ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.328.2018:32
sp. zn. 10 As 328/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: O. P., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadiónu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. ODSH 16099/2016/PeTr SO3, čj. KUJCK 47382/2016,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 26. 11. 2018, čj. 55 A 4/2016-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský úřad Tábor rozhodnutím ze dne 8. 12. 2015 uznal žalobce vinným z přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se žalobce
dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla v rozporu s §18 odst. 3 zákona
o silničním provozu dne 22. 5. 2015 v 17:57 hodin na dálnici D3 na 84. km v okrese Tábor
ve směru jízdy z Prahy do Českých Budějovic překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo
obec na dálnici – stanovenou na 130 km/h – o 35 km/h; při odečtení možné 3% tolerance
silničního rychloměru PolCam PC 2006 byla žalobci naměřena rychlost 165 km/h.
Za tento přestupek uložil správní orgán žalobci pokutu ve výši 4 000 Kč. Odvolání proti
rozhodnutí městského úřadu žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil. Žalobce neuspěl ani se žalobou před krajským soudem; jeho žalobu krajský
soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností. Rozsudek
kritizuje především za to, že nesprávně posoudil význam nevypořádání odvolacích námitek
žalovaným. Závěry krajského soudu jsou prý v rozporu s judikaturou NSS. Dále pak zpochybňuje
též některé vady měření rychlosti.
[3] Žalovaná navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] NSS se nejprve zabýval námitkou zpochybňující závěr krajského soudu ohledně
ne/vypořádání odvolací argumentace žalovaným.
[6] NSS ze správního spisu v souladu se závěry krajského soudu zjistil, že městský úřad
finálně ve věci rozhodl dne 8. 12. 2015. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání,
doručené e-mailem bez platného elektronického podpisu dne 28. 12. 2015 a 4. 1. 2016 s platným
elektronickým podpisem. Odvolání ani přes výzvu správního orgánu neodůvodnil. Žalovaný
odvolání rozhodnutím ze dne 8. 4. 2016 zamítl; toto rozhodnutí bylo zmocněnci stěžovatele
Ing. M. J. dodáno dne 12. 4. 2016 v 7:04:20 hod. [tímto dnem bylo rozhodnutí i vydáno
ve smyslu §71 odst. 2 písm. a) správního řádu] a doručeno fikcí dne 22. 4. 2016 (uplynutím deseti
dnů ode dne dodání datové zprávy do datové schránky příjemce). Dne 11. 4. 2016 v 18:30:59
hod. zaslal zmocněnec stěžovatele e-mailem doplnění důvodů odvolání. Toto podání bylo
pracovníkům žalovaného fakticky předáno až následující pracovní den, 12. 4. 2016, a to několik
hodin po vydání rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve vyjádření k žalobě i ke kasační stížnosti trvá na tom, že doplnění důvodů
odvolání vypořádat nemohl, neboť mu doplnění odvolání fakticky došlo až poté, co vydal
rozhodnutí. Odvolání stěžovatel i přes poučení doplnil až po uplynutí více než tří měsíců poté,
co včas podal samotné odvolání. Takovýto postup je prý nutno hodnotit jen jako další zneužití
práva, které zmocněnec stěžovatele pravidelně ve správním řízení zkouší. Krajský soud k tomu
uvedl, že žalovaný se v rozhodnutí fakticky s důvody doplnění odvolání vypořádal. Není třeba
trvat dogmaticky na tom, aby se žalovaný vypořádal s každou dílčí námitkou obsaženou
v odvolání.
[8] NSS souhlasí s krajským soudem, podle něhož všechny klíčové a sporné body nynější věci
žalovaný ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. Lze snad jen dodat, že žalovanému nelze vůbec
zazlívat, že se nijak nevyslovil k doplnění odvolání. Je jen chybou zmocněnce stěžovatele,
že odvolání doplnil tak pozdě, po více než čtvrt roce poté, co tak měl učinit. Zmocněnec
stěžovatele Ing. J. přitom v přestupkových věcech spojených s tzv. Motoristickou vzájemnou
pojišťovnou vystupuje opakovaně (srov. k této tzv. pojišťovně rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37). Tudíž i velmi dobře
ví, že odvolání by měl včas odůvodnit. V každém případě riziko toho, že doplnění podané
doslova „na poslední chvíli“ nedojde v rámci úřadu včas příslušným úředním osobám, musí nést
plně stěžovatel. Je to stěžovatel, který si zvolil zmocněnce volícího podobné obstrukční taktiky.
Je to stěžovatel, kdo nese důsledky takovéhoto jednání zmocněnce.
[9] Není ani pravda, že by tento právní názor byl v rozporu s judikaturou. Samozřejmě platí,
že podání obecného zmocněnce obviněného je vyjádřením ve věci. Obviněný z přestupku
má dle §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, právo se vyjádřit ke všem
skutečnostem a podávat návrhy. Účastníci řízení jsou dle §36 odst. 1 správního řádu oprávněni
činit návrhy až do rozhodnutí ve věci, nestanoví-li jim k tomu správní orgán lhůtu. I vyjádřeními
podanými po uplynutí lhůty je však správní orgán povinen se zabývat (viz rozsudek ze dne
7. 11. 2017, čj. 8 As 162/2017-34, bod 14, s odkazem na starší judikaturu).
[10] Pro nyní řešenou věc je však podstatné, že načasování doplnění odvolání v této věci jde
k tíži stěžovatele. Judikáty, které stěžovatel cituje, se týkaly skutkově zcela nesrovnatelných věcí.
Ve věci 8 As 162/2017 správní orgán I. stupně způsobil, že se vyjádření nedostalo k odvolacímu
orgánu včas; v dané věci přitom uplynul mezi podáním vyjádření a rozhodnutím ve věci jeden
měsíc, „kdy mělo a mohlo být postoupeno odvolacímu orgánu“ (bod 16 rozsudku 8 As 162/2017).
To nelze srovnávat s nynější věcí, kdy mezi doplněním odvolání a vydáním rozhodnutí uplynulo
jen několik málo hodin.
[11] Rovněž v druhé věci, o kterou se stěžovatel opírá, byla skutková situace odlišná.
V rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 264/2017-49, bylo odvolání doplněno přímo žalovanému
dne 26. 4. 2016 v 10:04:22 hodin, rozhodnutí bylo vydáno následující den. Zde ještě bylo možno
spravedlivě požadovat, aby se žalovaný doplněním podání zabýval (ledaže by se ukázalo, že osoby
spojené s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou tuto taktiku začaly používat jako novou
obstrukční taktiku - srov. k tomu obecně již cit. rozsudek rozšířeného senátu 4 As 113/2018).
Je ale rozdíl, zda mezi doplněním odvolání a vydáním rozhodnutí uplyne jeden celý den,
jako ve věci 7 As 264/2017, nebo naopak několik nočních hodin, jako tomu bylo v nynější věci.
[12] NSS proto uzavírá, že v nyní řešené věci nebylo možno po žalovaném spravedlivě
požadovat, aby k doplnění odvolání přihlédl.
[13] V další námitce stěžovatel polemizuje se správností měření rychlosti. V dané věci totiž
chybělo 0,3 sekundy úvodního záznamu. K tomu lze stěžovatele odkázat na závěry rozsudku
ze dne 27. 9. 2017, čj. 1 As 252/2016-48, body 31-35, o které se ostatně opírá též krajský soud
(viz bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Jak NSS v rozsudku 1 As 252/2016, bod 33,
uvedl, v případech, kdy správní orgán obdrží záznam s chybějícím počátkem měření,
může „buďto (i) požádat Polici ČR o záznam celý, anebo (ii) vycházet z tohoto kratšího záznamu
za předpokladu, že bez dalšího nepřihlédne ke konečné naměřené hodnotě, ale využije v průběhu měření zobrazené
hodnoty, z nichž zjistí skutečně naměřenou rychlost“. Žalovaný postupoval posléze uvedeným způsobem,
krajský soud vše detailně vysvětluje v bodech 26-29. Stěžovatel s tím sice polemizuje, ale jen tak,
že zpochybňuje správnost závěrů rozsudku 1 As 252/2016 (NSS prý měření nerozumí,
proto jsou jeho závěry nesprávné). NSS však nevidí důvody, proč by od již jednou vysloveného
názoru odstupoval, nota bene v situaci, kdy proti tomuto závěru stěžovatel nesnáší žádné
přesvědčivé argumenty.
[14] Lze jen dodat, že NSS v rozsudku 1 As 252/2016 vysvětlil též důvody, pro které v této
věci nelze aplikovat závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem vyslovené v rozsudku ze dne
29. 12. 2015, čj. 75 A 19/2014-33 (viz bod 31 rozsudku 1 As 252/2016).
[15] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu