ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.19.2018:74
sp. zn. 10 As 19/2018 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Ž., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2016, čj. KUKHK-31781/DS/2016/GL, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2017, čj. 30 A
158/2016-85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu
[1] Městský úřad Dvůr Králové nad Labem uznal žalobce v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2016
vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu).
Za to mu úřad uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobce se správního deliktu dopustil tím,
že jako provozovatel osobního motorového vozidla nezajistil, aby při jeho užití byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěný řidič
překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci. Automatizovaný technický prostředek
(automat) naměřil dne 18. 5. 2015 na pozemní komunikaci v obci Vlčkovice v Podkrkonoší,
v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „obec“ a IS 12b „konec obce“, rychlost jízdy vozidla
63 km/h po odečtení odchylky. Odvolání žalobce zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 5. 10. 2016 a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
ve které nejprve namítal jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud se podle něj nevypořádal
s jeho námitkou, že nebylo prokázáno splnění podmínky součinnosti městské policie s Policií ČR,
a s námitkou, že zde byla pochybnost o platnosti ověření použitého rychloměru v okamžiku
měření, neboť ověření mělo podle ověřovacího listu končit za 10 dní ode dne spáchání
přestupku. Krajský soud se ani nevypořádal s námitkou, že ve správním řízení bylo zkráceno
stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť správní orgány mu nesdělily, kde konkrétně úsek měření
začínal a končil. Krajský soud rovněž nevypořádal námitku týkající se změny rozhodovací praxe
žalovaného při posuzování řádnosti dokazování u správního orgánu I. stupně. Stěžovatel
považuje za nepřezkoumatelný také způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou
protiústavnosti skutkové podstaty, která je mu kladena za vinu. Krajský soud nezvážil
jeho argumentaci, pouze odkázal na judikaturu NSS a Ústavního soudu, přitom měl vyčkat
na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 15/16.
[4] Stěžovatel dále shledal také několik vad správního řízení, a to např. v tom, že úřad
rozhodoval na základě podkladů, které nebyly obsahem spisu, konkrétně stanoviska Ministerstva
dopravy, ze kterého správní orgány zjišťovaly obecné znaky automatu; stěžovatel proto nemohl
na obsah stanoviska reagovat. Krajský soud pak uvedl, že správní orgány opřely závěr o tom,
že se jedná o automat, také o další důkazy (ověřovací list, veřejnoprávní smlouvu mezi obcí
Vlčkovice a městem Dvůr Králové nad Labem a rozhodnutí žalovaného o souhlasu s uzavřením
této smlouvy). Ani jeden z těchto podkladů však neobsahuje obecnou definici toho,
co je to automat.
[5] Stěžovatel v řízení o žalobě navrhoval provést jako důkaz návod k obsluze, neboť správní
orgány neprokázaly, jaké jsou vlastnosti použitého rychloměru, a neprovedly ani srovnání,
zda jeho vlastnosti odpovídají obecným znakům automatu. Krajský soud návod k obsluze
jako důkaz provedl, tím však nahrazoval činnost správních orgánů, neboť prováděl rozsáhlé
dokazování.
[6] Za vadu řízení stěžovatel považuje i to, že žalovaný neprokázal, zda se úsek, ve kterém
měření probíhalo, nacházel celý v obci. Dále žalovaný pochybil tím, že mu sdělil údaje
o oprávněné úřední osobě až současně s doručením rozhodnutí. Tím žalovaný znemožnil
stěžovateli podat námitku podjatosti. Krajský soud tento postup žalovaného nepovažoval
za natolik závažnou procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného,
a nadto sám posoudil námitku podjatosti jako nedůvodnou, ačkoli mu takové hodnocení
nepříslušelo a měl námitku podjatosti postoupit k vyřízení žalovanému.
[7] Krajský soud také pochybil tím, že se nezabýval otázkou, zda právní úprava, jež nabyla
účinnosti až po spáchání údajného přestupku, není pro stěžovatele příznivější.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
a neshledal ji důvodnou. Krajský soud se s námitkou, že nebyla prokázána součinnost
mezi městskou policií a Policií ČR, vypořádal na str. 29 rozsudku, kde odkázal na veřejnoprávní
smlouvu mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Vlčkovice v Podkrkonoší,
v níž je uvedeno, že místo měření bylo schváleno Policií ČR. Ačkoliv to krajský soud konkrétně
nezmínil, tato skutečnost je potvrzena ve vyjádření Krajského ředitelství Policie
Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, jež je také součástí
správního spisu a jehož obsahem je souhlasné stanovisko k návrhu na určení úseků pozemních
komunikaci pro měření rychlosti vozidel pomocí automatu. Pochybnosti o součinnosti městské
policie a Policie ČR nevzbuzuje skutečnost, že Policie ČR své stanovisko podmiňuje zavedením
obousměrného měření rychlosti namísto jednosměrného (tedy zpřísnění kontroly řidičů)
a zvýšením intenzity vzájemné spolupráce při dohledu.
[10] Umístěním úseku měření se krajský soud podrobně zabýval na str. 17 - 18 napadeného
rozsudku, kde podrobně popsal skutečnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty správního
deliktu. Zdůraznil, že měřený úsek byl ve správních rozhodnutích přesně specifikován,
a odkázal na provedené důkazní prostředky obsažené ve správním spise, z nichž vyplývá,
kde přesně se měřený úsek nacházel (konkrétně na fotodokumentaci, oznámení o přestupku,
veřejnoprávní smlouvu ze dne 25. 6. 2013 a na výše uvedený souhlas Policie ČR).
[11] K námitce změny rozhodovací praxe se krajský soud vyjádřil na str. 17 napadeného
rozsudku, kde stěžovateli vysvětlil, že žalovaný pouze korigoval pod vlivem judikatury
svůj předchozí nesprávný názor (původně totiž žalovaný rušil rozhodnutí správních orgánů
prvního stupně, pokud při dokazování mimo ústní jednání nebyly provedeny všechny podklady
rozhodnutí a pokud ve správním spise chyběl protokol o provedeném dokazování). Krajský soud
pouze žalovanému vytkl, že důvod změny postoje výslovně nezmínil v odůvodnění svého
rozhodnutí. Ovšem ani tato skutečnost podle soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí
ve smyslu projevu libovůle. Z hlediska uplatněné námitky je pak rozhodující skutečnost,
že krajský soud považoval provedené dokazování za řádné. Není úkolem správního soudu
srovnávat průběh dokazování v různých řízeních, jak se domnívá stěžovatel v kasační stížnosti,
nýbrž zhodnotit, zda v posuzované věci bylo dokazování provedeno v souladu se zákonem tak,
aby byly závěry správního řízení náležitě podloženy.
[12] Z rozsudku krajského soudu je také zřejmé, proč soud nepovažoval dotčenou právní
úpravu za protiústavní. Skutečnost, že krajský soud převzal závěry související judikatury,
nečiní jeho závěry nepřezkoumatelnými. Krajský soud je povinen přerušit řízení pouze tehdy,
dospěje-li sám v jím posuzované věci k závěru, že je třeba podat Ústavnímu soudu návrh
na zrušení zákona nebo jeho části podle čl. 95 odst. 2 Ústavy [srov. §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Jelikož krajskému soudu nevznikly na základě žalobních námitek pochyby o ústavnosti dotčené
právní úpravy, nebyl důvod vyčkávat na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 15/16
(pozn. Ústavní soud již v této věci vydal nález ze dne 16. 5. 2018, v němž zamítl návrh na zrušení
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 tohoto
zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017).
[13] Nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže způsobit ani skutečnost, že se krajský soud
nevyjádřil ke stěžovatelově zmínce o tom, podle níž měla platnost ověření rychloměru vypršet
za 10 dní ode dne spáchání správního deliktu. NSS již několikrát uvedl, že není povinností soudu
reagovat na každé dílčí tvrzení a obsáhle je vyvracet. Důležité je, aby se soud vypořádal
s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Pokud se soud vypořádal se všemi stěžejními
námitkami účastníka řízení, může to být v některých případech dostatečnou reakcí i na některé
dílčí a související námitky. Takový postup je vhodný zejména u obsáhlejších podání, jakým
byla i stěžovatelova žaloba. V posuzované věci se krajský soud dostatečně vypořádal s hlavními
žalobními námitkami, a pokud se k některým dílčím otázkám nevyjádřil, lze jejich řešení dovodit
z jeho obecnějších závěrů. Rozsudek krajského soudu tedy odpovídá požadavkům
přezkoumatelnosti tak, jak je vymezuje ustálená rozhodovací praxe.
[14] Krajský soud dostatečně vypořádal také námitku procesní vady spočívající v tom,
že městský úřad vycházel při zjišťování významu pojmu „automatizovaný technický prostředek“
ze stanoviska Ministerstva dopravy, ale neučinil jej součástí správního spisu,
aby se s ním stěžovatel mohl seznámit a vyjádřit se k němu. Ani zde stěžovatel neříká nic,
co by mohlo věcně zpochybnit zjištěný skutkový stav, pouze se domáhá formální čistoty řízení
v zájmu svých procesních práv. Takový postoj ovšem nemůže stěžovateli prospět,
pokud je ze správního spisu zřejmé, že se o svou věc nezajímal, do spisu nenahlížel a neuplatnil
konkrétní námitky proti rozhodnutí o přestupku. Správní orgány založily svou úvahu o povaze
měřicího zařízení jako automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy
na dostatečném množství důkazů a řádně zjistily skutkový stav, o němž nebyly žádné
pochybnosti. Provedení dalších důkazů ve správním řízení tak nebylo nutné, ostatně stěžovatel
nenavrhoval žádné důkazy, které by zpochybňovaly povahu měřicího zařízení. Skutečnost,
že krajský soud následně stanovisko sám jako důkaz provedl, v žádném případě nesvědčí
o pochybení správních orgánů, pro něž by jejich rozhodnutí měla být zrušena. Krajský soud
nenahrazoval činnost správních orgánů – pouze doplnil dokazování v reakci na námitky,
které stěžovatel vznesl teprve v žalobě. Právě stěžovatel tak přesunul těžiště dokazování
až do řízení před krajským soudem. Je pak vskutku nemístné, že stěžovatel vytýká krajskému
soudu provedení důkazu, který sám navrhoval.
[15] Jak již bylo uvedeno v bodě [10], otázce, zda se celý úsek měření nacházel v obci,
se krajský soud podrobně věnoval na str. 17-18 rozsudku, kde přesvědčivě zdůvodnil,
že se měřené úseky nacházely v obcích ve smyslu zákona o silničním provozu, a vysvětlil,
proč předpisy stavebního práva, na které stěžovatel odkazoval v žalobě, na danou problematiku
vůbec nedopadají. NSS jeho závěry plně přejímá. Provedenými důkazními prostředky
bylo spolehlivě prokázáno, že celý měřený úsek skutečně probíhal územím obcí, a stěžovatel
nepředložil ani ve správním řízení, ani v řízení před soudem žádný důkaz, který by toto zjištění
vyvrátil.
[16] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nezabýval tím, zda pro něj nemůže
být příznivější nová právní úprava přestupků v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich, který nabyl účinnosti v průběhu soudního řízení. Jak vyplývá
z rozsudku NSS ze dne 22. 11. 2017, čj. 2 As 303/2017-29, výslovné vyjádření úvah na téma
příznivosti nové právní úpravy by „bylo nezbytné, jen pokud by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná
právní pravidla doznala změny), nebo pokud by to stěžovatel ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně
očekával odpověď na své výtky)“. V případě stěžovatele však nebyly dány žádné objektivní důvody
pro vypořádání příznivosti nové právní úpravy a stěžovatel ani žádné konkrétní a mimořádné
důvody neuváděl. Na trestnosti jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, se přijetím nové právní
úpravy nic nezměnilo. Jediná potenciální výhodnost nové právní úpravy v případě stěžovatele
spočívá pouze v mimořádném snížení výměry pokuty podle §44 zákona o odpovědnosti
za přestupky. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla uložena pokuta na samé dolní hranici
a pro její další snížení tu nebyly důvody, lze uzavřít, že krajský soud nepochybil,
pokud se výslovně nevěnoval úvahám o možné příznivosti nové právní úpravy
(k tomu podrobněji rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2018, čj. 7 As 84/2018-46).
[17] NSS souhlasí také se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou, že jméno
oprávněné úřední osoby se stěžovatel dozvěděl až současně s doručením rozhodnutí žalovaného.
Stěžovateli nebylo upřeno žádné jeho procesní právo, pokud krajský soud nepovažoval zmíněný
postup žalovaného za natolik chybný, že by proto bylo rozhodnutí žalovaného nezákonné,
a sám pak vypořádal námitku podjatosti, kterou stěžovatel vznesl v žalobě (blíže srov. rozsudek
NSS ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016-52).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Námitky stěžovatele nebyly důvodné, NSS proto zamítl kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[19] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému
nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
Ondřej Mrákota
předseda senátu