ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.224.2020:37
sp. zn. 10 Azs 224/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: I. S., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie České
republiky - Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, se sídlem
nám. Dr. E. Beneše 584/24, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2020,
čj. KRPL-41527-13/ČJ-2020-180024-SV, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 6. 2020, čj. 58 A 6/2020-15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1
písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Zákonný důvod pro zajištění žalovaný spatřoval v nebezpečí,
že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
Žalobce totiž jako příslušník Ukrajiny překročil dne 19. 5. 2020 státní hranici s Polskem,
aniž měl pobytové oprávnění na území České republiky. V době překročení státní hranice platilo
ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 5. 2020, čj. MZDR 20599/2020-
1MIN/KAN, kterým ministerstvo zakázalo vstup na území ČR pro všechny cizince
bez příslušného pobytového oprávnění, a to v souvislosti s šířením viru SARS-CoV-2. Obavu
z narušení veřejného pořádku ze strany žalobce měl žalovaný proto, že by žalobce mohl šířit
právě uvedený nový typ koronaviru. Nebylo známo, zda je žalobce zdráv, současně hrozilo,
že nebude dodržovat pandemická ochranná opatření vyhlášená v ČR.
[2] Žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce na 60 dnů ode dne omezení svobody,
a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti výkonu správního vyhoštění, k potřebě karantény
po umístění do zařízení pro zajištění cizinců a k možnostem, které žalovaný v rozhodné době
k realizaci vyhoštění měl. Žalovaný je totiž povinen zabezpečit přepravní doklady, a to letenku,
nebo vyjednává průvoz cizince přes ostatní státy EU, v nichž je zapotřebí zajistit policejní
eskortu. Žalovaný také komunikuje s Ukrajinou o vzetí cizince zpět do domovského státu.
Žalovaný konstatoval, že tyto úkony trvají běžně 20 dnů, ale s ohledem na tehdejší dobu,
kdy se po skončení nouzového stavu obnovovaly podmínky pro realizaci správního vyhoštění,
se dalo předpokládat, že se čas přípravy vyhoštění prodlouží, a to i s ohledem na obnovu letecké
dopravy a uvolňování protipandemických opatření.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, které krajský soud vyhověl
a rozhodnutí žalovaného zrušil. Krajský soud sice uznal důvod zajištění spočívající v karanténě
žalobce jako osoby potenciálně nakažené novým typem koronaviru, shledal však důvodnou
žalobní námitku týkající se nepřiměřenosti doby zajištění. Krajský soud konstatoval známou
skutečnost, že inkubační doba onemocnění COVID 19 je cca čtrnáctidenní (na takovou dobu
bývá nařizována karanténa). Pokud by se po provedené karanténě ukázalo, že žalobce
onemocněním COVID 19 netrpěl, odpadl by důvod, pro který byl zajištěn. Žalovaný sice
odůvodňoval dobu trvání zajištění i složitostí přípravy správního vyhoštění v souladu
s §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nemůže však jít k tíži žalobce, že žalovaný není schopen,
byť z objektivních důvodů, provést správní vyhoštění dříve. Krajský soud tak dospěl k závěru,
že byla doba zajištění stanovena v příliš dlouhém trvání, neboť by postačilo toliko zajištění
během karantény žalobce.
[4] Z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalovaný (stěžovatel) napadl
rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by stanovil zajištění
na příliš dlouhou dobu. Stěžovatel dobu zajištění nestanovoval jen s ohledem na provedení
karantény, ale také s přihlédnutím ke složitosti přípravy správního vyhoštění. Tím se ale krajský
soud vůbec nezabýval. Stěžovatel v rozhodnutí shrnul důvody, pro které mělo být provedení
správního vyhoštění složitější než obvykle (viz bod [2]). Důvod zajištění by trval i po provedené
karanténě, neboť z chování žalobce plynulo nebezpečí, že nebude dodržovat protipandemická
ochranná opatření. Ostatně jen vstupem na území ČR jedno z ochranných opatření porušil.
Státní hranici žalobce překročil mimo místa určená k překračování státních hranic, na kterých
byla prováděna kontrola osob. Nepředložil ani test s negativním výsledkem na přítomnost viru
SARS-CoV-2. Též se neohlásil příslušné hygienické stanici, která by mohla rozhodnout
o karanténě. Tímto jednáním tak zavdal příčinu k obavě, že může ohrozit bezpečnost státu
nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek ve smyslu §124 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
[5] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Předně není důvodná kasační námitka, že krajský soud vyhodnotil potřebu vykonat
u žalobce karanténu jako jediný důvod, pro který stěžovatel stanovil dobu zajištění na 60 dnů.
Naopak se krajský soud zabýval i stěžovatelem tvrzenou složitostí přípravy správního vyhoštění.
Takový důvod však dle krajského soudu nemůže sám o sobě obstát v případě, že by plynutím
času odpadl samotný důvod zajištění. Tyto úvahy krajský soud rozvedl v bodech 21 až 25.
NSS k tomu doplňuje, že administrativní náročnost realizace vyhoštění není důvodem zajištění.
Za podmínky, že trvají důvody zajištění, však může administrativní náročnost ospravedlnit určení
doby zajištění.
[8] NSS se ztotožňuje s krajským soudem, že zajištění v trvání 60 dnů nebylo v případě
žalobce důvodné. Zajištění cizince představuje omezení či zbavení osobní svobody.
Přistoupit k takovému opatření je tedy nutno za přísných zákonných podmínek vycházejících
z ústavních limitů. Osobní svobodu zaručuje Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 1.
Současně na zajištění cizince dopadá čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Z té plyne požadavek na zákonnou úpravu zajištění, aby jasně
a předvídatelným způsobem vymezovala podmínky zajištění nebo jiného zbavení osobní
svobody. Takové zbavení (omezení) osobní svobody musí sledovat Úmluvou vymezený účel
(např. zamezení vstupu na území nebo vyhoštění). K zajištění bude v souladu s čl. 15 odst. 1
směrnice 2008/115/ES (návratová směrnice)
1
zejména nutno přistoupit tam, kde hrozí nebezpečí
skrývání nebo vyhýbání se přípravě návratu či vyhoštění, nebo jiného ztěžování provedení těchto
úkonů. To však jen za podmínky, že není možné užít mírnějšího prostředku (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS,
body 22 a 23).
[9] V §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se mezi důvody zajištění stanoví
též ohrožení bezpečnosti státu a narušení veřejného pořádku. Pokud již byl shledán důvod
k zajištění, musí zajištění trvat jen po nezbytně nutnou dobu vedoucí k dosažení sledovaného
účelu.
[10] Stěžovatel přistoupil k zajištění žalobce z důvodu dle §124 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců z obavy z možného narušení veřejného pořádku žalobcem tím, že nebude
respektovat ochranná opatření přijatá v ČR v souvislosti s šířením onemocnění COVID 19.
To stěžovatel dovodil z toho, že žalobce překročením státní hranice jedno z takových nařízení
již porušil (viz bod [4]). Zejména panovala obava z možného šíření viru SARS CoV-2 ze strany
žalobce, který měl v úmyslu cestovat do Příbrami za příbuznými, přičemž neměl test s negativním
výsledkem na přítomnost tohoto viru. Proto bylo dle stěžovatele nutné vykonat karanténu.
[11] Krajský soud považoval zajištění cizince z důvodu výkonu karantény za dostatečný důvod
podřaditelný pod §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tento závěr není kasační
stížností nijak zpochybněn a NSS se k němu tedy nevyjadřuje.
[12] Spornou je v této věci další úvaha stěžovatele v jeho rozhodnutí, která má ospravedlnit
zajištění a jeho dobu, totiž že žalobce nebude dodržovat další ochranná opatření nařízená v ČR
proto, že svým vstupem na území naší republiky již jedno z nich porušil. NSS se zde shoduje
s krajským soudem. Jedná se totiž o zjednodušující úvahu stěžovatele, která se nijak nezakládá
na dalším posouzení. Ze správního spisu neplyne odmítavý postoj žalobce k dodržování
ochranných opatření v ČR. Právě proto nemůže ničím a nijak neodůvodněná obava z budoucího
nedodržování těchto opatření obstát jako důvod k zajištění. Žalobce naopak před stěžovatelem
přiznal, že měl za to, že se již smí do ČR cestovat. Tedy ani nelze dohledat úmysl žalobce porušit
ochranné opatření v ČR při překročení hranic. Nevykonání karantény v Polsku též nelze žalobci
přičítat do té míry, že by to znamenala jeho odmítavý postoj k ochranným opatřením. Lze si totiž
jen stěží představit, jak by mohl žalobce, který cestoval přes Polsko do ČR, vykonat v Polsku
karanténu. NSS tyto prohřešky žalobce nijak nezlehčuje, pouze má za to, že z nich do budoucna
nelze bez dalšího vyvodit odmítavý přístup žalobce k dodržování ochranných opatření na českém
území.
[13] NSS tak souhlasí s krajským soudem, že pokud stěžovatel zajistil žalobce z obavy ze šíření
viru SARS-CoV-2 (vykonání karantény) a z obavy, že nebude dodržovat ochranná opatření
(tento důvod je přitom lichý), přičemž neuvedl žádný další důvod zajištění, postačovalo zajištění
žalobce pouze po dobu karantény. Stanovenou šedesátidenní dobu zajištění stěžovatel
1
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Úř. věst. L
348, 24.12.2008, s. 98-107
odůvodňoval sice náročností přípravy správního vyhoštění, ale jak správně uvedl krajský soud,
v „takovém případě by byl cizinec nadále zbaven osobní svobody pouze z důvodu pomalosti činnosti státu, zatímco
důvod původně existující na jeho straně již odpadl.“ Takový stav je zjevně v rozporu s výše vytyčenými
principy (viz bod [8]).
[14] NSS tak konstatuje, že nejpozději v okamžiku, kdy uběhla karanténní lhůta, a bylo jisté,
že žalobce virem SARS-CoV-2 není nakažen, odpadl důvod, pro který jej stěžovatel zajistil
(NSS opakuje, že zákonnost tohoto důvodu zajištění v nynějším rozsudku neřeší).
Stěžovatel mohl po uplynutí 14 dnů přinejmenším zvážit využití mírnějších prostředků
(§123b, §123c zákona o pobytu cizinců) k zajištění správního vyhoštění. Ze správního spisu
plyne, že do ČR přijel žalobce za rodinou (žijící v Příbrami) a uvedl adresu, kde se bude zdržovat.
Stěžovatel v rozhodnutí netvrdil, že jsou tu indicie, podle nichž se bude žalobce vyhoštění
vyhýbat. Zajištění po dobu 60 dnů proto nebylo v dané věci přiměřené, ani pro něj nebyl žádný
vážný důvod. Odkaz na složitost přípravy správního vyhoštění není dostatečným důvodem
pro trvání omezení osobní svobody, pominou-li důvody samotného zajištění. Rozhodnutí
stěžovatele proto bylo nezákonné a krajský soud jej správně zrušil.
[15] Z výše uvedených důvodů NSS v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. O náhradě nákladů NSS rozhodl dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch. Žádné náklady nevznikly ani na straně žalobce, který ke kasační
stížnosti vyjádření nepodal. Proto NSS nepřiznal náklady řízení ani stěžovateli, ani žalobci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu