roce 2001 tedy podle
NSS byli čeští spotřebitelé obeznámeni s tím, že radler je určitý typ nápoje, který má vždy
podobné charakteristiky.
[4] Městský soud v dalším řízení žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 11. 2018.
II. Kasační stížnost žalobkyně, vyjádření žalovaného
a společnosti Plzeňský Prazdroj
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[6] V první kasační námitce setrvala na tom, že průměrní spotřebitelé v době přihlášky
ochranné známky považovali označení radler za fantazijní (ostatně ani žalovaný sám nezjistil
při věcném průzkumu ani v řízení o návrhu na první zrušení ochranné známky v roce 2009 nic,
co by nasvědčovalo zápisné nezpůsobilosti známky). Stěžovatelka připustila, že v této otázce
byl městský soud vázán závěry NSS z předchozího rušícího rozsudku. Stěžovatelka v tomto
ohledu rovněž namítla, že městský soud při posouzení této otázky vycházel mj. ze tří novinových
článků (celkově článků bylo 15), které pocházejí z období po podání přihlášky napadené
ochranné známky. Soud proto tyto články neměl brát v úvahu.
[7] Ve druhé námitce stěžovatelka upozornila na to, že pokud městský soud shledal
nedostatek rozlišovací způsobilosti, měl postupovat podle §5 zákona o ochranných známkách
a zkoumat, zda označení „RADLER“ nezískalo rozlišovací způsobilost po svém zápisu
(v důsledku užívání).
[8] V publikaci Pivovarství, teorie a praxe výroby piva z roku 2010 stěžovatelka nadále spatřuje
důkaz toho, že ani v roce 2010 (natož v roce 2001) nebylo označení radler obecně známo
průměrnému spotřebiteli. Ostatně sám městský soud ve svém rozsudku uvedl, že označení radler
vnímá „v současné době“ jako označení druhové; z toho plyne, že se takovým stalo právě
až po zápisu stěžovatelčiny ochranné známky. Městský soud porušil při rozhodování zásadu
vázanosti skutkovým a právním stavem v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.), protože poukázal i na zamítavé rozhodnutí Úřadu Evropské unie
pro duševní vlastnictví (EUIPO) ve věci evropské přihlášky slovní ochranné známky ve znění
„Radler“. To totiž bylo vydáno až 13. 2. 2014, zatímco rozhodnutí žalovaného v prvním stupni
bylo vydáno již 20. 12. 2013. Není také vhodné argumentovat ve prospěch druhové povahy
označení radler článkem z internetu, protože autoři a poskytovatelé internetu jsou jen částí
relevantní spotřebitelské veřejnosti a při rostoucím počtu internetových stránek je možnost
účinné ochrany oprávněného vlastníka ochranné známky značně ztížena.
[9] Žalovaný má za to, že kasační stížnost by měla být zamítnuta. Setrval na svých postojích,
které částečně potvrdil už i NSS. Upozornil na to, že návrh na první zrušení ochranné známky
z roku 2009 (pro neužívání) se týkal zápisu známky pro výrobky „slad na výrobu lihovin“.
Dodal též, že se stěžovatelka nemohla dost dobře v období po zápisu aktivně bránit
proti zdruhovění známky, jestliže označení mělo již při zápisu druhovou povahu. Uvedl rovněž,
že městský soud vycházel z dostatečného množství článků, z nichž je zřejmé, že označení
„radler“ je druhový název nápoje vzniklý smícháním piva s limonádou. Tři články pocházející
z období po podání přihlášky napadené ochranné známky jsou proto irelevantní.
[10] Navrhovatelka, společnost Plzeňský Prazdroj, vyslovila přesvědčení, že kasační stížnost
je jako celek nepřípustná, a to dílem podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dílem podle
§104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka již jednou kasační stížnost podala (proti předchozímu rušícímu
rozsudku městského soudu) a není podstatné, že ji vzápětí vzala zpět. Všechny námitky,
které uplatňuje nyní, tak mohla vznést již ve své předchozí kasační stížnosti (o své aktivní
procesní legitimaci byla tehdy přesvědčena, jak lze usuzovat z jejího procesního postupu).
[11] K podáním žalovaného a navrhovatelky se stěžovatelka dále vyjádřila replikou.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Kasační stížnost je částečně nepřípustná, částečně nedůvodná.
[13] NSS při posouzení této věci vycházel z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2020,
čj. 10 As 10/2019-91, v němž se zabýval obdobnými námitkami ve vztahu k označení
„RADLER.CZ“. Vzhledem k tomu, že napadené rozsudky, stejně jako samotné kasační stížnosti
a vyjádření žalovaného a navrhovatelky v obou věcech, jsou téměř totožné, přebírá NSS závěry
z citovaného rozsudku a případně je přizpůsobuje projednávané věci a vyjadřuje se rovněž
k námitce týkající se novinových článků, která ve věci sp. zn. 10 As 10/2019 nebyla vznesena.
[14] Jak to stěžovatelka sama připouští ve své první kasační námitce, městský soud
byl v novém řízení o žalobě vázán názorem NSS při hodnocení novinových článků z let 1997
až 2001, v nichž se popisoval radler coby druh nápoje, a při posuzování toho, jaký význam
si spotřebitelé s tímto označením spojovali. Jakékoli další úvahy k tomuto tématu, které už NSS
vypořádal v předchozím kasačním řízení, jsou neúčelnou polemikou, neboť, jak stanovil
zákonodárce, je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
Toto ustanovení se uplatní nejen při posuzování přípustnosti kasační stížnosti jako celku,
ale také ve vztahu k jednotlivým kasačním námitkám.
[15] Stěžovatelčina kasační stížnost není nepřípustná jako celek jen proto, že kasační řízení
u NSS v této věci už jednou proběhlo. Rozsudek NSS z roku 2018 se týkal kasační stížnosti
žalovaného (protistrany) podané v situaci, kdy městský soud shledal většinu žalobních námitek
nedůvodnou, jednu však důvodnou. Kasační argumentace žalovaného tehdy mířila právě
proti důvodnosti této jediné námitky, a této jediné námitce se pak věnoval i NSS - s výsledkem,
který byl pro stěžovatelku v této části nepříznivý, ve zbytku však ponechával důvodnost žaloby
otevřenou. Jestliže byla žaloba v dalším řízení zamítnuta, získala tím stěžovatelka
prostor k uplatňování námitek ohledně všech žalobních tvrzení, která byla posouzena
jako nedůvodná - ovšem s výjimkou toho bodu, k němuž se NSS již dříve závazně vyjádřil.
[16] Ve své první námitce je tedy kasační stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., protože zde uvedená tvrzení již NSS jednou posoudil a městský soud
se jeho závazným názorem řídil. To platí jak o údajné fantazijní povaze označení radler
(k tomu srov. body 15 až17 rozsudku NSS ve věci 10 As 168/2017), tak o námitce,
podle níž žalovaný při dvojím průzkumu nezjistil nedostatek zápisné způsobilosti
(k tomu srov. bod 18 citovaného rozsudku).
[17] NSS nesouhlasí se širokým pojetím nepřípustnosti podle tohoto ustanovení, jak ji pojímá
navrhovatelka, společnost Plzeňský Prazdroj. Je pravda, že stěžovatelka podala kasační stížnost
proti předchozímu rušícímu rozsudku městského soudu, že ji vzápětí vzala zpět a řízení
o ní bylo zastaveno. Navrhovatelka poukazuje na to, že pokud stěžovatelka kasační stížnost
podala, svědčí to o jejím přesvědčení, že ji podat mohla – a že v ní také mohla uplatnit veškeré
kasační námitky, které uplatňuje teprve nyní. Podle navrhovatelky není podstatné, že v důsledku
zpětvzetí nemohl NSS žádné stěžovatelčiny námitky věcně projednat: stěžovatelka se sama svým
zpětvzetím odsoudila ke ztrátě práva uplatnit jakékoli kasační námitky v této věci kdykoli
v budoucnu.
[18] Tak tomu ale není. Rozšířený senát se ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2011,
čj. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, vyslovil k nepřípustnosti „opakované kasační stížnosti,
v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit ve své předchozí kasační stížnosti“.
Pojem „mohl uplatnit“ však nelze vykládat subjektivně (tj. zda si účastník myslel, že mohl),
nýbrž jen objektivně – tj. zda by taková kasační stížnost byla přípustná a projednatelná z pohledu
zákona a ustálené judikatury. Je přitom jasné, že stěžovatelčina kasační stížnost proti rušícímu
výroku městského soudu, který pro ni byl procesním úspěchem, byla nepřípustná (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 5 Afs 91/2012-41, č. 3321/2016 Sb. NSS).
To, že stěžovatelka při podání této své první kasační stížnosti nepostupovala podle závěrů
rozšířeného senátu, může mít různé příčiny; v žádném případě však nemá být trestána za tento
nesprávný postup ztrátou opravného prostředku do budoucna. Ať už tedy bylo řízení o její první
kasační stížnosti zastaveno pro zpětvzetí, nebo by její první kasační stížnost
byla tehdy odmítnuta pro nepřípustnost, nezbavuje to stěžovatelku možnosti bránit
se proti dalšímu - zamítavému - rozsudku městského soudu v téže věci.
[19] Druhá kasační námitka se týká získané rozlišovací způsobilosti podle §5 zákona
o ochranných známkách. Touto otázkou se žalovaný zabýval na str. 38 až 41 svého rozhodnutí:
zdůraznil, že námitka obsažená v rozkladu byla dost obecná, a vypořádal ji proto jen úměrně
její obecnosti. Podobně na str. 17 žaloby věnovala stěžovatelka této otázce jen stručný bod 53,
kde tvrdila, že předložila žalovanému velké množství dokladů prokazujících získání rozlišovací
způsobilosti po zápisu, avšak žalovaný je „řádně a správně“ neposoudil. V dalších dvou větách
tohoto bodu poukázala stěžovatelka na to, že užívala zapsané označení jako jediná na českém
trhu (resp. jediná po právu) a že proti všem neoprávněným uživatelům se bránila.
[20] Městský soud se k těmto žalobním tvrzením vyjádřil, navzdory kasační námitce
prohlašující opak, a to v bodě 65 svého rozsudku. Uvedl, že stěžovatelka nebyla v rozhodné době
jediným výrobcem nápoje radler v České republice (i když patrně byla výrobcem největším)
a že ze shromážděných dokladů je zřetelně patrné v čase postupně sílící vnímání pojmu radler
jako druhového označení. Tuto reakci považuje NSS s ohledem na formulaci žalobní námitky
za dostatečnou.
[21] Námitka poukazující na publikaci o pivovarství je nepřípustná podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Ačkoli konkrétně k této publikaci se NSS ve svém předchozím rozsudku
nevyjádřil, je jeho názor na její význam pro celou věc dostatečně zřejmý z jeho závěru, podle
níž předložené novinové články prokázaly, že radler byl již v roce 2001 vnímán jako typ nápoje.
Touto námitkou se tak stěžovatelka znovu snaží otevřít otázku úplnosti a přesvědčivosti důkazů,
z nichž je vyvozován nedostatek rozlišovací způsobilosti. Otázka však již byla komplexně
vyřešena. Obdobné platí také pro námitku, že městský soud vycházel z novinových článků,
které byly vydány po podání přihlášky napadené ochranné známky. K tomu je možné pouze
ve shodě s žalovaným a navrhovatelkou stručně konstatovat, že stěžejní je to, že městský soud
uvedl množství dalších novinových článků, které byly vydány před podáním přihlášky napadené
ochranné známky a z nichž bylo možné učinit závěry, které jsou prezentovány v napadeném
rozsudku.
[22] Větě z bodu 68 rozsudku, podle níž městský soud vnímá označení radler jako označení
„v současné době“ druhové, připisuje stěžovatelka neúměrný význam; tato námitka
tak není důvodná. Je pravda, že věta působí poněkud matoucím dojmem a může v čtenáři
vyvolávat očekávání, že bezprostředně navazující sdělení bude této tezi oponovat („ovšem v době
dřívější, tedy v době podání přihlášky ochranné známky, byla situace jiná“). V původním, nyní zrušeném,
rozsudku tomu tak skutečně bylo (srov. třetí odstavec str. 9 a první odstavec str. 10 původního
rozsudku). Nyní však v novém rozsudku městského soudu – po výkladu o rozhodnutí EUIPO
v bodě 69 – následuje jednoznačné převzetí závazného názoru NSS, podle nějž označoval pojem
radler pro českého spotřebitele už v době podání přihlášky ochranné známky určitý typ nápoje.
Věta, k níž se stěžovatelka upíná, je tedy jen pozůstatkem nedokonalé redakce původního
rozsudku městského soudu - nikoli nedořečenou právní myšlenkou, z níž by pro sebe
stěžovatelka mohla něco získat. K rozlišování mezi dvěma z možných variant absolutní zápisné
nezpůsobilosti, totiž nedostatku rozlišovací způsobilosti podle §4 písm. b) zákona o ochranných
známkách a druhové povahy označení podle §4 písm. c) tohoto zákona, pak odkazuje NSS
na svůj rozsudek (ve stěžovatelčině věci) ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 As 168/2017-154, v jehož bodě
13 citoval komentář k zákonu a uvedl, že tyto důvody neplatnosti si mohou být v konkrétních
případech poměrně blízké.
[23] NSS nesouhlasí s tím, že by městský soud porušil §75 odst. 1 s. ř. s. citací novějšího
rozhodnutí EUIPO. Tato citace (která byla opět jen převzata z dřívějšího zrušeného rozsudku)
v rozsudku nemusela být; je-li tam však, neškodí. Městský soud ji uvedl jen pro ilustraci současné
rozhodovací praxe EUIPO, nejde tak o žádnou podstatnou argumentační část. Jak kromě
toho správně podotkla navrhovatelka, hlavním důvodem citace nebyl ani tak samotný fakt,
že dne 13. 2. 2014 byla zamítnuta přihláška ve věci označení „Radler“, ale informace, že EUIPO
zde potvrdil starší judikaturu (z roku 2004) Soudu prvního stupně Evropských společenství
(nyní Tribunálu) k otázce absolutní zápisné nezpůsobilosti kvůli druhové povaze označení
(k tomu viz závěr bodu [22] výše).
[24] Poslední bod kasační stížnosti o nevhodnosti argumentace články z internetu snad
ani není námitkou - spíše poznámkou, protože stěžovatelka jí ani nepopírá žádný závěr
městského soudu. Autoři internetu jsou nepochybně jen částí spotřebitelů, stejně jako jimi
jsou autoři tištěných médií či třeba poskytovatelé rozhlasového vysílání. Takové konstatování
je však „obecnou pravdou“, jíž nelze zpochybnit ani vyvrátit žádný argument. Ani úvaha
o obtížné účinné ochraně vlastníka tu není namístě. V předchozím řízení bylo opakovaně
vysvětleno, že od počátku chybějící nedostatek rozlišovací způsobilosti nemůže být zhojen
sebeusilovnější snahou vlastníka ochranné známky zabránit jiným v jejím užívání.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[27] Osobám zúčastněným na řízení neuložil soud v řízení žádnou povinnost,
a v této souvislosti jim tedy nemohly vzniknout žádné náklady (§60 odst. 5 s. ř. s.). Nemají proto
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu