ECLI:CZ:NSS:2015:11.KSS.1.2015:85
sp. zn. 11 Kss 1/2015 - 85
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu složený z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a členů JUDr. Lubomíra Ptáčka, JUDr. Renáty Golkové, JUDr. Pavla Klaila, JUDr. Petra Poledne
a JUDr. Olgy Pouperové projednal v ústním jednání dne 25. 6. 2015 návrh ministryně
spravedlnosti, na zahájení kárného řízení ze dne 12. 2. 2015, proti Mgr. P. P., předsedovi
senátu Okresního soudu v Opavě, a rozhodl
takto:
Mgr. P. P., nar. X,
předseda senátu Okresního soudu v Opavě,
s e podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
z p r o š ť u j e
obvinění z kárného provinění pro skutek spočívající v tom, že
ve věci B. O., vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 Nt 103/2014, rozhodoval dne
19. 2. 2014 v postavení předsedy senátu o přeměně ústavního ochranného léčení psychiatrického,
uloženého B. O. usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
sp. zn. 30 Nt 1203/2012, na ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, aniž řádně zjistil
skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a aniž provedl dokazování v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí, zejména nepřibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
popřípadě klinické psychologie, ač pro takový postup byly splněny zákonné podmínky ve smyslu
§105 odst. 1 a §116 odst. 1 trestního řádu, v rámci dokazování při veřejném zasedání se omezil
na povšechné konstatování usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
sp. zn. 30 Nt 1203/2012, avšak nepřečetl podstatný obsah spisu Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 30 Nt 1203/2012, a tudíž nekonfrontoval předložený návrh Psychiatrické nemocnice
v Opavě se skutečnostmi a důkazy ve spise podchycenými, jež – při dodržení elementárních
zásad formální logiky – mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, neprovedl důkaz svědeckou
výpovědí matky B. O., u níž měla posuzovaná bydlet, veřejné zasedání dne 19. 2. 2014 vedl zcela
formálním způsobem a nevyhradil mu dostatek času, což naprosto neodpovídalo povaze
a závažnosti předmětu řízení, ani převažující praxi trestních soudů v obdobných věcech, přičemž
z následného jednání B. O. na svobodě, kdy dne 14. 10. 2014 v objektu SŠ ve Žďáru nad Sázavou
nožem napadla několik studentů a jednoho usmrtila, vyplývá, že ambulantní forma ochranného
léčení zjevně nesplnila a nemohla splnit svůj účel, a takto jednal přesto, že si s ohledem na svou
specializaci, zkušenosti a délku praxe musel být vědom toho, že takový způsob vedení řízení
odporuje základním zásadám trestního řízení a ohrožuje důvěru veřejnosti v odborné
a spravedlivé rozhodování soudů.,
čímž
s e m ě l d o p u s t i t
kárného provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
protože skutek není kárným proviněním.
Odůvodnění:
Návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, dne 12. 2. 2015
bylo zahájeno kárné řízení s Mgr. P. P., předsedou senátu Okresního soudu v Opavě, působícím
na trestním úseku tohoto soudu.
Kárným návrhem bylo Mgr. P. P. (dále též „kárně obviněný“) vytýkáno, že při veřejném
zasedání, konaném dne 19. 10. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp. zn. 19 Nt 103/2014, při rozhodování o přeměně ústavního ochranného léčení
psychiatrického, uloženého B. O. usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
sp. zn. 30 Nt 1203/2012, na ochranné léčení ambulantní jako předseda senátu nerespektoval
elementární ustanovení trestního řádu týkající se dokazování, neboť řádně nezjistil skutkový stav
věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a neprovedl dokazování v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí. Ministryně spravedlnosti (dále též „kárná navrhovatelka“) postupu k árně obviněného
konkrétně vytýkala, že ke z jištění skutkového stavu nepřizval znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, popřípadě klinické psychologie, ač pro takový postup byly splněny zákonné
podmínky ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 a §116 odst. 1 trestního řádu, v rámci dokazování
při veřejném zasedání se omezil jen na povšechné konstatování zmiňovaného usnesení Krajského
soudu v Ostravě (aniž by přečetl podstatný obsah příslušného spisu) a tudíž nekonfrontoval
předložený návrh Psychiatrické nemocnice v Opavě se skutečnostmi a důkazy ve spise
nepodchycenými, jež při dodržení elementárních zásad formální logiky, mohly odůvodnit jiné
rozhodnutí ve věci. Kárně obviněný současně neprovedl ani důkaz svědeckou výpovědí matky B .
O., u níž měla posuzovaná bydlet, a veřejné zasedání celkově vedl zcela formálním způsobem a
nevyhradil mu dostatek času, což naprosto neodpovídalo povaze a závažnosti předmětu řízení,
ani převažující praxi trestních soudů v obdobných věcech. Z následného jednání B. O. na
svobodě, která dne 14. 10. 2014 v objektu SŠ ve Žďáru nad Sázavou napadla nožem několik
studentů a jednoho usmrtila, přitom vyplývá, že ambulantní forma ochranného léčení zjevně
nesplnila a ani nemohla splnit svůj účel. Vytýkaného jednání se kárně obviněný dopustil přesto,
že si s ohledem na svou specializaci, zkušenosti a délku praxe musel b ýt vědom, že takový způsob
vedení odporuje základním zásadám trestního řízení a ohrožuje důvěru veřejnosti v odborné a
spravedlivé rozhodování soudů.
Toto jednání kárná navrhovatelka zasadila do širšího kontextu, kdy poukázala na fakt,
že B. O. se v roce 2012 dopustila společensky velmi závažného jednání, kdy unesla a na životě
ohrožovala nezletilé dítě a způsobila život ohrožující zranění vychovatelce, která se jí ve
zmocnění dítěte pokoušela zabránit. Za toto jednání byla B . O. trestně stíhána pro pokus zvlášť
závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, ve
spojení s ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu braní rukojmí dle
ustanovení §174 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního z ákoníku. Usnesením státního zástupce
Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 3 KZV 29/2012 bylo toto
trestní stíhání dle ustanovení §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, neboť obviněná
v době činu nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání
(které nabylo právní moci dne 18. 12. 2012) se opíralo o závěry znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracované ve dnech 22. 7. 2012 a 30. 7. 2012.
Z těchto posudků mimo jiné vyplynulo, že obviněná trpí paranoidní schizofrenií, tedy velmi
těžkou duševní chorobou, v jejímž důsledku nemohla v inkriminované době rozpoznat
protiprávnost svého jednání a nemohla své jednání ovládat, kdy její rozpoznávací a ovládací
schopnosti byly v době páchání činu zcela vymizelé, přičemž tato těžká duševní choroba je
spojena s psychopatologickou desintegrací osobnosti, narušením vztahů k realitě a obviněná své
okolí hodnotí na základě chorobných představ a bludných myšlenkových závěrů. Jelikož byl
pobyt B. O. na svobodě z medicínsko-psychiatrického hlediska nebezpečný, podal státní zástupce
u Krajského soudu v Ostravě návrh, aby jmenované bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické
ve formě ústavní. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
č. j. 30 Nt 1203/2012 - 415 (které nabylo právní moci dne 5. 2. 2013) bylo tomuto návrhu
vyhověno a B. O. bylo dle ustanovení §99 odst. 1, věty druhé, odst. 4 trestního zákoníku uloženo
ochranné psychiatrické léčení ústavní formou. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze
závěrů výše zmiňovaných znaleckých posudků, přičemž akcepto val názor soudního znalce
MUDr. Sedláčka, dle kterého je pobyt jmenované na svobodě pro společnost nebezpečný a
vzhledem k její konstatované duševní poruše a jejímu klinickému průběhu, je třeba uložit jí
ústavní psychiatrickou ochrannou léčbu.
Dne 17. 1. 2014 podala Psychiatrická nemocnice v Opavě u Okresního soudu v Opavě
návrh, aby B. O. byla uložená ústavní ochranná léčba psychiatrická změněna na léčbu ambulantní.
Z návrhu se podávalo, že jmenovaná byla v mezidobí přeléčena aktivně elektrošoky a nastavena
na medikaci, přičemž od 28. 3. 2013 byla již dlouhodobě v otevřeném rehabilitačním režimu, a to
bez známek nemoci spolupracující. V průběhu skupinové psychoterapie pochopila svou nemoc a
cítila lítost za spáchaný skutek, napsala také společně s matkou omluvný dopis poškozené. Po
částečném uvolnění režimu zvládla víkendové dovolenky, které trávila v doprovodu matky.
Rozhodla se též k abstinenci; marihuanu vidí jako nebezpečnou pro svůj duševní stav. Z těchto
důvodů byla léčba shledána dostatečnou, a proto bylo navrhováno její převedení na ambulantní
formu, aby jmenovaná mohla pokračovat v dalších rehabilitačních programech s delšími i
ověřovacími pobyty v domácím prostředí. Pod tímto návrhem byli s oučasně podepsáni ošetřující
lékař B. O., primář příslušného oddělení a ředitel Psychiatrické nemocnice v Opavě.
Věc byla Okresním soudem v Opavě (v senátě, jemuž předsedal kárně obviněný)
projednána ve veřejném zasedání dne 19. 2. 2014, a to za přítomnosti B. O., jejího obhájce a
státního zástupce. Ve věci byl v procesním postavení svědka vyslechnut ošetřující lékař, který
v podstatě odkázal na odůvodnění podaného návrhu s tím, že ochranné léčení psychiatrické ve
formě ústavní splnilo u B. O. svůj účel. Pokud bude pacientka propuštěna, bude bydlet u své
matky, s čímž matka souhlasí. K dotazu obhájce doplnil, že po přemístění pacientky na otevřen é
oddělení k porušení léčebného režimu nedošlo. Pokud jde o ambulantní formu léčení, ze začátku
jsou kontroly v ambulanci častější, poté následují 1 x za měsíc (ambulantn í lékař, ke kterému by
jmenovaná docházela, byl již určen). Soudem byla vyslechnuta rovněž B . O., která uvedla, že jí
mrzí, co se stalo, se změnou způsobu výkonu uloženého ochranného léčení souhlasí. Po
propuštění bude bydlet u své matky, s čímž matka souhlasí. V ambulanci lékaře, u kterého by se
měla podrobovat ambulantnímu ochrannému léčení, dosud nebyla. V době před hospitalizací
v Psychiatrické nemocnici v Opavě do žádné psychiatrické ambulance nedocházela. Pobírá plný
invalidní důchod, který si vyřídila v průběhu ústavního ochranného léčení. Uvedla dále, že je
vyučena kadeřnicí. Dle obsahu protokolu byl u veřejného zasedání konstatován též spis
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012, a to zejména usnesení ze dne 18. 1. 2013.
Po takto provedeném dokazování, kdy strany neměly návrhy na jeho doplnění, vyhlásil okresní
soud usnesení, kterým podle ustanovení §351a odst. 1 trestního řádu, za užití ustanovení §99
odst. 5 trestního zákoníku, změnil B. O. výkon ochranného léčení psychiatrického ve formě
ústavní, uloženého jí pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
sp. zn. 30 Nt 1203/2012, na ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Po vyhlášení
usnesení, vysvětlení významu rozhodnutí a poučení o opravných prostředcích, B. O. uvedla, že se
vzdává práva stížnosti i za osoby oprávněné, práva opravného prostředku se vzdal rovněž
přítomný státní zástupce i zástupce psychiatrické nemocnice; procesní strany též netrvaly na
odůvodnění usnesení. Toto usnesení tedy nabylo právní moci dnem vyhlášení (19. 2. 2014),
přičemž výkon ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní byl nařízen dne
25. 2. 2014, léčení bylo zahájeno dne 4. 3. 2014.
Uvedené veřejné zasedání trvalo (dle vyhotoveného protokolu) 20 minut. V řízení přitom
nebyl, i přes mimořádnou společenskou nebezpečnost předchozího jednání B. O. a závěry
znaleckých posudků z předcházejícího řízení, konstatujících závažnost duševního onemocnění
jmenované a prognózu jejího dalšího vývoje, zadán znalecký posudek a nebylo vedeno též žádné
dokazování stran vhodnosti prostředí, ve kterém se bude jmenovaná po propuštění do
ambulantního léčení nacházet. Z úředního záznamu o podání vysvětlení matky B . O., založeného
ve shora zmiňovaném spisu Krajského soudu v Ostravě, přitom bylo zřejmé, že i přes zcela
zjevné indicie o existenci chorobného jednání B. O. v minulosti její matka neučinila nic, aby
v případě nutnosti vyhledala lékařskou pomoc a dobrovolně se léčila; tím byla vážně
zpochybněna jak schopnost B. O. řádně se podrobit ambulantní léčbě, tak i schopnost její matky
na řádný průběh takové léčby dohlížet. Dle názoru kárné navrhovatelky zůstal nepovšimnut též
rozpor mezi odůvodněním návrhu psychiatrické léčebny, kde se hovoří o „rehabilitačních programech
s delšími i ověřovacími pobyty v domácím prostředí“, tedy předpokládá se pokračující umístění v léčebně,
byť ve volnějším režimu, a návrhem samotným, kde se bez dalšího hovoří o propuštění do
ambulantní léčby s tím, že B. O. bude bydlet u své matky. Nebylo vedeno taktéž žádné
dokazování k otázce nebezpečnosti pobytu B. O. na svobodě pro společnost. Nadto, pokud by
soud skutečně konstatoval obsah spisu Krajského soudu v Ostravě, zjistil by i další rozpory; zde
kárná navrhovatelka upozornila na zdokladované jednání B. O. v roce 2011, kdy byla
hospitalizována na psychiatrickém oddělení Nemocnice s Poliklinikou v Havířově, poté,
co u ní byly zjištěny sluchové halucinace a paranoidně perzekuční produkce. Poté, co jí byla
nasazena medikace, byla po zklidnění propuštěna v celkově komponovaném stavu. Tyto
skutečnosti, dle názoru kárné navrhovatelky, B. O. ve své výpovědi před Okresním soudem
v Opavě zamlčela, neboť uvedla, že do žádné ambulance nedocházela. Shora uvedený procesní
postup soudního senátu (potažmo kárně obviněného) při veřejném zasedání dne 19. 2. 2014
označila kárná navrhovatelka za extrémní zanedbání povinností soudce. Kárně obviněný totiž
přistoupil k rozhodnutí o natolik závažné otázce, jako je změna režimu uloženého ochranného
léčení, pouze na podkladě tvrzení účastníků řízení, přičemž jakýkoliv skutečný důkaz (vyjma
mimořádně stručných účastnických výpovědí) proveden nebyl. V protokolu se sice hovoří o
konstatování obsahu předchozího spisu Krajského soudu v Ostravě, k tomu ovšem reálně dojít
nemohlo, jak je patrno nejen z časových souvislostí (veřejné zasedání trvalo jen 20 minut),
ale i z toho, že tento spis obsahoval závažné skutečnosti, jež by kárně obviněného jistě vedly
k provedení dalších důkazů. Soudce přitom není oprávněn svou volnou úvahou nahrazovat
odborné znalosti, jimiž nedisponuje, které jsou však nezbytné pro rozhodnutí ve věci.
K objasnění, zda pobyt B. O. na svobodě je či není nebezpečný, bylo dle mínění kárné
navrhovatelky nepochybně třeba odborných znalostí a nebylo možno vycházet jen z obecně
známých skutečností (notoriet). Ve vytýkaném případě bylo o přeměně formy ochranného léčení
rozhodnuto jen na podkladě odborného vyjádření navrhovatele, bez vyšetření duševního stavu
posuzované. Ve věci však měl být jednoznačně p řibrán soudní znalec z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, i znalec se specializací klinické psychologie, neboť vyšetření duševního stavu
obviněného musí vždy provádět soudní znalec (§116 odst. 1 trestního řádu). Psychiatrická
nemocnice v Opavě přitom není znaleckým ústavem a ani ošetřující lékař B . O. není soudním
znalcem. Nebyla taktéž vyžádána alespoň podrobná lékařská zpráva Psychiatrické nemocnice
v Opavě, respektive odborné vyjádření. Kárně obviněný tedy připustil, aby jím vedený senát
rozhodoval o takto závažné otázce, aniž dal v procesně využitelné formě vyšetřit duševní stav
původně obviněné.
Aniž by kárná navrhovatelka shora popsaný postup kárně obviněného dávala do přímé
souvislosti se skutečnostmi, které nastaly v době po přeměně nařízené ústavní ochranné léčby
na léčbu ambulantní, poukázala na fakt, že se B . O. v době po propuštění do ambulantní
ochranné léčby dopustila dne 14. 10. 2014 opět mimořádně společensky nebezpečného jednání,
kdy vnikla do objektu SŠ ve Žďáru nad Sázavou, kde no žem napadla studenty, přičemž jeden
z nich následkům způsobených zranění podlehl; z tohoto faktu nicméně jednoznačně plyne, že
ambulantní forma léčení B. O. svůj účel nesplnila.
Kárná navrhovatelka zdůraznila, že rozhodování o přeměně ústavní ochranné léčby
na léčbu ambulantní je jedním z nejodpovědnějších úkolů, které lze soudci svěřit,
neboť jde o nalezení odpovídajícího řešení v situaci, kdy se střetává zájem na osobní svobodě
člověka, který spáchal závažné protispolečenské jednání v duševní poruše (za což nemůže být
trestán), se zájmem společnosti na izolaci osob, které jsou pro ni nebezpečné.
Ani při nejpečlivějším přístupu se vždy nepodaří dosáhnout naprosté jistoty ohledně správnosti
rozhodnutí a za případně nesprávné rozhodnutí tak soudce nesmí být trestán. Tím spíše je však
nezbytné, aby bylo v řízení učiněno vše, co může riziko nesprávného rozhodnutí snížit. Jde nejen
o závažnost rozhodnutí jako takového, ale je nutno též reflektovat, že dojde-li při rozhodování
k omylu, bude se veřejnost oprávněně ptát na řádnost postupu soudu a podle ní pak hodnotit
důvěryhodnost a funkčnost celého soudnictví. Jestliže tedy zákon o soudech a soudcích ukládá
každému soudci chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví, pak právě
v případech, na něž může být upřena pozornost celé veřejnosti, musí být tato povinnost splněna
obzvlášť svědomitě. Dle názoru kárné navrhovatelky kárně obviněný těmto požadavkům
nedostál, neboť nerespektoval elementární ustanovení trestního řádu týkající se dokazování (§2
odst. 5, 6 a 12 trestního řádu), neopatřil si zákonem předpokládané důkazní prostředky k ověření
duševního stavu B. O. (§105 odst. 1 a §116 odst. 1 trestního řádu) a o přeměně formy léčby
rozhodl za situace, kdy nebyl dostatečně zjištěn skutkový sta v věci, o němž by nebyly důvodné
pochybnosti. Postup zvolený kárně obviněným přitom vybočuje z běžné soudní praxe
(tedy z toho, co lze považovat za postup lege artis), což dokládá i výsledek prověrky rozhodovací
činnosti soudů, jímž je tato agenda svěřena (zde kárný návrh odkazuje na výsledky této prověrky,
připojené v příloze k návrhu), kde je evidentní, že standard dokazování je u jiných soudů znatelně
vyšší. Vytýkaný (nedbalý a formalistický) postup kárně obviněného se přitom neprojev il pouze
v nyní posuzované věci, neboť takto postupuje pravidelně a například v situacích,
kdy se ošetřující lékař z účasti u veřejného zasedání omluví, neodročí jej za účelem jeho výslechu,
ale rozhodne bez jeho účasti (zde kárný návrh poukazuje na postup ve věcech vedených
u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 Nt 23/2013 a sp. zn. 19 Nt 9/2013).
Závěrem kárná navrhovatelka uvedla, že si je plně vědoma faktu, že kárné řízení není
určeno k přezkoumávání rozhodovací činnosti soudce, neboť opačný postup by představoval
nepřípustné zasahování do soudcovské nezávislosti. I kárná judikatura (v návrhu blíže zmíněná)
nicméně připouští, že nezávislost soudce nemůže být vykládána jako jeho neodpovědnost,
za jejíž hradbou by nepořádný soudce mohl rozhodovat například zcela bez znalosti věci,
tedy v rozporu se svými povinnostmi i posláním. Jde-li o případ zjevné nedbalosti soudce
při vedení řízení, není kárný postih soudce za takové jednání vyloučen. Právě o takov ou situaci
jde i v dané věci, kdy se Mgr. P. závažně prohřešil proti své povinnosti postupovat v řízení tak,
aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro rozhodnutí. Touto svou nedbalostí porušil své povinnosti vyplývající
pro něj z ustanovení §79 odst. 1 a §80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), čímž naplnil skutkovou podstatu kárného
provinění, definovanou v ustanovení §87 odst. 1 tohoto zákona. Za odpovídající kárné opatření
kárná navrhovatelka považuje snížení platu soudce o 30 % na dobu 1 roku, ve smyslu ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.
Kárně obviněný ve svém vyjádření ze d ne 1. 4. 2015 odkázal na obsah usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 3 Tz 58/2014 – 37, kterým byla zamítnuta stížnost
pro porušení zákona, podaná kárnou navrhovatelkou právě proti usnesení Okresního soudu
v Opavě ze dne 19. 2. 2014, č. j. 19 Nt 103/2014 – 6. Dle jeho názoru je odůvodnění tohoto
usnesení Nejvyššího soudu natolik vyčerpávající, že neshledává potřebu k věci se dále vyjadřovat.
Má za to, že v dané věci nejsou patrny žádné podstatné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr,
že při posuzovaném rozhodování svou funkci soudce nevykonával svědomitě a nezdržel se tak
jednání, které by z objektivního hlediska mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce
nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
S ohledem na fakt, že v mezidobí rozhodl Nejvyšší soud (usnesením ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 3 Tz 58/2014 - 37) o stížnosti pro porušení zákona podané předchozí ministryní
spravedlnosti proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 2. 2014,
č. j. 19 Nt 103/2014 - 6 (tedy rozhodnutí, kterému předcházel kárným návrhem vytýkaný
procesní postup), dotázal se kárný senát současného kárného navrhovatele, zda s ohledem na
závěry z tohoto usnesení Nejvyššího soudu plynoucí na podaném kárném návrhu i nadále trvá
(stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta). Kárný navrhovatel podáním ze dne 18. 5. 2015, č.
j. MSP-1/2015-OD-KN/12 sdělil, že na podaném návrhu a projednání věci i nadále trvá. Uvedl,
že je s obsahem usnesení Nejvyššího soudu obeznámen, má nicméně za to, že předmět řízení o
stížnosti pro porušení zákona je odlišný od předmětu kárného řízení; Nejvyšší soud se totiž
vyslovil k otázce, zda výše zmiňovaným usnesením Okresního soudu v Opavě byl porušen zákon,
zatímco předmětem kárného řízení je posoudit, zda kárně obviněný při vyřizování této věci jednal
v souladu se svými povinnostmi soudce, tedy zda případně jeho přístup k důkaznímu řízení hrubě
neodpovídal závažnosti a povaze řešené otázky. Dle jeho názoru lze obecně připustit možnost,
že pravomocnému rozhodnutí, které není jako nezákonné zrušeno v řízení o mimořádném
opravném prostředku, mohl předcházet zcela nesoustředěný a nedbalý postup předsedy senátu
při vyřizování věci. V této souvislosti vyjádřil názor, že zmiňované usnesení Nejvyššího soudu
nemůže být považováno za rozhodnutí o předběžné otázce, ve smyslu ustanovení §9 odst. 1
trestního řádu, neboť Nejvyšší soud se nevyjadřoval k otázce viny kárně obviněného za porušení
jeho soudcovských povinností při vedení řízení; tuto otázku si kárný senát prot o musí posoudit
samostatně.
Na nařízeném ústním jednání, konaném dne 25. 6. 2015, kárný navrhovatel odkázal
na obsah podaného kárného návrhu, přičemž zdůraznil, že podstatou kárného obvinění není
otázka, zda rozhodnutí o změně nařízené formy ochranného léčení bylo správné, a ani otázka,
do jaké míry lze toto rozhodnutí spojovat s následným jednáním posuzované osoby poté, co byla
propuštěna z ústavní léčby. Kárný navrhovatel setrval na svém názoru, že postup kárně
obviněného byl v předmětné soudní věci mimořádně nedbalý, což dokládají i výsledky prověrky
Ministerstva spravedlnosti, zaměřené na postup soudců v těchto typových věcech u soudů,
jimž je tato agenda svěřena. Pokud jde o dopady usnesení Nejvyššího soudu vydaného ve věci
stížnosti pro porušení zákona, předmět tohoto řízení se liší od předmětu řízení kárného; kárný
senát tímto rozhodnutím tedy není vázán a může na něj působit toliko silou přesvědčivosti užité
argumentace; dle jeho názoru však zmiňované usnesení Nejvyššího soudu příliš argumentačně
přesvědčivé není. Ačkoli Nejvyšší soud hodnotil i to, zda v řízení předcházejícím vydání
rozhodnutí o změně ochranné léčby nedošlo k porušení zákona, tuto otázku zkoumal v kontextu
rozhodnutí samotného, to znamená, že případná porušení zákona v předcházejícím řízení
hodnotil jednak primárně formálně (což odpovídá jeho postavení v tomto typu řízení), jednak
z toho hlediska, zda by taková vada mohla mít vliv na správnost konečného rozhodnutí.
Správnost tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud ověřoval i dodatečným důkazem, tj. vyžádáním
zprávy o ambulantním léčení posuzované osoby. Pokud jde o výhrady kárného navrhovatele
k přesvědčivosti usnesení Nejvyššího soudu, zde poukázal na fakt, že Nejvyšší soud se opírá
o jednu větu z původního znaleckého posudku, ve které se předjímá, že po ústavním léčení bude
následovat léčba ambulantní (což je jasné); vůbec však z tohoto posudku není patrno,
kdy má takové léčení následovat. Rovněž Nejvyšší soud zřejmě přehlédl, že se ve znaleckém
posudku hovoří o tom, že úplná resocializace posuzované osoby není možná. Dále se Nejvyšší
soud nezabýval rozporem v samotném návrhu psychiatrické léčebny na změnu formy uložené
ochranné léčby, neboť na straně jedné se zde hovoří o potřebě ověřovacích (i delších) pobytů
mimo léčebnu, na straně druhé je žádána přeměna na léčbu ambulantní, tedy úplné a okamžité
propuštění posuzované osoby z léčebny. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s otázkou podjatosti
toho, kdo předmětný návrh podával, neboť jde o stejný subjekt, který ve věci podával odborné
vyjádření; léčebna a její zaměstnanci mohli při podání návrhu mít na zřeteli i jiné aspekty věci,
například otázku lůžkové kapacity. Konečně se Nejvyšší soud nikterak nevypořádal s tím, že
trestní řád zcela jasně stanoví, že má -li být přezkoumán psychický stav obviněného (což logicky
platí i pro případ rozhodování o změně ochranné léčby), musí si k takovému rozhodnutí opatřit
znalecký posudek.
K dotazu kárného senátu, zda názor vyslovený ve vyjádření ze dne 18. 5. 2015,
č. j. MSP-1/2015-OD-KN/12 má být chápán jako vyjádření právního názoru,
dle kterého je myslitelné, že vydání zákonného rozhodnutí předcházel nezákonně vedený proces,
kárný navrhovatel uvedl, že může jít o jednu z alternativ. Druhou alternativou může být situace,
kdy sice nemusí dojít k porušení příslušných procesních předpisů v rozsahu dosahujícím
nezákonnosti, přesto však konkrétní postup soudce mohl být nedbalý, z čehož by mohlo
pramenit zklamání procesních stran v jejich důvěře v řádný postup soudu.
Kárně obviněný ve své výpovědi uvedl, že se v posuzované věci žádného procesního
pochybení nedopustil a jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem; to ostatně jasně
deklaroval ve svém usnesení i Nejvyšší soud, který se těmito otázkami zabýval. Trvá též na tom,
že rozhodování byl věnován dostatek času. Kárně obviněný taktéž odmítl tvrzení kárného
navrhovatele, že při posuzování duševního stavu osoby je nutno vždy vypracovávat znalecký
posudek. Jde o výklad Ministerstva spravedlnosti, který neodpovídá soudní praxi a výkladu,
který k této otázce podávají kompetentní orgány, včetně Nejvyššího soudu. Podaný kárný návrh
vidí pouze jako výsledek horečného a překotného hledání viníka v souvislosti s pozdější tragickou
událostí.
K dotazům kárného senátu, týkajícím se podmínek, za nichž je agenda oc hranné léčby
u Okresního soudu v Opavě vykonávána, kárně obviněný uvedl, že jde o agendu poměrně
frekventovanou, přičemž v předmětné době ji na okresním soudě vykonával pouze on. Tyto
případy, spolu s běžnou trestní agendou, soudí od roku 1997. Složení soudního senátu bylo
v nyní posuzovaném případě standardní, přítomní přísedící s ním tuto agendu soudí dlouhodobě.
K dotazu, zda se posuzovaná věc v nějakém ohledu vymykala obvyklým případům vyřizovaným
v této agendě, kárně obviněný uvedl, že závažnost předch ozího jednání posuzované osoby
skutečně nebyla zcela obvyklá, složitost věcí v této agendě se nicméně neodvíjí od charakteru
jednání, které taková osoba spáchala (a které bylo důvodem nařízení ústavní léčby), ale spíše
od průběhu léčby, její komplikovanosti, existence případných rozporných vyjádření k jejím
výsledkům, léčebné nekázně, atd. Pokud si vzpomíná, nic takového v dané věci zjištěno nebylo,
zástupci psychiatrické nemocnice referovali o tom, že psychotické příznaky posuzované osoby
odezněly po krátké době od hospitalizace a léčba probíhala řádně. Z tohoto pohledu se tedy
o složitou věc nejednalo. K dotazu, jak často je některou z procesních stran v případech
rozhodování o přeměně ochranné léčby využíváno opravných prostředků, kárně obviněný uvedl,
že v rozhodné době, i v předcházejícím období, se jednalo o případy spíše výjimečné. Na případ,
kdy by mu bylo rozhodnutí o přeměně ochranné léčby zrušeno nadřízeným soudem z důvodu
nepřizvání znalce, si nepamatuje.
K dotazu kárného navrhovatele, jakým způsobem probíhá příprava veřejného zasedání
ve věcech, kdy je navrhována změna uložené ochranné léčby, kárně obviněný uvedl, že vždy
si nejprve věc nastuduje, vyžádá si příslušné spisy a teprve poté nařídí veřejné zasedání. Dále
se kárně obviněný vyjádřil k obsahu podaného návrhu na změnu ochranné léčby, který kárný
navrhovatel označil za vnitřně rozporný s tím, že na jedné straně se v něm hovoří o potřebě
rehabilitačních programů s delšími ověřovacími pobyty v domácím prostředí, avšak současně byla
navrhována přeměna ústavní léčby na léčbu ambulantní. Uvedl, že se o žádný rozpor se nejedná,
neboť v případě změny ochranné léčby z formy ústavní na ambulantní dochází nejprve
k „ověřovacím dovolenkám“, kdy je pacient propuštěn do ambulantní léčby a následně je p ak ještě
opakovaně (například na týden) hospitalizován, aby se ověřilo, zda ambulantní léčba skutečně
funguje a zda pacient v domácím prostředí dodržuje podmínky této léčby. Pokud by bylo
zjištěno, že ambulantní léčba nesplňuje svůj účel, byl by o tom vyro zuměn soud, aby na takovou
situaci mohl zareagovat, a to například opětovným rozhodnutím o změně formy ochranné léčby.
V praxi jde o zcela standardní postup, který je do značné míry determinován způsobem
financování zdravotnictví, kdy v případě, kdy by ově řovací pobyty probíhaly ještě v rámci
probíhající ústavní léčby, nedostalo by zdravotnické zařízení za poskytnutou léčbu platbu
(po dobu trvající ústavní péče smí pacient absolvovat pouze vycházky). K námitce kárného
navrhovatele, že při výslechu ošetřujícího lékaře se hovořilo pouze o běžné ambulantní léčbě
s kontrolami, nikoli však o nějakých ověřovacích hospitalizačních pobytech, kárně obviněný
uvedl, že tyto ověřovací pobyty již mohou jít mimo sféru trestního práva. Pokud lékař doporučí
hospitalizaci, realizuje se i v rámci ambulantní léčby; nelze zaměňovat pobyt v nemocnici
s ústavní léčbou ve smyslu trestního práva. K tomu, zda skutečně nějaký rozpor ve vyjádření
ošetřujícího lékaře existoval, se kárně obviněný nemůže vyjádřit, neboť si na konkrétní ob sah
jeho výpovědi již nevzpomíná. K dotazu kárného navrhovatele, zda si ze své praxe vzpomíná
na případ, kdy rozhodoval v tomto typu řízení a následně došlo k nějakému negativnímu
následku, kárně obviněný uvedl, že k takovým situacím v praxi dochází a docházet bude.
Je to dáno povahou tohoto typu rozhodování, kdy nelze bezpečně předvídat, co jakýkoli člověk
v budoucnu udělá, což platí i pro osoby duševně zdravé. U nikoho nelze bezpečně garantovat,
že se nedopustí něčeho nedovoleného; rozhodování soudů zde vychází jen z odůvodněných
předpokladů. Opačný přístup by vedl k tomu, že například z nařízené ústavní léčby by nikdo
nemohl být propuštěn, neboť nikdy nelze nalézt absolutní jistotu o jeho budoucím chování.
V tomto typu řízení se nicméně uplatňují principy trestního práva a platí i zde tedy princip
in dubio pro reo. Na dotaz kárného navrhovatele, v čem spatřuje roli soudů v tomto typu
rozhodování, kárně obviněný uvedl, že soud váží i jiné, než medicínské okolnosti a musí
zohledňovat též přiměřenost zásahu do osobní svobody posuzovaného. K dotazu kárného
navrhovatele, zda se necítí být enormně pracovně zatížen a zda m á za to, že má dostatek času
na rozhodování těchto typů případů, uvedl, že někdy mívá skutečně pocit, že svou práci nestíhá;
nyní posuzovaná věc v tom není výjimkou.
V rámci nařízeného ústního jednání byly předsedou senátu sděleny výsledky přípravného
šetření, provedeného v souladu s ustanovením §13 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech
soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 7/2002 Sb.“).
Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 Nt 103/2014 bylo zjištěno, že u tohoto
soudu byl dne 17. 1. 2014 podán návrh psychiatrické nemocnice v Opavě na změnu ústavní
ochranné léčby psychiatrické, uložené B. O. usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1.
2013, č. j. 30 Nt 1203/2012 – 415, na léčbu ambulantní. Návrh byl odůvodněn tím, že „pacientka
s dg. paranoidní schizofrenie byla přijata 22. 5. 2012 pro rozsáhlou bludnou produkci za dramatických
okolností, poranila učitelku bodnými ranami a vzala dítě jako rukojmí, masivní paranoidně perzekuční produkce,
přeléčena aktivně elektrošoky a nastavena na medikaci. Krajským soudem v Ostravě dne 18. 1. 2013 byla
uložena OL ústavní (…) Od 28. 3. 2013 je pacientka již dlouhodobě v otevřeném rehabilitačním režimu, bez
známek nemoci, spolupracující. V průběhu skupinové psychoterapie pochopila svou n emoc a cítila lítost za
spáchaný skutek, napsala společně s matkou omluvný dopis poškozené. Po částečném uvolnění režimu zvládla
víkendové dovolenky, které trávila v doprovodu matky. Rozhodla se též k abstinenci, vidí marihuanu
jako nebezpečnou pro svůj duševní stav. Za těchto důvodů shledáváme léčbu za dostatečnou a prosíme o její
převedení na ambulantní formu, aby mohla pokračovat v dalších rehabilitačních programech s delšími i ověřovacími
pobyty v domácím prostředí. Na základě těchto skutečností jsou dá ny podklady pro navrhované opatření.“
Tento návrh byl podepsán ošetřujícím lékařem B. O. MUDr. T., primářem oddělení MUDr. T. a
ředitelem psychiatrické nemocnice MUDr. D. Z protokolu o veřejném zasedání, konaném dne
19. 2. 2014, se podává, že u tohoto soud ního jednání byli přítomni B. O., její obhájce, zástupce
psychiatrické nemocnice (ošetřující lékař MUDr. T.) a státní zástupce. Soudem byla vyslechnuta
jak B. O., tak (v procesním postavení svědka), její ošetřující lékař. Konstatován byl obsah spisu
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012, zejména pak „usnesení ze dne 18. 1. 2013“.
Návrhy na provedení dalších důkazů nebyly nikým vzneseny a následně bylo vyhlášeno usnesení,
kterým se podle §351a odst. 1 trestního řádu a §99 odst. 5 trestního zákoníku B. O. mění ústavní
ochranné léčení psychiatrické na léčení ve formě ambulantní. Po vysvětlení významu rozhodnutí
a poučení o opravných prostředcích se všichni přítomni vzdali práva opravného prostředku a
uvedli, že na písemném odůvodnění tohoto rozhodnutí netrvají. Veřejné zasedání proběhlo
v období od 13:00 hod do 13:20 hod. Originál vyhlášeného usnesení je založen na č. l. 6 spisu.
Kárný senát si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012,
vztahující se k trestnímu stíhání B. O. za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve stádiu
pokusu podle ustanovení §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného
zločinu braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedeného
jednání se jmenovaná měla dopustit dne 22. 5. 2012 v Havířově, kdy se v budově blíže uvedené
základní školy zmocnila nezletilého dítěte a vyhrožovala jeho zabitím, přičemž způsobila těžké
zranění vychovatelce, která se jí ve zmocnění dítěte pokusila zabránit. Usnesením st átního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 11. 2012, č. j. 3 KZV 29/2012 –
36 bylo trestní stíhání B. O., s odkazem na ustanovení §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu,
zastaveno, neboť obviněná v době činu nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Dále je
z předloženého trestního spisu zřejmé, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1.
2013, č. j. 30 Nt 1203/2012 – 415, bylo B. O. podle ustanovení §99 odst. 1 věty druhé, odst. 4
trestního zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou (usnesení nabylo právní
moci dne 5. 2. 2013). Toto usnesení se opírá především o obsah znaleckých posudků soudních
znalců MUDr. Sedláčka a PhDr. Vavříka Oba zmiňované znalecké posudky jsou taktéž součástí
citovaného trestního spisu. Znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
byl zpracován soudním znalcem MUDr. Svatoplukem Sedláčkem dne 22. 7. 2012; jeho závěry
jsou uvedeny na č. l. 215 až 218 spisu. Závěry soudního znalce, týkající se povahy duševní
choroby B. O., prognózy jejího dalšího vývoje a možností její léčby, odpovídají tomu, co bylo
uvedeno v kárném návrhu. Druhý znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
specializace klinická psychologie byl vypracován soudním znalcem PhDr. Petrem Vavříkem dne
30. 7. 2012. I závěry tohoto znaleckého posudku, zmiňované v kárném návrhu, odpovídají
obsahu trestního spisu (č. l. 237 až 242). Součástí trestního spisu (č. l. 41) je taktéž kopie záznamu
o psychiatrickém vyšetření B. O., vyhotoveného dne 22. 5. 2012 MUDr. E. K., lékařkou
psychiatrické ambulance Nemocnice s Poliklinikou Havířov; toto vyšetření bylo provedeno
bezprostředně poté, kdy byla B. O. zadržena orgány PČR. Součástí trestního spisu je konečně též
kárným navrhovatelem zmiňovaný úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6
trestního řádu (č. l. 90 až 94), vyhotovený Policií CŘ, KŘ policie Moravskoslezského kraje dne
23. 5. 2012 pod č. j. KRPT-110726-28/TČ-2012-070071. Vysvětlení v něm podala D. O., matka
B. O.; i zde kárným navrhovatelem uváděné skutečnosti odpovídají obsahu podaného vysvětlení.
Dále si kárný senát vyžádal podklady vztahující se k osobě kárně obviněného soudce.
Z předloženého osobního spisu bylo zjištěno, že Mgr. P. je soudcem od října roku 1995, v červnu
roku 1998 byl z Okresního soudu v Ostravě přeložen k Okresnímu soudu v Opavě a v období od
dubna do září roku 2003 absolvoval stáž u Krajského soudu v Ostravě. K jeho práci nebyly
zaznamenány žádné negativní připomínky, v minulosti nebyl taktéž kárně stíhán. Z pracovního
hodnocení Mgr. P., vypracovaného předsedkyní Okresního soudu v Opavě dne 9. 6. 2015, zn. 33
Spr 1210/2015, se podává, že jde o odborně zdatného soudce, který přidělené trestní věci
vyřizuje plynule a bez průtahů; ze strany odvolacích senátů je kvalita jeho rozhodování
hodnocena kladně. Pokud jde o trestní věci starších časových řad, dlouhodobě patří k soudcům
trestního úseku s nejnižším počtem nedodělků, kromě hlavní agendy je pověřen vyřizováním věcí
ochranného léčení a zabezpečovací detence. Vyřizování této agendy je kontrolováno každého půl
roku, a to vždy s kladnými závěry. Z vyjádření soudcovské rady Okresního soudu v Opavě ze dne
8. 6. 2015 dále vyplývá, že soudcovská rada nemá žádné negativní po znatky o plnění pracovních
povinností Mgr. P. a má tedy za to, že své pracovní povinnosti plní řádně a bez problémů.
Hodnocen je jako zkušený, odborně erudovaný, pečlivý, pracovitý a slušný člověk, pevných
morálních zásad. Závěrem soudcovská rada vyjádřila jistý údiv a znepokojení nad samotným
vznesením kárného obvinění ve věci, která se týká postupu a rozhodování kárně obviněného,
stejně jako nad způsobem prezentace problému ze strany Ministerstva spravedlnosti ve
sdělovacích prostředcích; toto řešení považuje soudcovská rada za zásah do nezávislosti soudce.
Kárný senát si konečně vyžádal též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 3 Tz 58/2014 – 37, kterým byla podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu
zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná předchozí ministryní spravedlnosti proti
pravomocnému usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 19 Nt 103/2014.
Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona byla odůvodněna
tvrzením o existenci závažných deficitů dokazování v řízení završeném výše uvedeným
usnesením o přeměně ochranné léčby ústavní na léčbu ambulantní v případě B. O. Konkrétně
bylo namítáno, že se okresní soud nedotázal ošetřujícího lékaře B . O., jak hodnotí její dosavadní
léčbu a její spolehlivost a spolupráci s lékaři; dle názoru ministryně spravedlnosti nebylo též
dostatečně zjištěno, jaký má jmenovaná náhled na svou chorobu a své předchozí jednání
(z podkladů, vztahujících se k jejímu předchozímu trestnímu stíhání, byl zřejmý její nekritický
postoj k těmto otázkám). Dále byla vytýkána absence výslechu matky B . O. směrem ke zjištění,
jak se jmenovaná projevovala v době, kdy pobývala doma, a jak si plnila povinnosti spojené
s uloženou léčbou. Další výtka směřovala na absenci d otazů na B. O., jak si představuje svůj život
po propuštění z ústavní léčby. Zásadní námitka ministryně spravedlnosti pak poukazovala na fakt,
že za účelem dostatečného zjištění aktuálního zdravotního stavu B . O. a predikce jeho dalšího
vývoje, nebyli okresním soudem přibráni znalci z oboru psychiatrie a klinické psychologie.
Argumentace ministryně spravedlnosti vyústila v závěr, že soudem provedené dokazování hrubě
neodpovídalo mimořádné závažnosti předchozího jednání B. O., závažnosti její duševní choroby
a prognóze jejího dalšího vývoje.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval genezi celé věci, a to zejména se zřetelem k povaze
a právní kvalifikaci jednání B. O., kterého se dopustila dne 22. 5. 2012 v Havířově. Zmínil též
fakt, že její trestní stíhání bylo pro nedostatek trestní odpovědnosti (nepříčetnost) zastaveno a
usnesením Krajského soudu v Ostravě byla následně nařízena její ústavní ochranná léčba
psychiatrická. Poté Nejvyšší soud konstatoval závěry obou výše již opakovaně zmiňovaných
znaleckých posudků, nosné důvody usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013,
kterými bylo B. O. nařízeno ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní, hlášení Psychiatrické
léčebny Opava ze dne 13. 2. 2013, dle kterého se jm enovaná léčení podrobuje již od jejího přijetí
dne 22. 5. 2012, a konečně též obsah návrhu Psychiatrické nemocnice Opava na změnu formy
uložené ochranné léčby. V rámci vlastního hodnocení věci se Nejvyšší soud vyjádřil
k jednotlivým výtkám stížnosti a konstatoval jejich neopodstatněnost. Argum entaci ministryně
spravedlnosti přisvědčil pouze v tom, že k bližšímu objasnění poměrů v domácnosti posuzované
osoby mohl okresní soud uvažovat též o výslechu její matky. U vedl nicméně, že pouze fakt,
že matka obviněné nebyla v tomto smyslu vyslechnuta, nemůže představovat takové pochybení,
které by mělo vést ke zrušení napadeného usnesení, a to zejména s ohledem na kontext důkazů
v řízení provedených.
Nejvyšší soud provedené dokazování označil celkově za dostatečné, přičemž výslovně
konstatoval, že „Okresní soud v Opavě rozhodoval v předmětné věci na základě návrhu Psychiatrické
nemocnice v Opavě s lékařským zhodnocením dosavadní ochranné psychiatrické ústavní léčby obviněné, obsahující
postoj obviněné ke své chorobě a svému jednání, vyslechl ošetřujícího lékaře i obviněnou, přitom nic konkrétního,
co může posuzovat soud, nenasvědčovalo tomu, že by ze strany obviněné hrozila recidiva závažného jednání,
pro které byla stíhána. Přeměnu ústavního psychiatrického léčení na ambulantní předpokládal i s přihlédnutím
k původnímu činu a diagnóze paranoidní schizofrenie původní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, zpracovaný MUDr. Svatoplukem Sedláčkem, dále přeměně ochranného léčení na ambulantní
předcházela nejen léčba elektrošoky a medikame ntózní, ale i skupinová psychoterapie a také přeřazení obviněné
na otevřený rehabilitační režim již necelý rok před podáním návrhu na změnu léčení spojené s víkendovými
dovolenkami (…) Navíc jak bylo zjištěno Nejvyšším soudem, ani v průběhu následné ambulantní psychiatrické
léčby trvající po dobu 8 měsíců nebyly zjištěny žádné poznatky, které by signalizovaly hrozící nebezpečí
ze spáchání závažného protispolečenského činu obviněnou – pacientkou B. O., což došlo svého výrazu v tom, že
ani další specialista psychiatr nenavrhl změnu ambulantní léčby na léčbu ústavní.“ Nejvyšší soud tedy
uzavřel, že „nesdílí právní názor ministryně spravedlnosti, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl
porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 t. ř. Z obsahu spisu je patrno, že okresní soud prováděl skutková
zjištění k navrhované přeměně ochranného léčení, pokud zjišťoval podstatné okolnosti týkající se zdravotního stavu
obviněné, dosavadního účinku absolvované léčby a odborné lékařské prognózy k očekávanému vlivu léčení
na obviněnou, bude-li prováděno mimo ústavní zařízení v ambulantní ochranné psychiatrické léčbě. Zákon přitom
nestanoví, v jakém rozsahu má být dokazování provedeno, a už vůbec soudu neukládá v ypracovat znalecký
posudek, jak na to ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje stěžovatelka (…) Za tohoto stavu, kdy podle
obsahu spisu nic konkrétního nesvědčilo pro úvahu, že by odborné lékařské posouzení aktuálního zdravotního
stavu obviněné pacientky bylo vadné, nelze postup Okresního soudu v Opavě, který nenechal vypracovat znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, považovat a priori za vadný, zvláště když by i tento znalec
mimo vyšetření obviněné – pacientky musel vycházet z průběhu léčby a vyjádření ošetřujícího lékaře a primáře
Psychiatrické nemocnice v Opavě.“
Na žádost kárného navrhovatele provedl kárný senát též důkaz sdělením podstatného
obsahu jím předloženého dokumentu, označeného jako „Souhrnná zpráva o mimořádné prověrce
zaměřené na plynulost řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení a dodržování zákonné lhůty
pro periodické kontroly“. Tento dokument byl v rámci prověrkové činnosti vypracován
Ministerstvem spravedlnosti, a to na základě mimořádné prověrky pr ovedené ve dnech
21. - 23. 10. 2014 u některých vybraných soudů, v jejichž obvodu se nacházejí zdravotnická
zařízení, ve kterých se vykonává uložené ochranné léčení v ústavní formě. Prověrka se týkala
spisů Okresního soudu Plzeň-jih, Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Brně,
Okresního soudu v Olomouci, Okresního soudu v Opavě, Okresního soudu v Mladé Boleslavi
a Okresního soudu v Litoměřicích; zaměřena byla na spisy z let 2012 – 2014.
Další návrhy na provádění dokazování vzneseny nebyly.
Kárný navrhovatel ve svém závěrečném návrhu připomněl mimořádnou závažnost
předchozího jednání B. O., jehož důsledkem bylo nařízení její ústavní ochranné psychiatrické
léčby. Rozhodování o změně formy uložené ochranné léčby v dané věci tak dle jeho názoru nelze
považovat za běžný případ. Při rozhodování v tomto typu řízení nemůže být hodnocen jen
průběh léčby posuzované osoby, ale je nutné též zohlednit možnou nebezpečnost jejího pobytu
na svobodě pro společnost (možnost recidivy). Úkolem soudce je odstraňovat případné rozpory
mezi vyjádřením léčebny a dalšími skutkovými okolnostmi a musí též zvažovat i další okolnosti,
které nejsou důležité z hlediska čistě psychiatrického. V daném případě po něčem takovém není
ani stopy. Kárný navrhovatel má za to, že nelze akceptovat názor Nejvyššího soudu, dle kterého
není podstatné, že ošetřující lékař ve své výpovědi na veřejném zasedání výslovně neuvedl, že ze
strany obviněné nehrozí recidiva, neboť pokud by tomu tak bylo, léčebna by návrh vůbec
nepodávala. Kárný navrhovatel uvedl, že v takovém případě by role soudu byla zcela formální.
Kárný navrhovatel trvá na tom, že kárně obviněný nevěnoval věci pečlivost, kterou vzhledem ke
své závažnosti vyžadovala, naopak jeho činnost byla v extrémním rozporu s touto závažností,
protože si snad už ani nelze představit, jakým kratším způsobem by se mohl tohoto řízení zhostit.
Vzhledem k dalšímu rozvoji skutkových okolností, který mohl předpokládat jako alespoň možný,
došlo k velmi závažnému ohrožení důvěry veřejnosti v odbornost a správnost rozhodování
soudu, čímž se dopustil vytýkaného kárného provinění. Vzhledem ke sdělenému obsahu
osobního spisu kárně obviněného kárný navrhovatel nadále netrvá na uložení kárného opatření,
neboť má za to, že v daném případě postačuje samotné projednání věci.
Kárně obviněný využil svého práva posledního slova. Ohradil se proti některým tvrzením
kárného navrhovatele s tím, že jsou mu podsouvána vyjádření, která neuvedl. Má za to, že kárný
návrh není důvodný a navrhuje, aby byl kárného obvinění zproštěn.
Kárný senát, poté co konstatoval, že návrh na zahájení kárného řízení byl podán v rámci
otevřených lhůt, vyplývajících z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., dospěl
po vyhodnocení dokazování provedeného u ústního jednání k závěru, že kárný návrh není
důvodný.
Podstatou kárného návrhu v dané věci je tvrzení, že se Mgr. P . v rámci řízení o návrhu na
změnu formy uložené ochranné léčby, vedeného u Okresního soudu v Opavě
pod sp. zn. 19 Nt 103/2014, dopustil hrubého procesního pochybení tím, že svým nedbalým
přístupem fakticky rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav věci (zdravotní stav
posuzované osoby a možnou prognózu jeho dalšího vývoje) v rozsahu odpovídajícím závažnosti
takového rozhodnutí.
K tomu je nejprve je nutno zdůraznit, že přezkoumávání zákonnosti soudního
rozhodnutí, případně procesního postupu, který mu předcházel, se realizuje cestou řádných
či mimořádných opravných prostředků v tom kterém typu soudního řízení. Kárné řízení tomuto
účelu neslouží, na což již kárný soud v minulosti opakovaně poukazoval (viz například
rozhodnutí zde dne 27. 11. 2014, č. j. 11 Kss 6/2014- 50; všechna citovaná rozhodnutí kárných
senátů jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Samotný fakt, že soudce zvolil nesprávný nebo dokonce jen nevhodný procesní postup
nebo že jím vydané rozhodnutí z hlediska zákona neobstojí, nemůže představovat kárné
provinění; tyto nežádoucí, nicméně v reálném světě nutně vznikající situace, se napravují právě
procesními opravnými prostředky v jednotlivých typech soudních řízení. Jak se již kárný senát
tohoto soudu vyslovil v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, č. j. 16 Kss 2/2013 - 134, „jedním
z nejdůležitějších právních principů, je princip, podle něhož soud zná právo (iura novit curia) a proto t aké Ústava
stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou (čl. 95 odst. 1), což nelze rozumně
vyložit jinak, než že soudce je vázán právem, a platí tedy nevyvratitelná domněnka, že právo zná. Současně však
nemůže platit, že každé rozhodnutí soudu, které bude např. v odvolacím či dovolacím řízení zrušeno jako
protizákonné, by mělo nutně znamenat důvod k podání kárného návrhu proti soudci, který se na takovém
rozhodnutí podílel. Právě proto, že proces nalézání práva může být komplikovaný, nejednoznačný a že právo není
kauzální disciplínou přinášející jediné možné odpovědi, je tak důležitý systém opravných prostředků, který
má možná pochybení soudů nižších stupňů co možná nejvíce eliminovat. Je pak věcí především účastníků řízení,
zda těchto opravných prostředků v konkrétním případě využijí. Současně však musí platit, že za určitých
okolností nezákonný postup či vydání nezákonného rozhodnutí, byť opřené o určitý právní názor, jako kárné
provinění kvalifikováno být může, jelikož není s poru o tom, že se v konkrétním případě může jednat o zaviněné
porušení povinností soudce, jímž soudce ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování
soudů ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Aby se však o takové jednání jednalo, musely
by ke zmíněné nezákonnosti přistoupit okolnosti další .“ Kárná judikatura dovodila, že půjde typicky
o případy, kdy soudce nerespektuje právní názor vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí nadřízeného
soudu, nerespektuje jednotnou a ustálenou judikaturu soudů k určité otázce, aniž by svůj odlišný
právní názor podepřel odpovídající konkurující argumentací, vede řízení zjevně nedbalým
či iracionálním způsobem, či poruší zcela jednoznačné znění aplikované právní normy (kromě
již zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 16 Kss 2/2013, srov. například rozhodnutí ze dne
22. 6. 2011, č. j. 11 Kss 11/2009 - 224, rozhodnutí ze dne 10. 5. 2011, č. j. 13 Kss 11/2010 - 51,
či rozhodnutí ze dne 10. 1. 2014, č. j. 16 Kss 10/2013 - 84).
Fakt, že se nejedná jen o jakousi teoretickou konstrukci bez praktického využití,
prokazuje rozhodovací praxe kárných senátů tohoto soudu, který neodmítá možnost soudce
za shora provedená pochybení kárně potrestat, je-li zjevné, že vytýkané vady skutečně představují
exces ze soudcovské činnosti (kromě shora uvedených rozhodnutí srov. například rozhodnutí
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 Kss 4/2012 - 92).
Je-li tedy kárnému senátu předložen k posouzení případ, kdy je soudci vytýkáno
pochybení tohoto druhu (zde hrubé porušení povinností při vedení dokazování), musí na něj být
nahlíženo právě touto optikou; kárný senát přitom musí postupovat spíše zdrženlivě, neboť
je povinen respektovat ústavně garantovanou nezávislost soudního rozhodování.
V nyní posuzované věci má zásadní význam fakt, že stejné pochybení (nedbale vedené
řízení, hrubé nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci) bylo ve věci vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 19 Nt 103/2014 již namítáno předchozí ministryní spravedlnosti
v rámci stížnosti pro porušení zákona, podané u Nejvyššího soudu v neprospěch B. O., přičemž
v mezidobí Nejvyšší soud již o této stížnosti rozhodl.
Význam tohoto rozhodnutí (usnesení ze dne 18. 2. 2015, čj. 3 Tz 58/2014 - 37) pro nyní
projednávanou kárnou věc přitom není jen v tom, že se ke sporné otázce autoritativně vyjádřila
nejvyšší soudní instance v oblasti trestního řízení (která je k tomu – na rozdíl od kárného
senátu - plně kompetentní), ale také v míře závaznosti tohoto rozhodnutí pro kárné řízení.
Na rozdíl od kárného navrhovatele má kárný senát za to, že zmiňované usnesení Nejvyššího
soudu představuje rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 trestního řádu
(za použití §25 zákona č. 7/2002 Sb.), kterým je kárný senát při svém rozhodování vázán
(pochopitelně, mimo samotnou otázku viny za spáchání kárného provinění). Tato závaznost
se přitom nemůže týkat jen samotného výroku usnesení Nejvyššího soudu (zamítnutí stížnosti
pro porušení zákona), ale též nosných důvodů, o které se tento výrok opírá. Jestliže by la stížností
pro porušení zákona nezákonnost rozhodnutí o změněně formy uloženého ochranného opatření
spojována s konkrétně vytýkanými hrubými deficity dokazování v řízení před okresním soudem
(což je nyní v kárném řízení vytýkáno soudci jako kárné provinění), je podstatné, jak se k těmto
tvrzeným nedostatkům dokazování vyjádřil Nejvyšší soud. Pokud Nejvyšší soud stížnost
pro porušení zákona zamítl právě proto, že ony konkrétní vytýkané nedostatky
(jejichž důsledkem měla být nezákonnost vydaného rozhodnutí) nenalezl, lze si jen stěží
představit, že by tímto právním názorem dovolacího soudu (jakožto mimořádné opravné instance
v trestním řízení) nebyl kárný senát vázán a ze stejného skutkového stavu věci by vyvodil odlišné
závěry. Podstatné přitom je, že okruh namítaných nedostatků při vedení dokazování
před okresním soudem je v obou řízeních (o mimořádném opravném prostředku i kárném řízení)
prakticky identický (viz narativní část tohoto rozhodnutí) a pro kárný senát tak prakticky
neexistuje prostor pro hodnocení procesního postupu kárně obviněného soudce v aspektech,
kterými by se snad Nejvyšší soud (při respektování dispoziční zásady v řízení o stížnosti
pro porušení zákona – viz §267 odst. 3 trestního řádu) nezabýval.
Je přitom nutno znovu připomenout, že kárný senát není žádnou řádnou či mimořádnou
opravnou instancí v konkrétních soudních věcech a není proto povolán (a z povahy věci
ani nemůže být) k tomu, aby přehodnocoval procesní postup soudce v konkrétním řízení,
případně soulad jím vydaného rozhodnutí se zákonem. Jeho úkolem (se zřetelem k účelu kárného
řízení) tak může být pouze konstatování zjevných procesních či rozhodovacích excesů, jak byly
popsány výše.
Lze tedy uzavřít, že kárný senát při posuzování vytýka ného skutku vycházel z toho,
že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí autoritativně vyslovil, že způsob provádění dokazování
na jednání vedeném u Okresního soudu v Opavě dne 19. 2. 2014, ve věci vedené pod
sp. zn. 19 Nt 103/2014, nebyl v rozporu se zákonem. Je tedy pojmově vyloučeno, aby kárný
senát uvažoval o tom, že by tento zákonný procesní postup kárně obviněného soudce mohl být
kárným proviněním, a to tím spíše za situace, kdy kárným proviněním (jak již bylo opakovaně
konstatováno) by mohl být jen zcela zje vný exces, vyvolaný zaviněným porušením povinnost í
soudce.
Dále je vhodné uvést, že jakkoli se bývalá ministryně spravedlnosti (původní kárná
navrhovatelka) mohla v době podání kárného návrhu domnívat, že kárný senát přijme její
argumentaci o existenci hrubých procesních pochybení kárně obviněného soudce, vyvolaných
zaviněným porušením jeho soudcovských povinností, za situace, kdy již Nejvyšší soud rozhodl
o její stížnosti pro porušení zákona, a to tak, že existenci takových pochybení odmítl, další
pokračování v kárném řízení již fakticky postrádalo smysl. Proto se kárný senát obrátil
na současného ministra spravedlnosti (současného kárného navrhovatele) s dotazem,
zda ve světle zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu (s jehož obsahem byl seznámen)
na podaném návrhu trvá. Jak již bylo výše konstatováno, kárný navrhovatel sdělil, že i nadále
zastává názor, že se Mgr. P. vytýkaným jednáním kárného provinění dopustil, což zdůvodnil
jednak tím, že kárný senát není při posuzování kárné odpovědnosti soudce rozhodnutím
Nejvyššího soudu vázán, jednak tím, že samotný fakt, že určité rozhodnutí nebylo shledáno
nezákonným, ještě nutně neznamená, že vydání tohoto rozhodnutí nepředcházelo nezákonně
vedené řízení.
Zatímco první z uvedených argumentů kárného navrhovatele lze v obecné rovině
akceptovat, druhý argument je z povahy věci neudržitelný per se. Pokud by totiž bylo řízení před
Okresním soudem v Opavě zatíženo těžkou procesní vadou, pak by již tento fakt bez dalšího
implikoval závěr, že následně vydané rozhodnutí ne může z hlediska zákona obstát; tato varianta
však v dané věci naprosto nepřipadá v úvahu, neboť byla vyvrácena usnesením Nejvyššího
soudu, jehož argumentace byla kárnému navrhovateli známa. Pokud by snad řízení bylo zatíženo
vadou, která neměla na zákonnos t následně vydaného rozhodnutí o změně formy nařízené
ochranné léčby vliv (ani to se však podle Nejvyššího soudu neprokázalo), pak by se logicky
jednalo o vadu marginální, u které z povahy věci nelze uvažovat o kárné odpovědnosti
soudce - viz výše konstatovaná judikatura, spojující kárnou odpovědnost soudce pouze
se zjevnými excesy v jeho procesním postupu a rozhodování.
Postup současného kárného navrhovatele, který i za daného stavu věci trval na projednání
kárného návrhu, tak nasvědčuje závěru, že dostatečně nereflektuje ustálenou kárnou judikaturu
vztahující se k řešené otázce, jakkoli se na ní kárný návrh (jím výslovně plně aprobovaný)
odvolává. Jak bylo již opakovaně konstatováno, judikatura kárného soudu dává jednoznačnou
odpověď na otázku, v jakých případech může být soudce uznán kárně odpovědným za způsob
jím vedeného řízení.
Přestože tedy závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015,
čj. 3 Tz 58/2014 - 37 dávají kárnému senátu dostatečnou a jednoznačnou odpověď na otázku
zákonnosti procesního postupu kárně obviněného při veřejném zasedání konaném dne
19. 2. 2014, považuje kárný senát za vhodné vyjádřit se alespoň stručně k dílčím aspektům
dokazování vedeného u tohoto jednání, ke kterým se Nejvyšší soud výslovně nevyjádřil
(neboť stížností pro porušení zákona nebyly namítány), byť to na faktu, že toto dokazování
proběhlo (jako celek) v souladu se zákonem nemůže ničeho změnit.
Kárným návrhem je především namítána zjevně nepřiměřeně krátká doba konaného
veřejného zasedání, která přinejmenším vylučuje možnost reálného provedení důkazu připojeným
spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012, jak bylo deklarováno v protokolu
o jednání. K této argumentaci je nejprve nutné uvést, že povaha výkonu soudcovské činnosti
se ze své podstaty vzpírá možnosti jakéhokoliv normování (viz například rozhodnutí ze dne
29. 5. 2014, č. j. 11 Kss 10/2013 - 83) a lze tak jen obtížně hodnotit přiměřenost časové dotace
věnované soudcem tomu kterému procesnímu úkonu. Při vědomí tohoto faktu kárný senát dobu
20 minut konaného veřejného zasedání neshledává jako zjevně neodpovídající deklarovanému
dokazování. Jak bylo již uvedeno výše, kromě stručných výpovědí vyslýchaných osob byl
proveden důkaz listinou (§112 odst. 2 trestního řádu), kterou byl právě zmiňovaný trestní spis
Krajského soudu v Ostravě. Součástí řádné přípravy soudce na soudní rok, u kterého má být
provedeno dokazování, je z povahy věci prostudování listin, které má soudce k dispozici
a jichž má být pro dokazování užito. Pokud kárně obviněný tímto způsobem postupoval
(o čemž není důvod pochybovat i s ohledem na obsah jeho výpovědi před kárným senátem),
pak je zcela evidentní, že pro potřeby dokazování bylo z celého spisu (čítajícího zhruba 400 stran)
nezbytně nutné sdělit podstatný obsah pouze několik stran, týkajících se hodnocení zdravotního
stavu posuzované osoby v předcházejícím řízení (postup dle ustanovení §213 odst. 2 trestního
řádu nebyl žádnou ze stran řízení vyžadován) . Ostatně stejným způsobem postupoval i kárný
senát v rámci jím vedeného jednání a přípravy na něj. Z tohoto pohledu pak není důvod
zpochybňovat reálnost takového postupu v rámci deklarované doby veřejného zasedání.
Pokud jde o kárným navrhovatelem tvrzený vnitřní rozpor návrhu na změnu formy
uložené ochranné léčby, zde je nutno upozornit na výpověď kárně obviněného, kde vysvětlil
mechanismus, jakým je v praxi realizována přeměněná ochranná léčba z formy ústavní na formu
ambulantní. Úkolem kárného senátu není posuzovat, zda předestřený mechanismus
(kdy po změně ochranné léčby na formu ambulantní dochází ještě k „ověřovacím pobytům“ příslušné
osoby ve zdravotnickém zařízení, a to i bez součinnosti soudu) odpovídá požadavkům příslušné
právní úpravy; jeho pozornost byla (v souladu s obsahem kárného návrhu) zaměřena
na posouzení, zda zde kárným navrhovatelem tvrzený vnitřní rozpor skutečností uvedených
v návrhu zdravotnického zařízení skutečně existuje, což mělo vést kárně obviněného primárně
k odstranění tohoto rozporu a nikoli k vydání rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k tomu,
že kárně obviněný podal plausibilní vysvětlení skutečností, které skutečně mohou být prima vista
vnímány jako jistý vnitřní rozpor, nelze mu vytýkat, že nevedl na vrhovatele k odstranění tohoto
(fakticky neexistujícího) rozporu a rozhodl ve věci samé.
Konečně zbývá dodat, že kárný senát při svém rozhodování nevycházel ani z důkazu
provedeného na ústním jednání na žádost kárného navrhovatele, a to dokumentu „Souhrnná
zpráva o mimořádné prověrce zaměřené na plynulost řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení
a dodržování zákonné lhůty pro periodické kontroly“. Tento důkaz, popisující způsob rozhodování
v agendě přeměny uložené ochranné léčby z formy ústavní na ambulantní u vybraných soudů,
totiž shledal nedostatečně průkazným ve vztahu ke skutečnostem zjišťovaným v dané věci; nadto
byl skutkový stav věci dostatečně prokázán dalšími provedenými důkazy.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl tedy kárný senát k závěru, že skutečnosti
vytýkané kárným návrhem nepředstavují porušení povinností soudce při výkonu jeho funkce
a nedošlo tak k naplnění skutkové podstaty kárného provinění vymezeného v ustanovení
§87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Z tohoto důvodu proto Mgr. P. kárného obvinění zprostil,
v souladu s ustanovením §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., dle kterého senát vynese zprošťující
rozhodnutí, dojde-li k závěru, že skutek není kárným proviněním.
O náhradě nákladů účelně vynaložených Mgr. P. v souvislosti s kárným řízením (§19
odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb.) rozhodováno nebylo, neboť kárně obviněný výslovně uvedl, že
takový nárok neuplatňuje.
Poučení: Proti tomu rozhodnutí není odvolání přípustné (§21 zákona č. 7/2002 Sb.).
V Brně dne 25. června 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda kárného senátu