ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.19.2019:12
sp. zn. 10 As 19/2019 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha, proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 8. 2018, čj. VS-16407-5/ČJ-2018-801500, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 15 A 179/2018-32,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal, aby bylo zrušeno rozhodnutí
žalované ze dne 27. 8. 2018, kterým byla odložena žádost žalobce o poskytnutí informace podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť neuhradil náklady
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací.
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §7 odst. 2 a 6 s. ř. s. postoupil
věc Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému, neboť dospěl k závěru,
že se žalobce domáhá poskytnutí informace od Vězeňské služby České republiky (povinného
subjektu), která sídlí v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s postoupením věci Městskému soudu v Praze, protože za povinný subjekt považuje
Věznici Teplice, jejíž sídlo se nachází v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Postavení
povinného subjektu stěžovatel přisuzuje věznici na základě §4 zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“),
podle něhož je ředitel věznice oprávněn činit za vězeňskou službu právní úkony.
[4] Stěžovatel dále požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození
od soudních poplatků. K této žádosti NSS sděluje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení o postoupení věci
nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost.
Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti
být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Z kasační stížnosti v této věci jsou zřejmé
důvody, pro které ji stěžovatel podal; proto není třeba trvat na tom, aby byl zastoupen advokátem
(výrok I tohoto rozsudku).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval, a to mj. v řízeních, která vyvolal
právě stěžovatel (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018
či sp. zn. 10 As 274/2018). Stěžovateli jsou tedy závěry NSS k této otázce známy, proto je soud
nyní jen stručně shrne.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán,
který je povinen zabývat se stěžovatelovou žádostí o informace, a je tedy tzv. povinným
subjektem.
[8] Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě organizačními jednotkami
vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností. Jelikož jim žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní příslušnosti soudu
považovat za správní orgán. Krajský soud proto správně dospěl k závěru, že správním orgánem
povinným projednat stěžovatelovu žádost o informace není Věznice Teplice, ale Vězeňská služba
České republiky se sídlem v Praze. K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle přílohy
č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, místně
příslušný Městský soud v Praze.
[9] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[10] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu