ECLI:CZ:NSS:2015:10.AZS.85.2015:29
sp. zn. 10 Azs 85/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. S., zast. Mgr. Ing.
Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 2. 2015, čj. OAM-32/LE-BE02-BE02-PS-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, čj. 44 A 21/2015-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 2. 2015, čj. OAM-32/LE-BE02-BE02-PS-2015,
byla žalobci podle §46a odst. 1 písm. c) a §46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“) uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do
vycestování, maximálně však do 23. 6. 2015.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Praze (dál jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl s tím, „že žalobce v minulosti nedbal právního řádu ČR
(neoprávněně pobýval na území ČR, uváděl falešnou identitu, nerespektoval správní vyhoštění, páchal přestupky
a závažnou trestnou činnost), do české společnosti není nikterak integrován (na území ČR nežije žádný rodinný
příslušník, valnou část pobytu v ČR strávil ve výkonu trestu) a podal již čtvrtou, zjevně účelovou, žádost o udělení
mezinárodní ochrany, čehož si musí být vědom, s ohledem na negativní výsledek předchozích azylových řízení.
V případě žalobce je proto dána důvodná domněnka, že představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení veřejného pořádku a základního zájmu společnosti na jeho dodržování. Ve světle dosavadní pobytové
historie žalobce na území ČR je jeho setrvání v ZZC jediným účinným prostředkem, jak v jeho případě zabránit
dalšímu možnému narušování veřejného pořádku.“
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl,
že krajský soud nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro postup dle §46a odst. 1 písm. c)
zákona o azylu, neboť nebezpečí pro veřejný pořádek musí hrozit do budoucna,
přičemž jak žalovaný, tak i krajský soud se omezily výhradně na zkoumání, zda jako narušení
veřejného pořádku bylo možné hodnotit stěžovatelova jednání v minulosti. K tomu stěžovatel
dále uvedl, že „[a]čkoli skutečnost, že cizinec představoval v minulosti nebezpečí pro veřejný pořádek,
může být určitou indikací jeho budoucího chování, rozhodně z něho nelze automaticky a bez jakéhokoli posouzení
dovozovat, že se takového jednání bude dopouštět kdykoli v budoucnu.“ Stěžovatel v řízení
před krajským soudem namítal mimo jiné nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného,
neboť ten v jeho odůvodnění nikterak nevymezil neurčitý právní pojem veřejný pořádek
a neuvedl, v čem konkrétně by mělo nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany stěžovatele
spočívat. Vzhledem k tomu, že se krajský soud s těmito námitkami nijak nevypořádal,
zatížil nepřezkoumatelností i jím vydaný rozsudek.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
jakož i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodl v souladu se zákonem,
přičemž na základě konkrétních individuálních okolností ze života stěžovatele se lze důvodně
domnívat, že by stěžovatel mohl v případě propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný dále konstatoval, že není jeho úkolem
provádět teoretický rozbor pojmu veřejný pořádek, nýbrž posoudit, zda stěžovatel nebezpečí
pro bezpečnost státu či veřejný pořádek představovat mohl či nikoli, přičemž jeho „[r]ozhodnutí
oprávněně vychází z dosavadních jednání stěžovatele, která byla objektivně zjištěna a nelze jim upřít dostatečnou
míru konkrétnosti. Odhadování budoucího jednání žalobce lze realizovat právě s ohledem na tyto dostatečně
individualizované konkrétní informace. Spolehlivá predikce konkrétních jednání stěžovatele do budoucna
se nicméně vymyká reálným možnostem jakéhokoli správního orgánu. Jak plyne z výše uvedeného požadavku,
jedná se o posouzení možnosti představovat zmíněné nebezpečí.“
[6] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl,
případně jako nepřijatelnou dle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah
dále vyložených.
[8] Předně je nutno poznamenat, že dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 1. 2015, čj. 9 Azs 66/2014-69, č. 3181/2015 Sb. NSS, může Nejvyšší správní
soud „odmítnout pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pouze kasační stížnost proti rozhodnutí
krajského soudu, kterým se končí řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní
ochrany ve smyslu §2 odst. 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Předmětem řízení v nyní posuzované
věci je přitom rozhodnutí žalovaného o povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců. Ustanovení §104a s. ř. s. se zde proto neuplatní.
[9] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu, přičemž i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom neshledal,
že by v napadeném rozhodnutí městského soudu absentoval některý z výše uvedených
požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami
se řádně a srozumitelně vypořádal.
[10] K obdobnému závěru přitom Nejvyšší správní soud dospěl i ve vztahu k rozhodnutí
žalovaného. Ačkoli žalovaný výslovně pojem veřejný pořádek nedefinoval, z kontextu celého
odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný spatřoval možné budoucí nebezpečí
pro veřejný pořádek v tom, že stěžovatel nebude nadále respektovat právní řád České republiky.
K tomuto závěru dospěl na základě podrobně rekapitulovaného stěžovatelova chování.
Na této úvaze neshledal Nejvyšší správní soud nic nepřezkoumatelného a ani krajský soud
proto nepochybil, pokud v žalobě uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného nepřisvědčil.
[11] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, dle níž žalovaný nesprávným
způsobem vyhodnotil možné nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany stěžovatele do budoucna.
[12] Dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu žalovaný rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, jestliže „je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost
státu nebo veřejný pořádek“. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 17. 9. 2013,
čj. 5 Azs 13/2013-30, č. 2950/2014 Sb. NSS, uvedl, že „za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti,
přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
[13] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že dosavadní protiprávní jednání cizince nemusí být vždy
pro postup dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu dostatečným důvodem. Na druhé straně
je to však právě cizincova dosavadní minulost, jež v této souvislosti zpravidla představuje
základní východisko při úvahách žalovaného, zda je v konkrétním případě dána skutečná,
aktuální a dostatečně závažná hrozba či nikoli. Nelze přitom rozumně požadovat,
aby žalovaný fakticky předpovídal cizincova konkrétní jednání v budoucnu. Postačí proto,
pokud žalovaný dostatečným způsobem zdůvodní důvodnost svých obav, dle nichž by cizinec
mohl pro veřejný pořádek představovat nebezpečí, čemuž ostatně nasvědčuje zákonná formulace
„je důvodné se domnívat “.
[14] V nyní posuzované věci je přitom nesporné, že stěžovatel byl v letech 1999 – 2002
ve výkonu trestu pro trestný čin ublížení na zdraví (2,5 roku) a v letech 2003 – 2013 ve výkonu
trestu pro trestný čin loupeže (10,5 roku). Mimo těchto závažných porušení zákona též pobýval
na území České republiky nelegálně a mařil dvě rozhodnutí o správním vyhoštění.
Dále se dopustil čtyř přestupků proti majetku (neuhrazené blokové pokuty ve výši 6000 Kč),
přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinou toxikomanií (neuhrazená bloková pokuta
ve výši 1000 Kč) a přestupků dle §156 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (neuhrazené blokové pokuty ve výši
2000 Kč). Právě z těchto skutečností žalovaný a ve shodě s ním i krajský soud vycházeli,
přičemž dospěli k závěru, že tyto obavu z budoucího nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany
stěžovatele dostatečným způsobem zdůvodňují.
[15] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Již sama skutečnost,
že se stěžovatel všech shora uvedených protiprávních jednání dopustil, svědčí o existenci
skutečné (tj. reálné a nikoli pouze hypotetické) a dostatečně intenzivní hrozby pro veřejný
pořádek. Opakovanost a četnost těchto jednání přitom představují dostatečný základ i pro závěr
o aktuálnosti této hrozby, neboť ani shora uvedené sankce nevedly ke stěžovatelově nápravě.
Požadavky pro postup dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu z důvodu hrozby pro veřejný
pořádek – spočívající v posuzovaném případě v hrozbě páchání další protiprávní
činnosti - proto byly naplněny.
[16] Závažnost některých stěžovatelových protiprávních jednání, jakož i setrvalost,
s jakou stěžovatel v minulosti právní řád České republiky opakovaně porušoval, a to při absenci
jakýchkoli „polehčujících okolností“, dle názoru Nejvyššího správního soudu jiné posouzení věci
neumožňují. Nadto stěžovatel v dosavadním řízení žádné relevantní skutečnosti,
jež by tento závěr zpochybňovaly, neuvedl.
IV.
Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemá ani jeden z nich dle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu