ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.33.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 33/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. března 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. M., rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 3 KLs 142 Js 4732/98, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku a v organizované skupině v osmi případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2, §92b cizineckého zákona, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 3 KLs 142 Js 4732/98, jenž nabyl právní moci dne 3. 6. 1999, byl M. M. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku a v organizované skupině v osmi případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2, §92b cizineckého zákona, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že jako člen převaděčské organizace sídlící v České republice organizoval ilegální převádění cizích státních příslušníků z České republiky na území Spolkové republiky Německo mimo povolený hraniční přechod. V rámci této organizace v R. přijímal od dalších osob cizince usilující o převedení, prováděl jejich prohlídky ke zjištění zda nepašují drogy a zařizoval platby taxikářům, kteří je převáželi do R. z P. Organizoval přepravu cizinců z R. k česko-německé hranici, k čemuž navázal kontakty s taxikáři, kterým také ihned platil. Na hranici byli cizinci pěšími převaděči, které předtím pro tuto činnost získal, ilegálně převáděni přes „zelenou hranici na německém území, kde byli předáni motorizovaným převaděčům k další přepravě do vnitrozemí. Dalším úkolem odsouzeného bylo vyzvedávání převaděčských odměn a jejich rozdělování mezi ostatní účastníky akcí. Kromě toho seznamoval pěší i motorizované převaděče s převaděčskými trasami a místy převzetí. Ve všech případech přitom věděl, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za svou účast na ilegálním převádění obdržel pokaždé finanční prospěch ve výši 1000 DM za jedno vozidlo vypravené s osobami z P. Konkrétně se uvedeným způsobem podílel na ilegálním převádění osob nejméně v osmi případech v srpnu a září roku 1997, kdy získal pro pěší převádění odděleně stíhaného S., který na jeho objednávku převedl pěšky severně od obce S. v oblasti hraničních kamenů 16 a 17 přes „zelenou hranici“ do K. a dále k místu převzetí v obci N., celkem 45 osob. Za tento trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Dne 30. 1. 2002 pod sp. zn. 2826/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák., popřípadě i podle §43 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. M. se pro finanční prospěch jako organizátor podílel na ilegální přepravě značného počtu osob přes státní hranici na území jiného státu, k čemuž kromě jiného také přesvědčoval a získával další osoby. Jedná se o v posledních letech velmi rozšířenou nebezpečnou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Je třeba také přihlédnout k výrazné míře angažovanosti odsouzeného v rámci převaděčské organizace. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík