ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.47.2017:48
sp. zn. 10 As 47/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců
Michaely Bejčkové a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: R. D., zast. Mgr. Pavlem
Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na
řízení: I) Inženýrská investiční, s. r. o., se sídlem Samostatnost 1181, Holešov, II) Zdravý
Rožnov, z. s., se sídlem Habrová 2295, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 29. 8. 2014, čj. 533/2014-120-STSP/3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, čj. 30 A 76/2014-111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Zlínského kraje vydal jako speciální stavební úřad dne 5. 5. 2014 stavební
povolení na stavbu „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“. Žalovaný svým rozhodnutím
ze dne 29. 8. 2014 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí krajského úřadu a zároveň
toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl
rozsudkem ze dne 21. 12. 2016. Krajský soud neshledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným a věcně se zabýval všemi čtyřmi uplatněnými žalobními námitkami.
Správní orgány podle něj nepochybily tím, že nehodnotily plánovaný záměr v jeho úplnosti,
tedy včetně světelného signalizačního zařízení na křižovatce: toto zařízení se totiž zatím
umísťovat nebude, i když se s ním do budoucna počítá. Ono samo a ani provoz na světelné
křižovatce tedy důvodně nebyly předmětem posouzení vlivů na životní prostředí před vydáním
územního rozhodnutí a nebyly ani předmětem stavebního povolení. V bezprostřední blízkosti
křižovatky jsou již nyní překračovány aktuální hygienické limity hluku, to je ovšem dáno starou
hlukovou zátěží; hlučnost komunikace se výstavbou nezhorší. Je logické, že povinnost provést
protihluková opatření bude stanovena až tehdy, jestliže měření hluku během zkušebního provozu
překročí přípustné limity.
[3] Krajský soud dále uvedl, že ve stavebním řízení nebylo třeba si vyžadovat závazné
stanovisko orgánu ochrany ovzduší – to je nutné pouze v územním řízení; stavebník přesto učinil
součástí oznámení o záměru i exhalační studii z roku 2006, která ve vztahu k ovzduší nenavrhla
žádná ochranná opatření. Ani dotčené orgány ve svých závazných stanoviscích nepožadovaly
doplnění podkladů týkajících se ochrany ovzduší. Konečně není důvodná ani námitka,
podle níž územní rozhodnutí bylo ke dni podání žádosti o stavební povolení již neplatné.
Stavebník již před uplynutím platnosti územního rozhodnutí požádal o stavební povolení na části
staveb, které byly (stejně jako vlastní křižovatka) rovněž předmětem územního rozhodnutí,
a tato žádost byla podána jako úplná.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost,
v níž navrhla zrušení rozsudku krajského soudu, rozhodnutí žalovaného i stavebního povolení.
Namítla nepřezkoumatelnost rozsudku, kterou spatřuje jednak ve vypořádání jednotlivých
námitek, jednak v tom, že krajský soud paušálně označil napadené rozhodnutí
za přezkoumatelné, aniž reagoval na jeho konkrétní nedostatky popsané v žalobě. Dále namítla
vady ve správním řízení i nesprávné posouzení právní otázky.
[5] Stěžovatelka trvá na tom, že ve stavebním řízení byla projednána jiná varianta stavby
(stavba včetně světelné křižovatky) než ta, která byla posuzována v procesu EIA. V celém řízení
stěžovatelka nenamítala vliv výstavby světelného signalizačního zařízení, ale vliv nové světelné
křižovatky; touto námitkou se však řádně nezabýval ani žalovaný, ani krajský soud.
[6] V otázce hlukových limitů přináší krajský soud místo argumentů spíše dohady,
a navíc dotváří odůvodnění za žalovaného. Ze srovnání údajů ze sčítání dopravy v letech 2010
a 2012 plyne buď to, že doprava v roce 2020 bude zásadně vyšší než podle závěrů hlukové studie,
nebo to, že tyto údaje jsou vadné (což svědčí o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci).
Jestliže krajská hygienická stanice (KHS) ve svém stanovisku konstatovala překročení hlukových
limitů, není možné povolit stavbu, která způsobí zvýšení hluku (a zvýšení bude větší,
než jaké uvádí hluková studie, neboť zde bude vyšší intenzita provozu), a současně neuložit
protihluková opatření. Stěžovatelka nevěří tomu, že protihluková opatření budou provedena
až v budoucnu, pokud se zjistí překračování limitů. Krajský soud nevzal v úvahu,
že se v území změnily podmínky (v důsledku výstavby obchodního domu Kaufland vzrostla
doprava, přitom tento projekt byl znám už v době rozhodování stavebního úřadu),
a nehodnotil ani stanovisko KHS čj. 01627/2012, podle nějž se u stěžovatelčina rodinného domu
neočekává splnění limitů v žádné výpočtové výšce nad terénem, a to ani v noci.
[7] Podvody, jichž se dopouštějí stanice technické kontroly při měření emisí a výrobci
automobilů, považuje stěžovatelka za notorietu. Jestliže měl krajský soud toto tvrzení
za neprokázané, měl vyzvat stěžovatelku k doplnění důkazních návrhů. Podle stěžovatelky
nelze nic dovozovat z toho, že v exhalační studii nebyla navržena žádná ochranná opatření
ve vztahu k ovzduší, protože posuzování EIA bylo provedeno k jiné variantě stavby (bez světelné
křižovatky). Krajský soud se sice domnívá na základě grafické části studie, že byla posouzena
i sporná křižovatka, v textové části ale o této křižovatce není ani zmínka. Tvrzení krajského
soudu, podle nějž nepřesný postup při modelování intenzity dopravy neovlivnil závěry exhalační
studie, není nijak podloženo. Stejně tak je nepřezkoumatelné, proč krajský soud schválil výpočet
imisního zatížení založený na interpolaci hodnot naměřených ve Zlíně a ve Vsetíně.
To, že se žádný z dotčených orgánů ve stavebním řízení nijak nevyjádřil k ochraně ovzduší,
neznamená, že stavba je z tohoto pohledu bezproblémová: právě v takové situaci
se má touto otázkou důkladně zabývat sám stavební úřad. Krajský soud se řádně nevypořádal
s žalobním bodem, ve kterém se hovoří o změně podmínek v území a o zastaralosti územního
rozhodnutí. Správní orgány i stavebník věděli o výstavbě Kauflandu, který bude užívat jako hlavní
vjezd právě spornou křižovatku, nijak to však nezhodnotili. Jestliže se krajský soud z vlastní
iniciativy seznámil s generelem dopravy na oficiálních webových stránkách města Rožnova,
mohl si podobně obstarat i studii společnosti Ekotoxa (podle níž patří okolí křižovatky
k oblastem se zhoršenou kvalitou ovzduší) nebo mohl stěžovatelku vyzvat, aby ji předložila.
[8] Krajský soud měl za to, že žádost o stavební povolení na části staveb, která „zachovala“
platnost územního rozhodnutí, byla podána dne 27. 9. 2012 jako úplná; jde však o jeho spekulaci,
neboť řízení o žádosti bylo dne 18. 1. 2013 přerušeno právě kvůli chybějícím podkladům
a dále byla lhůta pro doplnění podkladů prodloužena až do 18. 9. 2013 (lhůta tedy končila
až po ztrátě platnosti územního rozhodnutí). Podklady byly doplněny až stanoviskem RWE
ze dne 25. 9. 2013, které krajský soud řádně nezhodnotil.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
naopak se všemi žalobními námitkami zabývá velmi důkladně, a to až v míře, která nebyla
v této věci vždy namístě. Některé stěžovatelčiny výtky totiž ve skutečnosti zpochybňují umístění
stavby (její samotnou existenci a její vlivy na okolí nikoli v průběhu výstavby, ale poté, co stavba
vznikne) a měly být vzneseny proti územnímu rozhodnutí, nikoli proti stavebnímu povolení.
K námitkám, které měly být uplatněny v územním řízení, se ve stavebním řízení nepřihlíží
[§114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)].
Ani v řízení před správním soudem nemůže být účastník, který napadá stavební povolení,
úspěšný s žalobními námitkami, které měly být uplatněny v žalobě proti územnímu rozhodnutí.
Pokud už soud reaguje na takové námitky věcně, i on může být stručný.
[12] Rozhodnutí žalovaného je skutečně dost krátké; podle NSS však přiměřeně a dostatečně
reaguje na stručné stěžovatelčino odvolání, které částečně opakuje námitky vznesené již před
stavebním úřadem na prvním stupni. Pokud odvolání nepřináší žádnou novou argumentaci
a odvolací orgán souhlasí se závěry stavebního úřadu, může jen krátce shrnout svůj postoj k věci.
Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud ve druhém odstavci na straně 12 svého rozsudku;
nebylo však nutné, aby předešlou stranu a půl věnoval citacím judikatury správních soudů
i Ústavního soudu k otázkám nepřezkoumatelnosti (včetně otázek nepřezkoumatelnosti soudních
rozhodnutí). Takový způsob reakce na žalobní námitky je nežádoucí, protože v balastu citací
se pak ztrácí vlastní názor soudu na věc. Právě ten účastníky zajímá, na rozdíl od málo
přehledných „výpisků“ z judikatury.
III.a Světelná křižovatka
[13] V první námitce spatřuje stěžovatelka rozpor mezi stavbou, která byla povolena
napadeným rozhodnutím, a stavbou, která byla posuzována v procesu EIA; rozdíl je podle
ní v tom, že podle projektové dokumentace bude křižovatka silnice I/35 a výjezdu
z autobusového nádraží řešena jako světelná. NSS souhlasí se stěžovatelkou v tom,
že jak žalovaný, tak krajský soud zřejmě nesprávně porozuměli podstatě této námitky: oba se totiž
věnovali tomu, že světelná signalizace křižovatky bude předmětem samostatného řízení
před obecným stavebním úřadem (speciální stavební úřad, který vydal stavební povolení
v této věci, tedy není ani k posouzení této otázky příslušný). Stěžovatelce přitom ve skutečnosti
šlo o vliv záměru jako celku, jak výslovně uvedla již v odvolání; v žalobě to pak zformulovala tak,
že žádala projednání vlivů na životní prostředí, protože oproti původně posuzované variantě
bude postavena nová světelná křižovatka.
[14] Tato námitka však nemůže uspět proto, že vůbec není způsobilá k projednání
ve stavebním řízení (a v navazujícím řízení soudním). Vliv stavby jako celku je třeba řešit
v územním řízení; zde se tak ale nestalo (územní rozhodnutí podle všeho nebylo ani napadeno
odvoláním, protože bylo vydáno dne 24. 6. 2009 a již dne 31. 7. 2009 nabylo právní moci).
Nepřípadnost námitky je patrná už z toho, že se vyjadřuje k posouzení v procesu EIA; oznámení
záměru podle §6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí,
však bylo provedeno již v červnu 2007 pro účely územního (nikoli stavebního) řízení
(k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, čj. 1 As 83/2011-565) a Krajský úřad Zlínského
kraje na jeho základě ukončil dne 8. 8. 2007 zjišťovací řízení. Závěr zjišťovacího řízení se pak stal
podkladem pro rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelčina argumentace zřejmě míří k tomu,
že oznámení záměru se zmiňuje o dvou světelně řízených křižovatkách, kdežto v rozhodnutí
o umístění stavby se v podmínkách 3–5 mluví o třech křižovatkách, které budou řízeny světelnou
signalizací (silnice I/35 a ulice Meziříčská; silnice I/35 a ulice Nádražní; silnice I/35
a ulice 5. května). Pokud stěžovatelka spatřovala v tomto rozdílu nezákonnost,
měla a mohla ji namítat v územním řízení. Ve stavebním řízení, v žalobě proti stavebnímu
povolení ani v nynější kasační stížnosti pro ni není místo.
III.b Hluk
[15] Ve druhé námitce stěžovatelka nejprve krajskému soudu vytýká, že fakticky nahrazuje
odůvodnění žalovaného. S tím NSS nesouhlasí: žalovaný i krajský soud reagovali každý
na jiné stěžovatelčiny argumenty, v řízení před soudem navíc konkretizované při dvou jednáních.
[16] V odvolání stěžovatelka namítla pouze tolik, že u jejího domu jsou prokazatelně
překračovány hlukové limity. Nebyla spokojena s tím, že stavební úřad zahrnul
do podmínek stavebního povolení povinnost změřit hlučnost před výstavbou a po výstavbě
i u jejího domu: to jen odsouvá řešení problému do budoucna. Žalovaný k námitce uvedl,
že v řízení byla zpracována hluková studie a bylo vyžádáno závazné stanovisko KHS
i jeho doplnění; podle něj je vhodné stanovit protihluková opatření až v okamžiku,
kdy bude zjištěno překročení hygienických limitů.
[17] V žalobě zprvu stěžovatelka argumentovala podobně a doplnila jen to, že žádá rovněž
o přezkoumání zákonnosti závazného stanoviska KHS ze dne 22. 4. 2014. Při jednání
dne 23. 9. 2016 se věnovala sčítání intenzit dopravy prováděnému Ředitelstvím silnic a dálnic
(ŘSD) a při jednání dne 12. 12. 2016 předložila krajskému soudu kartogram dopravního zatížení
z roku 2012, který ještě v době před stavebním řízením zaznamenal intenzity větší než 15 000
vozidel za 24 hodin. Podklady, ze kterých vycházely správní orgány, jsou proto podle ní zastaralé
a nevycházejí ze skutečného stavu věci. Protože kartogram byl součástí generelu dopravy
Rožnova pod Radhoštěm, požádal krajský soud stěžovatelku o (webový) odkaz
na tento dokument a stěžovatelka mu jej poskytla.
[18] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu spekulace, spekulativní je však spíše její kasační
stížnost. Krajský soud se seznámil i s ostatními částmi veřejně dostupného generelu dopravy
právě proto, že stěžovatelka mu předložila jen jeden dokument tvořící součást tohoto generelu.
K rozdílům mezi sčítáním intenzit dopravy z roku 2010, použitým v hlukové studii,
a kartogramem dopravního zatížení z roku 2012, který je součástí generelu dopravy, krajský soud
uvedl, že údaje se liší „zřejmě s ohledem na dvouletý rozdíl“. Jednak použil slovo „zřejmě“,
jednak neprováděl žádné úvahy o (setrvalém) nárůstu dopravy v rozmezí těchto dvou let,
z nějž by bylo možno vypočíst takový koeficient nárůstu, který by pak ve vzorci pro rok 2020
měl vést k výsledku 45 260 vozidel za 24 hodin. To jsou pouze stěžovatelčiny vlastní výpočty,
které mají sice matematickou logiku, ale stěžovatelka je provádí jako amatér. Tyto výpočty
tedy stěží mohou mít větší vypovídací hodnotu než studie a podklady zpracované odborníky
v oboru.
[19] Krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že navzdory rozdílům mezi hlukovou studií
a kartogramem dopravního zatížení ve vstupních hodnotách intenzit dopravy (pro rok 2010
a 2012) dospívají oba dokumenty pro dobu deset let vzdálenou (2020 a 2022) k podobným
intenzitám dopravy (18 933 vozidel a 18 637 vozidel). Zpracovatel hlukové studie předložené
ve stavebním řízení, který vycházel z původního nižšího zatížení a dospěl k výsledné vyšší
hodnotě, tedy použil vyšší hodnotu růstových koeficientů, přesto ani při výpočtu hluku
vytvářeného intenzivnější dopravou v roce 2020 nezjistil překročení hlukových limitů
(se započtením korekce na starou zátěž). Stěžovatelka tedy sice vytýká rozdíly mezi vstupními
daty, ale už nijak nebere na zřetel data výsledná (podobná v obou srovnávaných dokumentech)
a bez dalšího to považuje za důkaz nesprávnosti a nepoužitelnosti právě hlukové studie
(nikoli kartogramu dopravního zatížení); taková námitka nemůže obstát.
[20] Pro námitku je také příznačná selektivní argumentace: sčítání intenzit provedené ŘSD
v roce 2010 je podle stěžovatelky nesprávné, protože kartogram dopravního zatížení uvádí v roce
2012 podstatně vyšší hodnotu. Z ničeho však přísně vzato neplyne, že právě kartogram
(pořízený zpracovatelem generelu dopravy) přináší správná data a právě hluková studie pracuje
s daty nesprávnými (neboť získanými od ŘSD – ovšem nejen, v hlukové studii je zmíněn
i dopravní průzkum provedený v roce 2011 společností Via Design). To, že hluková studie počítá
s rychlejším nárůstem intenzity dopravy, pak stěžovatelka nepovažuje za doklad správnosti
použitých metod, které hledí i k principu předběžné opatrnosti, ale opět za důkaz nesprávnosti
hlukové studie. Konečně důkazem nesprávnosti nemůže být ani vyjádření ředitele ŘSD
v televizním pořadu, podle nějž ne vždy sčítání prováděné ŘSD vede ke správným výsledkům.
Takové vyjádření je obecné a nemůže zpochybnit každý dokument, který pracuje s daty od ŘSD.
[21] Není zcela jasné, jaké závěry KHS o překročení hlukových limitů má stěžovatelka
na mysli. V nyní projednávané věci vydala KHS závazné stanovisko ze dne 2. 5. 2013,
čj. 07733/2013, a vyjádření k námitkám účastníků ze dne 22. 4. 2014, čj. 06155/2014.
Ani v jednom z těchto dokumentů se nepíše o tom, že v místě stavby jsou překračovány hlukové
limity. Jinak se KHS k věci nevyjadřovala. Stěžovatelka se dovolává stanoviska KHS,
které nese číslo jednací 01627/2012 a podle nějž se prý u stěžovatelčina rodinného domu
neočekává splnění limitů v žádné výšce nad terénem, a to v noční době. Toto stanovisko
ale není mezi podklady pro stavební řízení (viz příloha č. 8, část B projektové dokumentace
nebo seznam podkladů na str. 15 a 16 stavebního povolení) a správní orgány z něj nevycházely
(ostatně ani stěžovatelka je blíže neoznačila datem či řízením, v němž bylo vydáno);
není tu tedy dán žádný rozpor vydaných rozhodnutí s obsahem správního spisu.
[22] Dále stěžovatelka uvádí, že „zvýšení hluku bude větší, než jaké uvádí hluková studie,
neboť zde bude vyšší intenzita provozu“. Jde o její subjektivní přesvědčení, které neodpovídá
vypočteným a prognózovaným intenzitám dopravy ani v podkladech od ŘSD, ani v kartogramu
dopravního zatížení. I zde stěžovatelka argumentuje selektivně: údaj z kartogramu o intenzitě
dopravy v roce 2012 považuje stěžovatelka za věrohodný, ale současně nevěří výpočtu intenzity
dopravy pro rok 2022, obsaženému v témž dokumentu (hluková studie s pomocí údajů od ŘSD
totiž vypočetla již pro rok 2020 intenzitu v absolutních číslech srovnatelnou s údajem kartogramu
pro rok 2022, takže kdyby stěžovatelka skutečně považovala kartogram za spolehlivý doklad
vyvracející správnost údajů od ŘSD, musela by dospět k závěru, že zvýšení hluku bude naopak
menší, než jaké uvádí hluková studie).
[23] Protože tedy ze spisu neplyne, že by již v současnosti byly v místě překračovány hlukové
limity nebo že budou překračovány v důsledku rozšíření silnice, nebylo namístě preventivně
uložit stavebníkovi povinnost provést protihluková opatření.
[24] Krajskému soudu nelze vytýkat, že nevzal v úvahu výstavbu obchodního domu Kaufland,
kvůli níž se v území podle stěžovatelky změnily podmínky a vzrostla doprava. O výstavbě
prodejny Kaufland se stěžovatelka nezmínila ani v odvolání, ani v žalobě. Až při jednání
před soudem předložila rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 42/2014,
kterým bylo zrušeno územní rozhodnutí vydané pro tuto prodejnu; jinak ve vztahu
k této prodejně neargumentovala. Z námitky tak není zřejmé, jak konkrétně by měl krajský soud
či správní orgány brát v úvahu plánovanou výstavbu prodejny Kaufland ve vztahu k hluku
či výpočtům intenzit dopravy.
III.c Ovzduší
[25] Krajský soud se touto otázkou zabýval velmi obšírně; podle NSS to však nebylo třeba,
protože žalobní námitky mířily především na exhalační studii, která byla zpracována jako podklad
k oznámení záměru podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí – jinými slovy
byla zpracována v procesu EIA pro účely územního řízení a územního rozhodnutí.
Měla-li stěžovatelka proti ní výhrady, měla a mohla je uplatnit v odvolání a v žalobě
proti rozhodnutí o umístění stavby, nikoli proti stavebnímu povolení. V nyní projednávané věci
takové námitky nemají místo, a soud tak na ně bude reagovat jen několika stručnými
poznámkami.
[26] NSS ve shodě se stěžovatelkou nepovažuje za vhodné, aby se imisní zatížení v Rožnově
pod Radhoštěm vypočítávalo za pomoci údajů z měřicích stanic umístěných desítky kilometrů
od tohoto místa (ve Zlíně a ve Vsetíně). Krajský soud k tomu uvedl, že tato města leží
v přiměřené vzdálenosti a jsou srovnatelně či více imisně zatížena, neboť jsou větší a doprava
je v nich intenzivnější. Podle NSS ale takto získané údaje nelze bez dalšího přenášet do jiného
území – roli zde nehraje jen velikost sídla jako takového, ale také třeba jeho umístění v krajině
a navazující rozptylové podmínky. To, že je město menší, nevylučuje, aby jím procházela
důležitější a intenzivněji využívaná komunikace. Jak už ale uvedl krajský soud,
nelze zde argumentovat již zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který posuzoval
zákonnost územního rozhodnutí, nikoli stavebního povolení.
[27] Pravidlo, podle nějž stavební úřad ve stavebním řízení ověří rovněž účinky budoucího
užívání stavby (§111 odst. 2 stavebního zákona), nelze vykládat tak, že sice není v řízení
o povolení stavby komunikace (na rozdíl od územního řízení, je-li splněna podmínka určité
intenzity dopravy) třeba ani závazného stanoviska orgánu ochrany ovzduší, ale tím spíš
si stavební úřad sám a bez odborných znalostí musí obstarat aktuální informace o stavu ovzduší
v místě a zhodnotit je. Toto ustanovení podle soudu doplňuje ustanovení §111 odst. 1
stavebního zákona; obě pravidla míří k tomu, aby stavební úřad zajistil dostatečnou kvalitu
projektové dokumentace a uložil stavebníkovi kromě povinností stavebně-technického
charakteru i požadavky, které vznesly dotčené orgány, a to nejen po dobu výstavby (odst. 1),
ale i při užívání stavby (odst. 2). Povinnost ověřit účinky budoucího užívání stavby
však neznamená povinnost stavebního úřadu vnášet do stavebního řízení otázky týkající
se záměru jako celku, které byly řešeny v řízení územním.
[28] Krajský soud se seznámil s generelem dopravy Rožnova pod Radhoštěm,
protože stěžovatelka předložila k důkazu jeho část, a bylo tak namístě ověřit
souvislosti - tím spíše, že touto částí mínila stěžovatelka zpochybnit hlukovou studii,
která byla podkladem pro stavební povolení. Naproti tomu nebyl důvod, aby si krajský soud
sám obstarával rozptylovou studii společnosti Ekotoxa, kterou stěžovatelka označila v rámci
polemiky s exhalační studií – tedy s dokumentem, který byl vypracován pro potřeby územního
řízení.
[29] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že neuvěřil jejímu tvrzení o obecně známých
podvodech při měření emisí a že ji nevyzval k předložení důkazů. Zde opět NSS opakuje,
že vliv stavby na emisní zatížení území se řešil již v předešlém územním řízení. Kromě
toho nelze přijmout stěžovatelčin paušálně negativistický pohled na věc, stejně jako v případě
vyjádření ředitele ŘSD zmíněného v odst. [19]: při takovém přístupu by nebylo možno nikdy
použít žádný podklad, protože vše by se dalo zpochybnit paušálním poukazem na všeobecně
známé chyby a podvody.
III.d Platnost územního rozhodnutí
[30] Jak už shrnul krajský soud, územní rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 6. 2009 a nabylo
právní moci dne 31. 7. 2009. Jeho platnost byla poté prodloužena rozhodnutím
ze dne 23. 6. 2011, které nabylo právní moci dne 13. 9. 2011. Prodloužená platnost územního
rozhodnutí měla trvat do 13. 9. 2013.
[31] Stěžovatelka již v žalobě namítala, že před uplynutím prodloužené platnosti územního
rozhodnutí nebyla podána žádná úplná žádost o stavební povolení; v kasační stížnosti pak vytkla,
že jedna z žádostí o stavební povolení ze dne 27. 9. 2012, jíž se ve svém rozsudku věnoval krajský
soud, nebyla úplná a byla doplněna až po uplynutí prodloužené platnosti územního rozhodnutí.
Stěžovatelka v této námitce vychází ze znění §93 odst. 4 stavebního zákona ve znění
do 31. 12. 2012, podle nějž územní rozhodnutí pozbývá platnosti mj. tehdy, nebyla-li ve lhůtě
platnosti podána úplná žádost o stavební povolení.
[32] Krajský soud správně dovodil, že pokud se územní rozhodnutí týká více staveb,
postačí k zachování jeho platnosti, je-li ve lhůtě podána úplná žádost o stavební povolení alespoň
k některé z dílčích staveb, jež jsou předmětem územního rozhodnutí. Samo o sobě by tedy
nevadilo, že žádost o stavební povolení právě k projednávané stavbě byla podána
až dne 23. 10. 2013, pokud stavebník dosáhl zachování platnosti územního rozhodnutí včasným
podáním jiné žádosti o stavební povolení.
[33] NSS ze spisu zjistil, že před uplynutím platnosti územního rozhodnutí byly podány hned
dvě žádosti o stavební povolení, obě dne 27. 9. 2012, žádná z nich však nebyla podána jako úplná
a úplnou se stala až po vypršení platnosti územního rozhodnutí. U obou byl totiž jeden
z potřebných podkladů – vyjádření společnosti RWE distribuční služby – vydán
až dne 20. 9. (resp. 23. 9.) 2013, tedy již po vypršení platnosti územního rozhodnutí.
Podle NSS však tato skutečnost neměla vliv na již nastalé zachování platnosti územního
rozhodnutí.
[34] Obě právě zmíněné žádosti o stavební povolení byly podány ještě za účinnosti stavebního
zákona v jeho verzi do konce roku 2012 a v této době byla také prodloužena platnost územního
rozhodnutí. Platnost územního rozhodnutí naproti tomu měla skončit v době (13. 9. 2013),
kdy již byl stavební zákon podstatně pozměněn zákonem č. 350/2012 Sb. (s účinností
od 1. 1. 2013). Novelizace se dotkla i §93 odst. 4, který nově stanovil ve svém písmenu a),
že územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, bylo-li na základě žádosti podané v době jeho platnosti vydáno
pravomocné stavební povolení (…).
[35] Přechodné ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 350/2012 Sb. zní:
Správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou
a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní
úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona,
za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den
nabytí účinnosti tohoto zákona,
b) řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová
právní úprava je pro obviněného příznivější.
Další body přechodného ustanovení se věnují otázkám zcela odlehlým od projednávané
věci - územnímu plánování, předkupnímu právu, územním souhlasům, postupům stavebního
úřadu odlišným od správního řízení, veřejnoprávním smlouvám a kvalifikačním požadavkům
na úředníky.
[36] Citované přechodné ustanovení zvolilo běžný postup, tj. pro zahájená a běžící správní
řízení v zásadě ponechat dosavadní právní úpravu (což posiluje právní jistotu účastníků v tom,
že podmínky, za jakých bylo řízení zahájeno, se do jeho konce nezmění). Soud proto zvažoval,
jaký má toto přechodné ustanovení význam pro právě řešenou otázku. Dospěl k závěru,
že ani citovaný bod, ani jiné body přechodného ustanovení nedopadají na otázku platnosti
územního rozhodnutí. Na tuto otázku přechodné ustanovení v žádném svém bodě vůbec
nepomýšlí, a v takovém případě není důvod pro užití starší, již neúčinné právní úpravy.
[37] Protože platnost územního rozhodnutí byla prodloužena až do 13. 9. 2013, kdy již platil
§93 odst. 4 písm. a) v novém znění, budou se požadavky na zachování platnosti územního
rozhodnutí posuzovat podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013. Není tedy rozhodné,
že obě žádosti o stavební povolení byly podány dne 27. 9. 2012 jako neúplné: podstatné naopak
je, že byly podány ještě za platnosti územního rozhodnutí a na jejich základě pak bylo (ve dnech
10. 10. 2013 a 9. 12. 2013) vydáno pravomocné stavební povolení. Platnost územního rozhodnutí
tak byla zachována i pro potřeby stavebního řízení v projednávané věci, které bylo zahájeno
dne 23. 10. 2013.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[40] Osobám zúčastněným na řízení neuložil soud v řízení žádnou povinnost,
a v této souvislosti jim tedy nemohly vzniknout žádné náklady (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Nemají proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu