ECLI:CZ:NSS:2021:10.AZS.81.2020:44
sp. zn. 10 Azs 81/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem,
advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve
věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze
dne 27. 6. 2019, čj. MV-75053-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, čj. 6 A 117/2019-54,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, čj. 6 A 117/2019-54, se r uš í a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 6. 2019 zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí
ze dne 3. 5. 2019, jímž ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu
podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podanou dne 19. 12. 2012
podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (po pěti letech nepřetržitého pobytu v ČR).
[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou, které městský soud vyhověl,
zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v rozsudku vytkl
žalované délku správního řízení (7 let), která podle něj ovlivnila pobytový status žalobce,
a tedy i jeho možnost zaopatřit si finanční prostředky. Proto městský soud dospěl k závěru,
že žalovaná měla přihlédnout ke schopnosti žalobce zajistit si dostatečné příjmy v době podání
žádosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu
kasační stížnost. Uvedla, že trvá na tom, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky
pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, jelikož žalobce předložil pouze doklady
o příjmu z podnikání za roky 2017 a 2018, přestože od 28. 4. 2016 nedisponoval žádným
pobytovým oprávněním, které by mu umožňovalo výkon podnikání. Krajský soud v Plzni
v rozsudku ze dne 26. 4. 2018, čj. 57 A 62/2017-33, přijal závěr správních orgánů, podle kterého
nelze nelegálně získaný příjem započítat jako způsobilý zdroj prostředků k trvalému pobytu
na území ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tento závěr aproboval i NSS
v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, čj. 1 Azs 247/2018-41 (či též v rozsudku ze dne 3. 3. 2016,
čj. 10 Azs 95/2015-36). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že měla žádost žalobce posoudit
podle skutkového stavu pro žalobce příznivějšího. Městský soud svůj rozsudek opřel
o nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatelka poukázala na (pro tuto věc) vhodnější rozsudek ze dne
18. 1. 2018, čj. 1 Azs 397/2017-31, v němž NSS potvrdil postup správních orgánů,
které rozhodovaly ke dni vydání svých rozhodnutí, i přestože to bylo z pohledu
žadatele o pobytové oprávnění subjektivně nespravedlivé. Zároveň dodala, že i ve věci
sp. zn. 1 Azs 397/2017 byla délka řízení o žádosti cizinky neúměrně dlouhá, přesto nezaložila
nezákonnost postupu správních orgánů. Žalobce v nyní projednávané věci nevyužil možnost
uplatnit některé z opatření proti nečinnosti správního orgánu, naopak opětovně žádal
o prodloužení lhůt k odstranění vad žádosti.
[4] Stěžovatelka odmítla i tvrzení soudu, že se žalobce ocitl v situaci, v níž podnikal na území
ČR neoprávněně, právě kvůli vleklému správnímu řízení, tedy vinou důvodů na jeho vůli
nezávislých. Pokud chtěl žalobce na území ČR podnikat, bylo podle stěžovatelky na něm,
aby si zajistil pobytové oprávnění po dobu řízení o své žádosti o povolení k trvalému pobytu.
Stěžovatelka doplnila, že žalobce pozbyl vízum za účelem strpění v důsledku svého jednání
(vycestováním ze země).
[5] Stěžovatelka navrhla, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] Žalobce se ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že nesmírně dlouho běžící
správní řízení zapříčinilo jeho složitou pobytovou situaci. Stěžovatelka odmítla uznat
jím vykázané příjmy, byť jí muselo být jasné, že těchto příjmů bude žalobce dosahovat i v případě
povolení k trvalému pobytu. Stěžovatelka podle názoru žalobce vyžaduje pro účely povolení
k trvalému pobytu zákonem nepodporovanou podmínku existence platného povolení
k dlouhodobému pobytu. Žalobce navrhl, aby NSS zamítl kasační stížnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] NSS se nejdříve zabýval otázkou, zda měly správní orgány posuzovat žádost žalobce
o povolení k trvalému pobytu podle skutkového a právního stavu ke dni podání žádosti,
nebo ke dni vydání rozhodnutí o žádosti.
[9] Správní řád tuto otázku výslovně neupravuje, z jeho jednotlivých ustanovení (např. §96
odst. 2, §90 odst. 4 nebo §82 odst. 4) však implicitně vyplývá, že správní orgán vychází
při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době jeho rozhodování,
totéž platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008,
čj. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS, bod 36, či ze dne 16. 8. 2018, čj. 1 As 165/2018-40,
bod 18).
[10] Městský soud v napadeném rozsudku s odkazem na judikaturu (rozsudek NSS ze dne
5. 4. 2018, čj. 7 Azs 351/2017-35, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016,
čj. 48 A 26/2014-59) připustil možnost prolomení výše uvedené zásady. V bodech 15 a 16
konkrétně uvedl, že „pokud řízení trvá dlouhou dobu (…), nelze podle názoru soudu klást cizinci k tíži,
že za tuto dobu se změní podmínky posouzení žádosti o trvalý pobyt v tom smyslu, že skutečnosti na vůli cizince
nezávislé mu znemožní obdržet pozitivní rozhodnutí o žádosti, které by měl v době, kdy žádost podával. (…)
…v tomto případě – žalobci nebyl hodnocen jeho příjem na území z důvodu, že zde s ohledem na svůj pobyt
nemůže být výdělečně činný, přičemž v době podání žádosti tomu tak nebylo (v době, kdy žalobce žádost podával,
zde výdělečně činný být mohl na základě tehdy platného pobytového oprávnění)“.
[11] NSS chápe úvahy, na základě kterých městský soud dospěl k právě citovanému závěru,
a souhlasí s tím, že sedm let je neúměrně dlouhá doba pro trvání správního řízení. Přesto musí
dát za pravdu stěžovatelce, která správně hodnotila splnění podmínek pro povolení trvalého
pobytu podle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí. Opačný postup by byl v rozporu
s ústavním principem právní jistoty, byť by byl ku prospěchu žalobce; podporoval
by totiž nepředvídatelné rozhodování správních orgánů (rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2019,
čj. 7 Azs 209/2018-37, bod 9, či ze dne 18. 1. 2018, čj. 1 Azs 397/2017-31, body 17, 19 a 20,
citovaný již stěžovatelkou).
[12] Stěžovatelka též správně podotkla, že judikatura použitá městským soudem na tuto věc
nedopadá. Z rozsudku čj. 7 Azs 351/2017-35 je zjevné, že se v něm NSS zabýval otázkou,
k jakému okamžiku je nutné splnit podmínku podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
tj. podmínku nepřetržitého pobytu na území ČR po dobu pěti let. Pouze v souvislosti
s posouzením této otázky NSS připustil odchýlení se od zásady, aby správní orgán rozhodoval
podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí. V nyní projednávané věci však není
sporné to, zda a kdy žalobce splnil podmínku podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
ale zda měl správní orgán hodnotit příjem z výdělečné činnosti žalobce ke dni podání
jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu, či ke dni vydání rozhodnutí o této žádosti.
V rozsudku čj. 48 A 26/2014-59 pak Krajský soud v Praze uzavřel, že správní orgán chybně
posuzoval žádost cizinky o povolení k trvalému pobytu podle skutkového a právního stavu
v době podání žádosti; tedy podpořil zásadu, že správní orgány rozhodují ke dni vydání
rozhodnutí. Na straně druhé ovšem připustil, že jiná situace může nastat v případě, že „by takové
zdržení bylo k tíži žadatele, ten průtahy v řízení nijak nezavinil a ani sám se posouzení aktuálních skutkových
poměrů nedomáhal – v takovém případě by se správní orgán nemohl v souladu se zásadou nemo turpitudinem
suam allegans auditur důsledků vlastní nepravosti – tj. pozdějšího skutkového a právního vývoje v neprospěch
žadatele – dovolávat, ledaže by aplikovatelný pozdější právní stav odůvodňoval sám o sobě s ohledem na nový
skutkový stav i možnost odebrání pobytového oprávnění, o něž žadatel usiluje“. NSS ovšem považuje
za nutné zdůraznit, že není vázán judikaturou krajských soudů. A především – krajský soud učinil
právě citovaný závěr pouze v obecné rovině.
[13] Je tedy zřejmé, že stěžovatelka správně hodnotila finanční prostředky žalobce ke dni
vydání svého rozhodnutí. Žalobce nebyl od 28. 4. 2016 nositelem žádného platného pobytového
oprávnění, které by mu umožňovalo vykonávat samostatně výdělečnou činnost na území ČR.
Poslední oprávnění k pobytu (vízum za účelem strpění pobytu na území) přitom pozbyl
v důsledku svého jednání, neboť dne 28. 4. 2016 vycestoval ze země (§62 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců); další žádosti žalobce o vízum za účelem strpění nebylo vyhověno. Příjmy
z podnikání doložené za roky 2017 a 2018 tedy žalobce nepochybně nabyl nelegálně, neboť nebyl
držitelem žádného pobytového oprávnění. S ohledem na popsané okolnosti ztráty
jeho předchozího oprávnění k pobytu jde tato skutečnost k tíži žalobce. Judikatura správních
soudů dovodila, že příjem získaný v rozporu s právními předpisy není možné považovat
za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců (obdobně viz rozsudky NSS ze dne 19. 9. 2019, čj. 1 Azs 247/2018-41, body 28 a 29,
či ze dne 3. 3. 2016, čj. 10 Azs 95/2015-36, bod 11, citované stěžovatelkou v kasační stížnosti).
Stěžovatelka vyzvala (dne 31. 1. 2019 a 12. 3. 2019) žalobce k doložení příjmů a poskytla
mu k tomu dostatečnou lhůtu, žalobce ovšem žádné akceptovatelné finanční prostředky
nedoložil.
[14] S ohledem na výše uvedené tedy nelze přisvědčit názoru městského soudu, že „pokud
žalobce vykazuje na zdejším území příjmy, kterých nemůže dosahovat pouze z toho důvodu, že v průběhu
správního řízení se změnil jeho pobytový status, a pokud v době podání žádosti o příslušný pobyt těchto příjmů
z tohoto důvodu dosahovat mohl, jedná se o zajištění prostředků k trvalému pobytu ve smyslu ust. §70 odst. 2
písm. d) zákona o pobytu, a tyto prostředky je tak nutné v tomto smyslu posuzovat z hlediska jejich zajištění“.
Citovaný závěr nijak nezohledňuje okolnosti pozbytí pobytového oprávnění žalobce
a nijak se nevyjadřuje k možnosti získání nového pobytového oprávnění než právě
toho nejvyššího – povolení k trvalému pobytu. Ačkoli správní řízení v této věci bylo nepochybně
velmi dlouhé, znamenal by jakkoli dobře míněný závěr městského soudu ve své podstatě
„legalizaci“ nezákonného výkonu zaměstnání či podnikání na území ČR.
[15] Ostatně žalobce v žalobě ani netvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné
dovodit příčinný vztah mezi délkou správního řízení a ztrátou oprávnění, které by mu
umožňovalo vykonávat na území ČR legální podnikatelskou činnost.
[16] Nepřiměřená délka správního řízení tedy nemůže v projednávané věci z výše uvedených
důvodů opodstatnit rozhodování správního orgánu podle skutkového a právního stavu ke dni
podání žádosti.
[17] Závěrem NSS podotýká, že zákon o pobytu cizinců účinný v době vydání rozhodnutí
ministerstva vnitra a žalované (tj. od 15. 8. 2017) upravuje možnost zamítnout žádost o povolení
k trvalému pobytu z důvodu, že žadatel nepředloží doklad o zajištění prostředků k trvalému
pobytu na území, v §75 odst. 1 písm. f), a nikoli §75 odst. 2 písm. b), jak ve svých rozhodnutích
správní orgány uvedly. Tato nesrovnalost však nemá vliv na zákonnost jejich rozhodnutí.
Očividně se jedná pouze o písařskou chybu, neboť z textu rozhodnutí je jasné, že ministerstvo
zamítlo žalobcovu žádost z důvodu neprokázání dostatečného příjmu ve smyslu §71 odst. 1
zákona o pobytu cizinců; zároveň pochybení při výběru správné právní normy nemělo
na výsledek věci žádný vliv (srov. např. rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010-73,
č. 2208/2011 Sb. NSS, bod 45). Jelikož se jedná o chybu ve výroku rozhodnutí, je vhodné,
aby ministerstvo vydalo opravné rozhodnutí podle §70 správního řádu.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Ze shora uvedených důvodů NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným NSS v rušícím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud
rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu