ECLI:CZ:NS:2018:11.TCU.18.2017.1
sp. zn. 11 Tcu 18/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 22. 2. 2018 v neveřejném zasedání návrh ministra spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. Nt 656/2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 14 To 36/2017, o přípustnosti vydání S. Z. , státního příslušníka Běloruské republiky, k trestnímu stíhání do Běloruské republiky, a rozhodl takto:
Podle §95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. Nt 656/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 14 To 36/2017, z a m í t á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ministr spravedlnosti podal podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. Nt 656/2016 (č.l. 229), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 14 To 36/2017 (č.l. 254) s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k opětovnému projednání, doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
2. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že vydání obv. S. Z., k trestnímu stíhání do Běloruské republiky pro spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 běloruského tr. zákoníku je přípustné, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Běloruska, které jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány (a zahrnují záruky z 3. 3. 2016, i doplněné dalšími garancemi z 10. 2. 2017). Výrok tohoto usnesení obsahuje také vymezení skutku, kterým měla vyžádaná osoba skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit, a který spočíval stručně řečeno v tom, že v době od června 2011 do 4. 10. 2011 na různých místech města G. v úmyslu získat majetkový prospěch, ve zvlášť velkém rozsahu zneužil důvěry celkem 17 osob pod záminkou půjčky finančních prostředků vylákal celkem 458.549.600 rublů, které však neměl v úmyslu vrátit, ačkoli tak přislíbil nejpozději do 24 dnů.
3. Z podnětu stížnosti vyžádané osoby se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 14 To 36/2017 ze dne 28. dubna 2017 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obv. S. Z. zamítnul.
II. Návrh ministra spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí
4. Svůj návrh ministr spravedlnosti rozdělil na několik částí. V první namítl, že soudy I. a II. stupně se nedostatečně vypořádaly s námitkami týkající se rizika diskriminace, která obviněnému hrozí na základě jeho politické aktivity, a to i přesto, že vyžádaný předložil protokol o zadržení pro účast na nezákonném shromáždění dne 29. 6. 2011, společně s potvrzením o lékařském vyšetření ze dne 30. 6. 2011, které potvrdilo jeho mnohačetná poranění. Krajský soud k tomu uvedl, že obviněný není čelným ideologickým odpůrcem režimu a lze mít za nepravděpodobné, že by za účelem jeho vydání došlo ke zcela smyšlenému obvinění. Ministr spravedlnosti má však za to, že Krajský soud si nevyžádal dodatkové informace dle §98 zákona o mezinárodní justiční spolupráci (dále jen „ZMJS“). Proto považuje učiněné závěry za nedostatečné. Dalším důvodem pro diskriminaci vyžádaného má být jeho etnický původ, neboť náleží k polské menšině žijící v G. oblasti (vyžádaný předložil tzv. „kartu Poláka“ a několik článků stažených z internetu, které popisují perzekuci úřadů polské menšiny v Bělorusku). Krajský soud v Praze se k této skutečnosti vyjádřil tak, že uvedená výhrada není stěžejní a tato okolnost nepředstavuje pro vyžádaného bezprostřední nebezpečí. Ministr spravedlnosti však opět namítl, že Krajský soud si měl vyžádat dodatkové informace dle §98 ZMJS, a proto i tento závěr považuje za nedostatečný.
5. V druhé části svého podání ministr označil za nejmarkantnější pochybení Krajského soudu v Praze skutečnost, že ve svém rozhodnutí konstatoval možné deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, a poté poukázal na diplomatické záruky, které jsou způsobilé zamezit možnému porušení práv vydávaného. Ministr má však za to, že krajský soud nevěnoval zjištění skutečného stavu dostatečnou pozornost a nepříznivé zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku překlenul konstatováním, že v kontextu poskytnutých záruk je dosaženo únosného snížení rizika možného porušení mezinárodních pravidel chránící lidská práva. V této souvislosti podotkl, že i když je Bělorusko od r. 1987 smluvní stranou Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen „Úmluva proti mučení“), nedává tato skutečnost dostatečnou záruku, že k takovému jednání nedochází. Vychází přitom z toho, že Bělorusko je terčem kritiky Výboru proti mučení, který monitoruje dodržování této úmluvy, i když Rada Evropské Unie v této oblasti konstatovala zlepšující se situaci.
6. V tomto kontextu ministr spravedlnosti připomíná závazky našeho státu vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech i judikatury ESLP, a zdůrazňuje, že ČR je povinna v každém případě posoudit zda v daném případě hrozí reálné riziko, že předávaná osoba bude v cílové zemi podrobena mučení či nelidskému zacházení. Je přitom nutné vycházet z pokud možno aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze získat ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Diplomatické záruky dle ministra nemohou být jediným faktorem pro rozhodnutí o vydání dotyčné osoby. Soudy musí z úřední povinnosti zkoumat veškeré právně relevantní okolnosti, které se mohou stát překážou vydání. Krajský soud dle jeho náhledu posuzoval soulad případného vydání obv. Z. do Běloruska se závazky ČR vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech nedostatečně.
7. Ministr spravedlnosti akceptoval předložené záruky Generální prokuratury Běloruské republiky, připomenul však, že při posuzování kvality poskytnutých ujištění přihlíží ESLP k řadě důležitých faktorů. Zejména – zda jsou ujištění vyžadujícího státu dostatečně konkrétní, kdo tato ujištění poskytl, zda se týkají sledovaného zacházení, zda tyto záruky mohou být objektivně ověřeny diplomatickým či jiným monitorovacím mechanismem, vč. svobodného přístupu stěžovatelovým právníkům, zda s osobou bylo již dříve v přijímacím státě špatně zacházeno a zda spolehlivost ujištění mohou být přezkoumána vnitrostátními soudy navracejícího státu. Také je nutné přihlédnout k délce a síle dvoustranných vztahů mezi oběma státy.
8. Ve světle těchto kritérií ministr spatřuje nedostatky ujištění poskytnutých Generální prokuraturou Běloruské republiky, především v těchto ohledech:
- Běloruská republika není členem Rady Evropy a není ani smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
- dodržování ujištění nemůže být objektivně ověřeno diplomatickým nebo jiným monitorovacím mechanismem,
- délka a síla dvoustranných vztahů mezi ČR a Běloruskem nemůže být ohledně dodržování lidských práv posouzena, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR neeviduje žádný případ extradice do Běloruské republiky (soudy vždy rozhodly o nepřípustnosti vydání pro důvodné obavy, že by trestní řízení v Bělorusku neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně LPZS).
Krajský soud při rozhodnutí o vydání obviněného vyhodnotil poskytnuté záruky Běloruska jako dostačující, a to přesto, že byl několikrát upozorněn na omezené možnosti kontroly. Proto má ministr spravedlnosti za to, že jeho postup by měl být hodnocen jako porušení zákona, kterým by ve svém důsledku došlo k rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, v důsledku čehož by vydávanému odepřel soudní ochranu jeho základních práv a svobod.
9. Ve třetí části svého podání ministr spravedlnosti ještě upozornil, že je nutné, aby se trestní stíhání opíralo o určitý soubor důkazů, jimiž je podezření ze spáchání trestného činu odůvodněno. Je však přesvědčen o tom, že v tomto případě extradiční žádost takový soubor důkazů neposkytuje, a proto je trestní stíhání nedostatečně podložené, aby mohlo vyvrátit obavu z toho, že nejde o trestní stíhání vykonstruované. Podle ministra jediné předložené důkazy se týkají toho, že obviněný trpí patologickým hráčstvím. Krajský soud však nevzal v potaz vyjádření obviněného, že gamblerstvím netrpí a nepožádal o zajištění dodatkových informací od běloruské strany, které by více podpořily odůvodněnost uvedeného trestního stíhání.
10. Závěrem ministr spravedlnosti shrnul, že pokud Krajský soud v Praze nadřadil při rozhodování o přípustnosti vydání záruky poskytnuté Generální prokuraturou Běloruské republiky nad zprávy o stavu lidských práv v Bělorusku, tak nesprávně vyhodnotil právně relevantní okolnosti, které se mohly stát překážkou vydání. Proto u něj přetrvávají pochybnosti o správnosti tohoto rozhodnutí.
III. K meritu věci
11. Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí. S názorem ministra spravedlnosti o vadnosti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které bezezbytku potvrdil i Vrchní soud v Praze, se však neztotožnil.
12. První část námitek se týká toho, jak se Krajský soud v Praze vypořádal s protirežimními politickými aktivitami obv. Z. i s tím, že je příslušníkem polské menšiny v Bělorusku. Podklady dokládající tyto skutečnosti ministr považuje za nedostatečné, a proto vznesl námitku, že soudy si měly vyžádat další dodatkové informace v souladu s §98 ZMJS.
13. Nejvyšší soud však ministrovy námitky vyhodnotil jako neopodstatněné, protože spis obsahuje dostatečné množství informací o politických aktivitách obviněného. Z nich byla prokázána jistá protirežimní aktivita obv. Z., ale také to, že obviněný rozhodně nepatřil a nepatří mezi čelní odpůrce režimu, na které je především zaměřena pozornost běloruských represivních složek. To dokládá i skutečnost, že:
- účast obviněného na protistátních shromážděních nebyla nijak trestně postižena,
- obviněnému byl bez problémů vydán cestovní pas, a navíc
- od jeho zadržení v souvislosti s politickou aktivitou uběhlo téměř sedm let.
Z logiky věci tedy vyplývá vysoká nepravděpodobnost, že by Bělorusko žádalo o vydání obviněného právě z politických důvodů a za tímto účelem by vykonstruovalo zcela smyšlené obvinění, ve kterém by navíc figurovalo sedmnáct (!) falešných svědků, resp. poškozených. Ještě méně pravděpodobná je pak žádost o vydání obviněného z důvodu jeho příslušnosti k polské menšině, jejichž persekuci obviněný v podstatě doložil pouze články z internetových deníků.
14. Mimo to tvrzení obv. Z. o politické motivaci žádosti běloruské strany byly mnohokrát ověřovány. Již v předběžném šetření ji u polských orgánů prověřila státní zástupkyně – a to s negativním výsledkem. Posléze v rámci řádného dokazování je přezkoumával Krajský soud v Praze prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí u zastupitelského úřadu České republiky v Bělorusku. A ze zprávy velvyslance ČR v Bělorusku vyplynulo, že obv. Z. nefiguruje v registrech politicky pronásledovaných osob v Bělorusku, který by byl perzekuován za své politické postoje a aktivity (tyto seznamy spravuje kolegium běloruských nevládních lidskoprávních organizací). Za podstatné považuje Nejvyšší soud také to, že ani z důkazů, které předložil sám obviněný, nebylo zjištěno, že by vyvíjel tak zásadní protirežimní aktivity. Jistě nikdo nezpochybňuje někdejší jednorázovou spoluúčast na aktivitách proti oficiální politice, ale ze všech předložených důkazů je zřejmé pouze to, že obviněný se v jednom případě zúčastnil běžného politického odporu, byť byl v průběhu akce fyzicky napaden.
15. Naproti tomu v extradičních materiálech jsou prezentovány důkazy, ze kterých plyne, že obviněný od poškozených pod různými záminkami vylákal vysoké finanční částky, které ve slibované lhůtě (ani později) nevrátil a použil je na sázky v herním klubu V. ve městě G. Zde dle výpovědí pracovníků tohoto klubu měl V.I.P. status a prakticky každý den zde proinvestoval vysoké částky s poukazem na to, že je velmi úspěšný podnikatel. Z výpovědí příbuzných je navíc doloženo, že k tomu docházelo za situace, kdy se nechal finančně podporovat svou manželkou, neboť v rozhodném období byl bez zaměstnání. Tuto výpovědní verzi navíc nedokládají jen výpovědi dotčených osob, ale také zápisy z knihy výplat výher klubu V. Z těchto údajů tedy rozhodně neplyne zaujatost běloruských orgánů, resp. to, že by vůči obviněnému postupovaly cíleně předpojatě.
16. Ve světle těchto informací Nejvyšší soud nesdílí názor ministra spravedlnosti, že by se krajský a po něm i vrchní soud nedostatečně vypořádal s námitkou obviněného o zaujatosti běloruských úřadů pro jeho politické aktivity. Předložené podklady naopak svědčí o tom, že obviněný v sebezáchovné pozici účelově zveličuje své protirežimní aktivity, aby nemusel nést trestněprávní důsledky svého rozsáhlého majetkového zločinu.
17. S tím souvisí i třetí část návrhu ministra spravedlnosti, ve které deklaroval, že z extradičních materiálů musí být patrno, že trestní stíhání obv. Z. se opírá o soubor důkazů, kterými je jednak odůvodněno podezření ze spáchání trestného činu, a jednak je jimi vyvrácena obava z toho, že jde o trestní stíhání vykonstruované. Konkrétně pak ministr uvedl, že z doložených materiálů vzešlo jen to, že obviněný trpí patologickým hráčstvím. Krajský soud však – dle jeho názoru – nevzal v potaz vyjádření obviněného, že gamblerstvím netrpí a především nepožádal o zajištění dodatkových informací, které by podpořily odůvodněnost tohoto trestního stíhání.
18. K této otázce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy ve vydávacím řízení nejsou oprávněny dopodrobna zkoumat otázky viny a trestu, a za tímto účelem hodnotit důkazy, které má dožadující se stát k dispozici. To vše bude předmětem trestního řízení běloruského soudu či soudů, které k prověření těchto skutečností provedou podrobné dokazování. To platí i o údajné nepravdivosti tvrzení běloruské strany o patologickém hráčství obv. Z., (které obviněný popírá, ale které naopak dosvědčila např. administrátorka klubu V.). Posláním vydávacího řízení je posoudit splnění podmínek pro vydání vyžádané osoby, jehož součástí je i seznámení státu, na jehož území se osoba nachází, s podezřením ze spáchání trestného činu. Toto podezření samozřejmě musí být rozumně odůvodněno. K tomu však v tomto případě rozhodně došlo.
19. Nejvyšší soud tedy na rozdíl od ministra spravedlnosti nepovažuje doložené podklady za nedostatečné, a naopak je přesvědčen, že z nich vyplývá vše podstatné pro relevantní rozhodnutí o vydání vyžádané osoby. Dožadování se dalších, ministrem blíže nespecifikovaných dodatkových informací podle §98 ZMJS, by jen protahovalo celé již tak zdlouhavé řízení a navíc by ani tyto informace rozhodování neprojasnilo. Podstata přezkoumání přípustnosti vydání totiž primárně nespočívá v množství shromážděných údajů o zkoumaných trestněprávních aktivitách obviněného, ale v poskytnutých zárukách běloruské strany o tom, že orgány činné v trestním řízení budou během trestního řízení s obv. Z. postupovat v souladu s normami mezinárodního práva, tj. že budou respektovat jeho základní práva a svobody, které zaručí konání spravedlivého procesu.
20. Tím se také podstata přezkumné činnosti Nejvyššího soudu přesunula k druhé (a významově hlavní) části návrhu ministra, ve které se zabývá garancemi běloruské strany. V této části ministr tvrdí, že krajský soud nedostatečně posoudil nepříznivé zprávy o dodržování lidských práv, stavu justice a vězeňství v Bělorusku, když je překlenul pouhým konstatováním, že v kontextu poskytnutých záruk je dosaženo „únosného snížení rizika možného porušení mezinárodních pravidel chránící lidská práva ve všech případech“.
21. Nejvyšší soud si je vědom obav ministra spravedlnosti, když v zájmu plnění závazků České republiky, které vyplývají z mezinárodních smluv o lidských právech i judikatury ESLP zdůrazňuje, že ČR je povinna v každém případu posoudit, zda v projednávaném případě hrozí reálné riziko, že předávaná osoba bude v cílové zemi podrobena nelidskému zacházení. Nesouhlasí však s ministrovým hodnocením práce krajského a vrchního soudu, pokud tvrdí, že tyto soudy posoudily vydání obv. Z. do Běloruska nedostatečně, když po důkladném uvážení vyhodnotili stávající situaci pro tohoto obviněného za přijatelnou.
22. Krajský soud v Praze především zcela správně vyšel z judikatury ESLP, která jasně říká, že stav dodržování lidských práv v Bělorusku není tak alarmující, aby vyžadoval definitivní zákaz vydávání osob za účelem trestního řízení. Proto automatický předpoklad rizika špatného zacházení s osobou, která je podezřelá ze spáchání nepolitického a oboustranně trestaného zločinu, je příliš obecný (tj. nadmíru zjednodušující). Kdyby situace v Bělorusku byla skutečně tak závažná, že by osoby v trestním řízení byly vystaveny krutému zacházení, byl by takový přístup jistě na místě. Ze zpráv mezinárodních nevládních organizací však vyplývá, že tomu tak není. O tom svědčí např. i Rada Evropské unie, která v tomto smyslu konstatovala zlepšující se situaci. Co je však neméně podstatné, je individuální hodnocení každého případu (jak konstatoval i Ústavní soud, např. III. ÚS 1354/13). A tomuto požadavku krajský i vrchní soud vyhověl.
23. Je jistě pravdou, že diplomatické záruky nemohou být jediným faktorem pro rozhodnutí o vydání dotyčné osoby. Krajský soud v Praze však obdržel zásadní garance, a to od Generální prokuratury Běloruské republiky, která rozhodně má dostatečnou pravomoc eliminovat pochybnosti o chování k obviněným osobám. Už v žádosti o vydání obviněného z 3. 3. 2016 nabídla generální prokuratura záruky plného respektování norem mezinárodního práva. Mezi nimi dominuje především:
- příslib zajištění práv obv. Z. na obhajobu za pomoci advokátů a
- garance informování Ministerstva spravedlnosti ČR o stížnostech obviněného, zejm. ohledně špatného zacházení či přímo fyzického násilí ze strany příslušníků milice nebo penitenciární služby.
Tyto záruky tedy nejsou pouhými vágními přísliby, ale skutečně by měly vést k předcházení vadného zacházení s obviněným.
24. Mimo to krajský soud také aktivně reagoval na sdělení českého velvyslance v Minsku, který poukázal na problémy, které by se mohly objevit při realizaci návštěv ze strany úředních osob zastupitelství ČR. Proto požádal o dodatkové informace, ve kterých se zcela správně domáhal upřesnění – kam bude vyžádaný umístěn při omezení jeho osobní svobody a jaké standardy tato věznice splňuje. Na to reagovala generální prokuratura v doplňkovém extradičním materiálu ze dne 10. 2. 2017, a to rozšířením nabídky svých záruk a české straně přislíbila, že:
- obviněný bude umístěn do věznice příslušné podle místa projednání této trestní věci (tedy v daném případě správě Úřadu pro výkon trestu pro G. oblast),
- s vyžádaným bude ve věznici zacházeno plně v souladu s požadavky Evropské konvence o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 a budou respektovány základní principy evropského penitenciárního práva, a
- návštěvy úředních osob českého diplomatického zastoupení ve vězení budou zajištěny, a to vždy na základě žádosti konzulární instituce.
25. Ministr spravedlnosti akceptoval záruky Generální prokuratury Běloruské republiky, ale ve svém návrhu je vyhodnotil jako nedostatečné s ohledem na to, že Bělorusko není členem Rady Evropy, ani smluvní stranou Úmluvy o LPZS, a v důsledku toho není nezávislým pozorovatelům umožněn vstup do věznic.
26. Nejvyšší soud je však přesvědčen o tom, že běloruská strana v tomto konkrétním případě aktivně spolupracovala a přislíbené záruky formulovala nikoli všeobecně či formálně, ale zcela konkrétně a v šíři, která je způsobilá zamezit porušování práv vyžádaného. Na rozdíl od ministra spravedlnosti je tedy Nejvyšší soud (stejně jako soudy nižších stupňů) přesvědčen o tom, že tyto záruky opravdu umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů ČR, zejména s ohledem na to, že vyžádaný má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatický úřad a jeho pracovníci jej budou moci navštívit ve vazbě či výkonu trestu a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob. Důležité v tomto případě je také to, že skutek, pro který je obv. Z. vyžadován, je obecně kriminálním deliktem. Nejde tedy o skutek politický, který by predikoval obavu, že s obviněným bude zacházeno nehumánně, neboť excesy, na které poukazují zprávy o stavu lidských práv, se týkají právě významných politických aktivistů či disidentů. Mezi ty však obviněný zjevně nepatří, jak bylo řečeno už výše.
27. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s názorem o nedostatečném významu těchto garancí a je přesvědčen o tom, že tyto záruky v tomto konkrétním případě, jsou významově mnohem důležitější než povšechné zprávy o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku – jejich eventuální nedodržení by totiž vážně podkopalo důvěryhodnost Běloruska, které je poskytlo a dozajista by vedlo k odmítavým stanoviskům jak České republiky, tak i ostatních států EU k dalším žádostem Běloruska o vydání. Lze tedy shrnout, že obsah těchto garancí považuje Nejvyšší soud, stejně jako krajský a vrchní soud, za dostatečný a způsobilý zamezit porušení práv vyžádané osoby.
28. Konec konců i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. a další proti Gruzii a Rusku ze 14. 4. 2005, č. 36378/02, výslovně potvrzuje důležitost takovýchto garancí, pokud jsou vydány generálním prokurátorem, který v ruském systému (stejně v systému běloruském) dohlíží nad činností všech prokurátorů, které pak zastupují veřejnou žalobu před soudy a současně orgány veřejné žaloby plní dozorovou roli ve vztahu k právům vězňů a mají právo bez omezení navštěvovat věznice a dohlížet nad místy vazby. Obdobné stanovisko zaujal ESLP i ve věci Ch. a I. proti Slovensku ze 14. 9. 2010, č. 21022/08 a 51946/08.
29. Ve svém návrhu ministr spravedlnosti ještě dodal, že délka a síla dvoustranných vztahů mezi ČR a Běloruskem nemůže být ve věci dodržování lidských práv posouzena, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR neeviduje žádný případ extradice do Běloruské republiky. Jinými slovy – soudy vždy rozhodly o nepřípustnosti vydání pro důvodné obavy, že by trestní řízení v Bělorusku neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně LPZS. Nejvyšší soud po prostudování případu má za to, že nevydat obviněného v situaci, kdy vůči němu neexistují konkrétní doložitelné obavy z porušení ochrany lidských práv a v situaci, kdy byly přislíbeny tak konkrétní záruky ze strany odpovědného orgánu, by znamenalo nerespektování platné dvoustranné smlouvy o extradici mezi oběma státy. Navíc právě tato extradice bude do budoucna po dlouhé době prvním případem, na jehož podkladě bude ověřeno dodržování příslibů na poli garance respektování základních lidských práv ze strany Generální prokuratury Běloruska, potažmo Běloruské republiky.
30. Na závěr chce Nejvyšší soud ještě poukázat na rozhodnutí ve věci S. proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989, č. 14038/88, kde se výslovně uvádí, že jak vyplývá z čl. 5 odst. 1 písm. f), Úmluva nechrání právo obviněného nebýt vůbec vydán. Článek 1 Úmluvy nelze interpretovat jako obecnou zásadu, že bez ohledu na své extradiční závazky smluvní strana osobu nemůže vydat, a pouze když vydávající země zjistí, že podmínky, které na ni čekají v cílové zemi, jsou v naprostém souladu s každou zárukou stanovenou Úmluvou, tak vyžádanou osobu vydá.
31. Účelem Úmluvy tedy jistě není zabránit uprchlým pachatelům vyhýbat se spravedlnosti. Smyslem extradice je, aby pachatelé trestných činů byli podrobeni řádnému trestnímu řízení. Jelikož pohyb po světě se stává stále snazší a zločin má stále více mezinárodní rozměr, je v zájmu všech států, aby podezřelí pachatelé trestné činnosti, kteří před trestním stíháním uprchnou do ciziny, byli donuceni k návratu do domovského státu, kde musí nést odpovědnost za své prokázané trestné činy. Naproti tomu vytváření bezpečných útočišť pro uprchlé delikventy by nejen vedlo k nebezpečí pro stát, kde se ukrývají, ale také by směřovalo stále k hlubšímu podkopávání smyslu samotné extradice.
IV. Závěr
32. Závěrem lze shrnout, že soudy nižších stupňů byly v tomto případě postaveny před vyhodnocením protichůdných argumentů, když na jedné straně posuzovaly závažnost obvinění za zpronevěru 458.549.600 rublů a na straně druhé se musely vyrovnat s údaji o účasti obviněného na protirežimních shromážděních a prověřit, zda obviněný není pronásledován ze strany běloruských úřadů z tohoto účelu. Na pozadí tohoto případu bylo tedy nutné rozhodnout mezi dvěma závazky, které přijala ČR na poli mezinárodního práva – a to mezi závazkem ČR vyplývajícím z extradiční smlouvy (tedy na vydávání vyžadované osoby k trestnímu stíhání) a závazek plynoucí z mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy povinnost nevydat osobu do země, kde nejsou tyto práva a svobody dostatečně respektovány.
33. Nejvyšší soud se po svém přezkumu přiklonil k závěru, že záruky poskytnuté Generální prokuraturou Běloruské republiky ze dne 3. 3. 2016 a 10. 2. 2017 jsou dostatečně konkrétní a zajišťují odpovídající garance pro to, aby orgány činné v trestním řízení během trestního řízení s obv. S. Z. postupovaly v souladu s normami mezinárodního práva. To především znamená, že budou respektovat jeho základní práva a svobody, které zaručí konání spravedlivého procesu i lidsky slušné podmínky pro případný výkon vazby či trestu odnětí svobody. Za tímto účelem budou moci pracovníci diplomatického úřadu obviněného navštěvovat a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že návrh ministra spravedlnosti se zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu