ECLI:CZ:NS:2013:11.TCU.19.2013.1
sp. zn. 11 Tcu 19/2013-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. dubna 2013 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4 odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. 1. 2013 č. j. 1384/2011-MOT-T/6 na rozhodnutí, že se na odsouzení občanů České republiky R. W. a M. K. , rozsudkem Obvodního soudu Chemnitz ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. 10 Ls 910 Js 33339/03, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2007, a to pro trestný čin krácení daně v reálném souběhu s trestnými činy podvodu, zadržování a zpronevěry podle §369 odst. 1, §370 odst. 1 č. 2, odst. 4 daňového řádu, §38, §41a zákona o dani z příjmu, §1 až §4 zákona o příplatku solidarity, §34, §35 daňového řádu, §263 odst. 1 tr. zák., §6 odst. 1 a 2, §18, §21 tarifní smlouvy o postupu sociálních pokladen, §266a odst. 1a dále, §14, §52, §53, §25 odst. 2, §56 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to M. K. v trvání dvou let a R. W. v trvání jednoho roku a osmi měsíců, u obou s podmíněným odkladem, a dále k úhrnnému peněžitému trestu, a to u M. K. ve výši 360 denních sazeb po 10 eurech a u R. W. ve výši 200 denních sazeb po 10 eurech hledí jako na odsouzení soudem České republiky, se z a m í t á .
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu v Chemnitz ze dne 2. 2. 2007 byli R. W. a M. K. uznáni vinnými trestným činem krácení daně, podvodu, zadržování a zpronevěry odměn za práci a byli odsouzeni, a to R. W. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců s podmíněným odkladem a k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 360 denních sazeb po 10 eurech a M. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem a k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb po 10 eurech.
Shora uvedené trestné činnosti se obvinění podle zjištění Obvodového soudu Chemnitz dopustili tím, že
1. jako společníci firmy Komers REAL, s. r. o., se sídlem v ČR, činné ve Spolkové republice Německo od roku 1997 jako zahraniční firma se smlouvou o dílo, vykonávající stavební činnost pro různé zadavatele s počtem zaměstnanců 10 až 20 na německých stavbách v časových obdobích uvedených v citovaném rozsudku, zanedbali povinnost sdělit finančnímu úřadu skutečnosti, které zdůvodňovaly existenci stálého zastoupení, resp. tyto skutečnosti zúčastněným finančním úřadům v Mnichově pro právnické osoby a v Chemnitz-jih popírali, aby daně mohli trvale krátit, k čemuž taky došlo. Jako jednatelé firmy Komers oproti jim známé povinnosti zaslat finančnímu úřadu pro právnické osoby v Mnichově měsíční hlášení o odvodu daně ze mzdy nejpozději do 10. dne následujícího měsíce (až do roku 2001 včetně) a finančnímu úřadu Chemnitz-jih (od roku 2002), nepodávali za následující přihlašovací časové období žádné hlášení o dani ze mzdy. Aby byly zdanitelné mzdy drženy co nejníže, vykazovali dále mzdy neoprávněně jako nezdanitelné diety. Tím krátili daň ze mzdy v časovém období let září 1998 až červen 2003 v 56 případech;
2. jako zaměstnavatelé porušili povinnost měsíčně, nejpozději k 15. dni následujícího měsíce zaslat SOKA-Bau částky hrubých mezd všech zaměstnanců a z toho vypočitatelný příspěvek odvést. Za období let červen 1999 až květen 2003 jak je uvedeno v citovaném rozsudku, v 53 případech byly hrubé mzdy příliš nízké, v žádném z hlášení nesouhlasily hrubé mzdy ani se skutečně vyplacenými mzdami, ani s nároky na minimální hrubý výdělek podle zákonem předepsané minimální mzdy. Velkou část odpracovaných hodin, které zaměstnanci skutečně odpracovali, obvinění nevykazovali, čímž chtěli dosáhnout, aby SOK-Bau od firmy Komers nepožadovala následně příspěvky a aby tyto peníze zůstaly firmě Komers;
3. nepřihlásili zaměstnance firmy Komers u příslušného nositele sociálního pojištění v časovém období březen 1999 až květen 2003 a nesráželi žádné částky sociálního pojištění zaměstnanců, kteří měli v Německu povinnost sociálního pojištění a to nebylo odváděno příslušnému úřadu AOK Bayern.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 23. 1. 2013, pod č. j. 1384/2011-MOT- T/6, podle ustanovení §4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) návrh, aby rozhodl, že se na odsouzení shora jmenovaných českých občanů rozsudkem Obvodního soudu Chemnitz ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. 10 Ls 910 Js 33339/03, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona nejsou splněny.
Především je potřeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (a to trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci nejsou dány podmínky materiální povahy. Odsouzení se sice dopustili úmyslné trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na řádné úhradě daní i odvodů na důchodové, zdravotní a sociální zabezpečení, jakož i zájmu společnosti na řádném nakládání se mzdovými prostředky zaměstnanců a jednali přitom v takovém rozsahu, že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu §4a odst. 3 zákona. Pokud však jde o druh trestu, předložený návrh neodpovídá požadavku §4a odst. 3 zákona. Z rozsudku Obvodního soudu Chemnitz ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. 10 Ls 910 Js 33339/03 se podává, že obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem. Podle judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona se vydává pouze u uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozsahu minimálně jeden rok a jeden měsíc, což je považováno za citelný druh trestu. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona týkající se uloženého trestu nejsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman