ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.109.2004.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. srpna 2004 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 106/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 5 To 8/2004, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 106/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 5 To 8/2004, se zrušují v celém rozsahu. Zrušují se též všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Znovu se rozhoduje tak, že:
J e p ř í p u s t n é vydání obviněného V. B. do Moldavské republiky pro účely trestního stíhání pro trestný čin krádeže vlastníkova majetku v obzvláště velkém množství podle čl. 123.1. trestního zákona Moldavské republiky, kterého se měl dopustit tím, že ve dnech 24. 8. a 24. 10. 1999 se představil jako zástupce akciové společnosti A. Y. a pod záminkou organizování společné činnosti za účelem zavedení technologií a založení továrny na zpracování drahých kamenů na území České republiky, lhaním a zneužitím důvěry vylákal od C. A. částku 50 000 USD a následně zmizel.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Moldavské republiky podáním ze dne 25. 12. 2002, č. 19-460/2002, požádala Ministerstvo spravedlnosti České republiky o vydání V. B. k trestnímu stíhání v Moldavské republice, a to pro trestnou činnost specifikovanou v k žádosti přiloženém zatýkacím rozkaze Soudu okresu Střed v Kišiněvě ze dne 30. 9. 2002, č. 1-222/02.
Dne 4. 11. 2003 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání shora jmenovaného do ciziny, a to v rozsahu, v jakém je vydání žádáno příslušnými orgány Moldavské republiky.
Krajský soud v Brně pak usnesením ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 106/2003, rozhodl ve věci vydání V. B. tak, že vydání k trestnímu stíhání do Moldavské republiky je přípustné, a to pro trestnou činnost jež vymezil tak, že jde o \"trestný čin zpronevěry podle §123 moldavského trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 9. 1999 se představil jako zástupce firmy P... z České republiky a pod záminkou zavádění nových technologií a zařízení firmy vylákal od osoby K. A. částku 50 000 USD na nákup zboží, svoje závazky však nesplnil a peníze zpronevěřil\".
Proti tomuto usnesení podal obviněný B. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 5 To 8/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. předložil dne 3. 6. 2004 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") k přezkoumání správnosti shora uvedených rozhodnutí s návrhem, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a Nejvyšší soud Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadených rozhodnutí jsou následující skutečnosti:
Pochybení Krajského soudu v Brně spatřuje v tom, že se v popisu skutku ve výroku svého usnesení dopustil několika nepřesností, přičemž tuto chybu učinil již při vyhlášení rozhodnutí, takže je nelze napravit opravným usnesením. Nejprve je chybně uvedeno datum spáchání trestného činu, a to datum 24. 9. 1999 namísto správných dat 24. 8. a 24. 10. 1999. Dále je chybně uveden název a původ společnosti, jejímž jménem se měl jmenovaný představit. Zatímco v zatýkacím rozkaze je uvedeno akciová společnost A. Y., která je podle informací získaných od Generální prokuratury Moldavské republiky ruská, ve výroku usnesení je uvedena česká společnost P… (P. P. S. F.). Česká republika je v zatýkacím rozkaze uvedena nikoli jako sídlo společnosti, jejímž jménem měl obviněný vystupovat, ale jako stát, na jehož území měl podle svého tvrzení, na jehož základě finanční částku vylákal, v úmyslu založit továrnu na zpracování drahých kamenů. Současně je chybně uvedena právní kvalifikace skutku, pro který se vydání žádá, podle trestního zákona Moldavské republiky. Podle zatýkacího rozkazu i extradiční žádosti má jít o trestný čin krádeže vlastníkova majetku v obzvláště velkém množství podle čl. 1231 trestního zákona Moldavské republiky, zatímco v usnesení krajského soudu je uveden trestný čin zpronevěry podle §123 trestního zákona Moldavské republiky. Chybným uvedením popisu skutku v usnesení Krajského soudu v Brně přitom podle předkladatele došlo k tomu, že bylo rozhodnuto o přípustnosti jiného skutku, než o který moldavská strana o vydání žádá. Nejsou tedy splněny podmínky, aby mohl rozhodnout o extradiční žádosti.
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen \"Úmluva\"), která zavazuje jak Českou republiku, tak Moldavskou republiku. Při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek postupu stanoveného v této smlouvě. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozh. č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
V řízení podle §380 odst. 1 tr. ř. je státní zástupce, podávající soudu návrh na rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, vázán rozsahem žádosti cizího státu o vydání. Nemůže tak bez dalšího podat návrh podle §380 odst. 1 tr. ř. jen ohledně některého z trestných činů, pro jejichž trestní stíhání cizí stát vydání žádá, resp. pro výkon jen některých trestů uložených za tyto trestné činy rozsudky cizího státu, a ostatní opomenout. Pokud v rámci předběžného šetření dospěje k závěru, že nejsou u některého trestného činu splněny podmínky pro vydání, musí i tento případ soudu předložit k rozhodnutí o přípustnosti vydání, v návrhu pak na důvody svých pochybností poukáže, resp. navrhne, aby soud vyslovil, že v takovém případě je vydání nepřípustné.
Soud rozhodující o přípustnosti vydání je pak vázán obsahem návrhu, a je povinen rozhodnout o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání ve všech případech označených v návrhu státního zástupce. Zásadně přitom platí, že řízení o vydání do ciziny podle §379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin. Ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle §380 odst. 1 tr. ř. proto soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání či pouze odkázat na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení cizího státu, jehož obsahem popis skutku je (srov. rozh. č. 48/1995 Sb. rozh. tr.).
Pochybení soudu prvního stupně v posuzované věci spočívá ve skutečnostech konstatovaných v textu opravného prostředku ministra spravedlnosti, tedy v chybném převzetí (přepisu) okolností trestné činnosti, pro něž je vydání žádáno, z extradičních materiálů, příp. z návrhu státního zástupce do výroku usnesení o přípustnosti vydání, a to zejména podstatných okolností popisu skutku a dále pak právní kvalifikace tohoto skutku podle právního řádu Moldavské republiky.
V případě vadného popisu skutku se přitom jedná o pochybení natolik podstatné, že, za situace, kdy jej nelze napravit opravným usnesením, odůvodňuje zrušení předmětného rozhodnutí. Při vázanosti shora uvedenými zásadami totiž soud rozhodující o přípustnosti vydání posuzuje skutek v podobě, v jaké je uveden v extradiční žádosti a rozhodnutích k ní připojených (zatýkací rozkaz, odsuzující rozsudek apod.). Musí přitom rozhodnout o totožném skutku, pro jaký je vydání žádáno a také jej tak v rozhodnutí popsat, vyjma případných nezbytných stylistických změn či zestručnění, odůvodněných zpravidla dílčími odlišnostmi cizozemských trestních řízení. Tato povinnost je rozhodná jednak z důvodu posouzení naplnění podmínky oboustranné trestnosti činu (čl. 2 odst. 1 Úmluvy) a jednak pro důsledky působnosti zásady speciality (čl. 14 odst. 1 Úmluvy). Rozdíly mezi skutkem popsaným v moldavském zatýkacím rozkaze, návrhu státního zástupce a citovaným ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu a skutkem popsaným v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, spočívají zejména v chybně uvedeném datu spáchání činu a názvu a původu společnosti, jejímž jménem měl obviněný vystupovat. Jedná se o relativně podstatné okolnosti skutku, pro který má být obviněný k trestnímu stíhání do Moldavské republiky vydán, jejichž chybné uvedení by v dalších stadiích extradičního řízení mohlo působit komplikace.
Chybně uvedená právní kvalifikace skutku podle moldavského právního řádu [podle extradičních materiálů má jít o trestný čin krádeže vlastníkova majetku v obzvláště velkém množství podle čl. 1231 (resp. čl. 123.1.) trestního zákona Moldavské republiky, zatímco v usnesení krajského soudu je uveden trestný čin zpronevěry podle §123 trestního zákona Moldavské republiky] je pak z hlediska možných důsledků pro vydávací řízení pochybením marginálním, nicméně jeho náprava je také namístě.
Nejvyšší soud vedle shora uvedené vady přezkoumal napadená usnesení i z dalších aspektů zákonného postupu podle §380 odst. 1 tr. ř. a z hledisek naplnění právních podmínek postupu podle výše označených mezinárodních smluv a jiná pochybení neshledal. Z hlediska nápravy konstatované vady následně považoval za nezbytné napadená usnesení zrušit. Jelikož pak byla v době rozhodování podle §380 odst. 3 tr. ř. věc dostatečně objasněna, bylo rozhodnuto následně o přípustnosti vydání Nejvyšším soudem.
Ke skutku, pro nějž je žádáno vydání V. B., popsanému ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že v tomto případě jde o vydání k trestnímu stíhání pro čin, který je trestným činem jak podle právního řádu Moldavské republiky tak i České republiky (trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.) a nejde přitom trestnou činnost vyloučenou z působnosti Úmluvy. Horní hranice výměry trestu odnětí svobody za trestný čin odpovídající posuzovanému útoku přitom z hlediska právních řádů dožádané i dožadující strany převyšuje jeden rok. Trestní stíhání vedené v Moldavské republice dosud nebylo promlčeno, za srovnatelných podmínek by pak k promlčení nedošlo ani v České republice. Na V. B. byl v této věci vydán Soudem okresu Střed v Kišiněvě dne 30. 9. 2002 pod č. 1-222/02 zatýkací rozkaz. Ve vztahu k osobnímu statutu vydávané osoby a přípustnosti vydání z hlediska dodržení dalších mezinárodněprávních závazků České republiky Nejvyšší soud považuje za dostačující zjištění provedená soudy v předchozím řízení, se kterými se ztotožňuje. Nad jejich rámec toliko doplňuje, že vydávanému nebyl v České republice poskytnut azyl a v současné době vůči jeho osobě není ani vedeno azylové řízení.
Nebyly tedy zjištěny žádné překážky bránící povolení vydání a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že konstatoval přípustnost vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Moldavské republiky tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch