ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.63.2019:27
sp. zn. 10 As 63/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: J. K., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 5. 2016, čj. 942/DS/2016, JID: 42684/2016/KUUK/MŠ,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 13. 2. 2019, čj. 15 A 117/2016-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Magistrát města Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 18. 1. 2016 uznal žalobkyni vinnou
ze správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (zákon o silničním provozu), neboť jako provozovatelka vozidla nezajistila, aby při
jeho užití byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích. Konkrétně se jednalo
o nerespektování dopravní značky B 28 „Zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulí „Mimo naložení
a vyložení“, zjištěné hlídkou městské policie dne 24. 4. 2015 v 10:50 hod. v ulici Vojtěšská v Ústí
nad Labem. Za tento správní delikt magistrát žalobkyni uložil pokutu ve výši 300 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč.
[2] S tímto rozhodnutím magistrátu žalobkyně nesouhlasila a odvolala se. Žalovaný následně
odvolání zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Žalobkyně se poté bránila žalobou
před krajským soudem. Ani zde neuspěla, krajský soud žalobu rozsudkem zamítl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Pokutu prý správní orgány uložily
v nezákonné výši (ve výši menší, než je minimální výše zákonem stanovená), skutek dostatečně
neprokázaly, navíc příkaz stanovený konkrétní značkou není jednoznačný. Správní orgány měly
dle stěžovatelky provést jednání ve věci.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] NSS ze spisu zjistil následující. Magistrát poté, co od městské policie obdržel oznámení
o přestupku a fotodokumentaci k němu, nejprve podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu
vyzval stěžovatelku k uhrazení částky 300 Kč (tzv. určená částka podle §125h odst. 2 téhož
zákona), která odpovídala pokutě, která by byla uložena v blokovém řízení. Stěžovatelka
prostřednictvím svého zmocněnce magistrátu sdělila jméno osoby, která měla vozidlo v té době
v užívání. Poté, co magistrát prověřil stěžovatelkou uvedenou osobu a poté, co se uvedená osoba
na předvolání nedostavila k podání vysvětlení, magistrát řízení o přestupku odložil. Následně
zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle §125f zákona o silničním provozu.
V tomto řízení rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě [1] shora.
[8] NSS se postupně zabýval jednotlivými námitkami, které stěžovatelka vznáší proti
rozhodnutí krajského soudu i proti rozhodnutím správních orgánů.
[9] Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti namítá, že magistrát uložil pokutu v nezákonné
výši. Podle stěžovatelky jí měla být za správní delikt uložena pokuta v rozmezí 1500 Kč – 2 500
Kč (podle §125f odst. 3 ve spojení s §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, ve znění
do 19. 2. 2016). Magistrát stěžovatelce uložil pokutu nižší (300 Kč). Krajský soud této námitce
stěžovatelky nepřisvědčil s tím, že magistrát postupoval při stanovení výše pokuty správně.
Podle §125h odst. 2 zákona o silničním provozu se výše pokuty odvozuje od výše pokuty
ukládané za daný přestupek v blokovém řízení; v daném případě by se tedy jednalo o pokutu
do 2 000 Kč bez dolní hranice, podle §125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu (bod 32
rozsudku).
[10] NSS se správností tohoto právního názoru nezabýval. Správní soudy jsou totiž v souladu
s §2 s. ř. s. povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům. Žalobce
může být tedy s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu úspěšný pouze tehdy, pokud v řízení
tvrdí, že v důsledku nezákonnosti takového rozhodnutí bylo zasaženo do jeho veřejných
subjektivních práv. Zákon je v tomto jednoznačný: žalovat rozhodnutí správního orgánu může
ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen (§65 odst. 1 s. ř. s.). Správní soudy tedy nechrání
zákonnost (dodržování objektivního práva) jako takovou. Naopak zasahují pouze v těch
případech, kdy porušení objektivního práva (nezákonnost) představuje rovněž porušení
(veřejných) subjektivních práv osob (takto např. usnesení rozšířeného senátu z 21. 10. 2008,
čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, bod 34). Stěžovatelka namítá, že jí byla uložena
pokuta nižší, než jí podle zákona uložena být mohla. Takováto (údajná) nezákonnost však již
z podstaty věci nemohla stěžovatelku zkrátit na veřejných subjektivních právech. Stěžovatelka
sama tvrdí, že s ní správní orgány zacházely příznivěji, než by podle zákona (prý) měly.
Zajisté nelze dovodit, že by stěžovatelce svědčilo veřejné subjektivní právo být potrestána
přísněji, než potrestána byla. Opačná situace by pochopitelně nastala, pokud by stěžovatelka
tvrdila, že ji správní orgán potrestal přísněji, než je podle zákona možné.
[11] NSS nemůže v této souvislosti přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že uložení nižší pokuty,
než zákon umožňuje, není ve výsledku rozhodnutím v její prospěch, protože ji uvrhá do právní
nejistoty, že může být v budoucnu zrušeno v přezkumném řízení. NSS ve svém rozhodování
nemůže předjímat další postup správních orgánů (např. eventuální zahájení přezkumného řízení)
a na základě takových hypotetických úvah rozhodovat. Lze navíc podotknout, že v případě,
že by takové řízení skutečně proběhlo, potom by stěžovatelka (teoreticky) mohla dosáhnout toho,
po čem v kasační stížnosti volá, totiž uložení vyšší pokuty.
[12] NSS se proto touto námitkou věcně nezabýval.
[13] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítá, že správní orgány neprokázaly protiprávní
stání vozidla, za něž byla stěžovatelka potrestána. Podle stěžovatelky nelze z fotografií založených
ve spisu dovodit, že její vozidlo (zachycené na dvou fotografiích) skutečně stálo v ulici (úseku
ulice), pro kterou platila dopravní značka „Zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulí
„MIMO NALOŽENÍ A VYLOŽENÍ“ (zachycena na třetí fotografii). Stěžovatelka zpochybňuje
i to, že fotografie byly pořízeny ve stejné ulici. Stěžovatelka dále ke zjištěnému skutkového stavu
namítá, že na třetí fotografii za zmiňovanou dopravní značkou stojí další dopravní značka,
přičemž z fotografie nelze zjistit, o jakou dopravní značku se jedná. Stěžovatelka namítá, že tato
druhá dopravní značka mohla rušit platnost pravidla stanoveného první dopravní značkou.
[14] NSS nemůže než konstatovat, že námitku nedostatečného prokázání protiprávního stání
vozidla již přesvědčivě vyvrátil krajský soud (bod 27 rozsudku). Podle krajského soudu
je z policejní fotodokumentace zřejmé, že vůz stěžovatelky byl zaparkován v působnosti dané
dopravní značky. NSS k tomu doplňuje, že z přiložených fotografií je zřejmé, že všechny byly
pořízeny ve stejné ulici; na fotografiích jsou mimo jiné zachyceny stejné budovy a stejná vozidla.
K tvrzení, že v ulici stála ještě druhá dopravní značka (z třetí fotografie neidentifikovatelná),
NSS nepřihlédl, neboť tuto skutečnost stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem
(§109 odst. 5 s. ř. s.).
[15] Ve své další námitce stěžovatelka upozorňuje, že v jejím případě se sice jedná o dopravní
značku „Zákaz zastavení“, v důsledku její kombinace s dodatkovou tabulí
„MIMO NALOŽENÍ A VYLOŽENÍ“ se ale de facto jedná o dopravní značku zakazující pouze
stání, protože zastavení spočívá právě v naložení či vyložení osob nebo nákladu, které
je povolenou dodatkovou tabulí. Provedené dokazování podle stěžovatelky připouští pouze
závěr, že její vozidlo v ulici zastavilo, nikoliv ale závěr, že v ulici stálo. Podle názoru stěžovatelky
měl k této „zásadní vadě“ krajský soud přihlédnout, jakkoliv to v žalobě výslovně nenamítla.
[16] NSS posoudil tuto námitku stěžovatelky jako nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka
neuplatnila v žalobě, byť tak učinit mohla (§104 odst. 4. s. ř. s.). NSS v tomto ohledu nesouhlasí
s názorem stěžovatelky, že se jedná o vadu, k níž byl krajský soud povinen přihlédnout
i bez návrhu. Krajský soud je vázán žalobními body (§75 odst. 2 s. ř s.). Nad rámec žalobních
bodů je povinen přihlédnout pouze k takovým okolnostem, o kterých to stanoví zákon
(nicotnost, viz §76 odst. 2 s. ř. s.) nebo které dovodila judikatura. Judikaturou nalezené výjimky
jsou vymezeny úzce; jedná se např. o nesrozumitelnost nebo vnitřní rozpornost rozhodnutí,
jež brání jeho přezkumu (ve vztahu ke správnímu trestání viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
21. 2. 2017, čj. 1 As 72/2016-48, č. 3539/2017 Sb. NSS, body 17 až 20, s citací další judikatury),
prekluze odpovědnosti za správní delikt (rozsudek ze dne 16. 4. 2010, čj. 7 As 11/2010-134,
č. 2122/2010 Sb. NSS), povinnost soudu přihlédnout k porušení zákazu dvojího trestání
ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny nebo povinnost použít pozdější hmotněprávní úpravu
pro pachatele příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS). Nic z toho v nynější věci nepřipadá
do úvahy. Stěžovatelka v podstatě namítá pouze nedostatečnost skutkových zjištění ze strany
správních orgánů. O vadu, ke které by byl krajský soud povinen přihlédnout i bez odpovídajícího
žalobního tvrzení, se tudíž nejedná.
[17] Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěry krajského soudu ohledně povinnosti magistrátu
nařídit při projednání správního deliktu ústní jednání. Magistrát prý měl ústní jednání nařídit
proto, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. NSS k tomu konstatuje, že krajský soud
se s důvody, proč ve věci magistrát nepochybil, pokud nenařídil ústní jednání, přesvědčivě
vypořádal v bodě 25 rozsudku (ve vztahu k obecnému žalobnímu bodu ohledně nenařízení
jednání).
[18] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu