ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.105.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 105/2019-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovoláních obviněných jménem N. D. , nar. XY, občana Turecké republiky, T. A. , nar. XY, občana Mongolské republiky, B. D. M. , nar. XY, občana Vietnamské socialistické republiky a N. T. B. D. , nar. XY, občanky Vietnamské socialistické republiky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, č. j. 11 To 12/2018-3904, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. D., T. A., B. D. M. a N. T. B. D. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2017, č. j. 34 T 4/2016 - 3604, byli obvinění N. D., T. A., B. D. M. a N. T. B. D. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (N. D.), zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (T. A.), pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (B. D. M., N. T. B. D.). Za toto jednání jim byly uloženy podle §283 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody ve výměře 7 let (N. D.), 6 let (T. A.), 4 let a 9 měsíců (B. D. M.) a 3 let a 9 měsíců (N. T. B. D.), pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, resp. v případě N. T. B. D. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byly obviněným uloženy podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžité tresty ve výměře 400 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 400 000 Kč a pro případ jejich nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců (N. D.), 250 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 250 000 Kč a pro případ jeho nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců (T. A.), 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč a pro případ jeho nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců (B. D. M.) a 120 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 120 000 Kč a pro případ jeho nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců (N. T. B. D.). Krajský soud v Plzni rovněž podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání veškerého odborným zkoumáním nespotřebovaného metamfetaminu, specifikovaného ve výrokové části rozsudku.
Trestná činnost obviněných spočívala v tom, že aniž by disponovali povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami, mezi něž patří také metamfetamin (pervitin), obviněný N. D. od nezjištěné části roku 2012 do 17. 9. 2013 v Ch. a jeho okolí prodal dvěma občanům Spolkové republiky Německo Ch. H. a T. S., v nejméně 20 případech vždy nejméně 100 g metamfetaminu, tedy celkem nejméně 2 000 g, který byl následně vyvezen z ČR do SRN a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 4/2012, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2012, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu (bod 1 rozsudku).
Obviněný T. A. v období od jarních měsíců 2012 do 12. 12. 2013 v Ch. prodal, případně nabídl k prodeji metamfetamin, a to R. S. nejméně v osmi případech vždy 0,5 g za částku 500 Kč a nejméně ve dvou případech 1 g za částky 800 Kč a 1000 Kč, J. S. ve čtyřech případech vždy 0,1 g za 200 Kč, M. B. 1 g s obsahem 0,64 g čisté báze za 500 Kč a dále mu nabídl k prodeji 20 g bez zjištění obsahu čisté báze, což jmenovaný odmítl, a B. Ž., příslušníku Policie ČR, v rámci předstíraného převodu ve smyslu 158c tr. ř. 1,87 g metamfetaminu s obsahem 1,3 g čisté báze za částku 2 000 Kč (bod 2 rozsudku).
Obvinění T. A. a B. D. M. po předchozí vzájemné dohodě dne 28. 11. 2013 v Ch. v prostoru veřejných toalet tržnice D. při předstíraném převodu ve smyslu 158c tr. ř. prodali B. Ž., příslušníku Policie ČR metamfetamin o celkové hmotnosti 39,84 g s obsahem 25,65 g čisté báze za částku 20 000 Kč, kdy metamfetamin obstaral B. D. M. na základě předchozího požadavku T. A., který vedl s policistou jednání o prodeji drogy (bod 3 rozsudku).
Obvinění T. A., B. D. M. a N. T. B. D. po předchozí vzájemné dohodě dne 12. 12. 2013 v Ch. v prostoru toalet restaurace A. v tržnici D. při předstíraném převodu ve smyslu §158c tr. ř. prodali B. Ž., příslušníku Policie ČR, metamfetamin o celkové hmotnosti 894,7 g s obsahem 561,68 g čisté báze za částku 400 000 Kč, kdy metamfetamin obstaral B. D. M. na základě předchozího požadavku T. A., který vedl s policistou jednání o prodeji drogy (bod 4 rozsudku).
V podrobnostech popisu skutkového děje, popř. uložených trestů ve vztahu k výše uvedeným obviněným, odkazuje Nejvyšší soud na předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni.
Proti tomuto rozsudku následně všichni obvinění, jakož i státní zástupce v jejich neprospěch, podali odvolání, o kterém rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2018 Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 11 To 12/2018-3904, kterým zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích o trestu a při nezměněných výrocích o vině a o zabrání věci uložil obviněnému N. D. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon jmenovaného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněnému T. A. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jmenovaného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněnému B. D. M. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jmenovaného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a obviněné N. T. B. D. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jmenovanou zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Lze doplnit, že trestní řízení proti posledně jmenované bylo vedeno jako proti osobě uprchlé.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k němu
Posledně uvedený rozsudek vrchního soudu napadli obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která opřeli o následující dovolací důvody a argumentaci.
Obviněný N. D. založil své dovolání na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Od počátku trestního řízení poukazoval, že toto je proti němu vedeno nezákonně a na základě důkazů provedených v rozporu s ustanoveními trestního řádu. V případě výpovědi svědka H., na jejímž základě bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, nebyly dány důvody k jejímu provedení jako neodkladného úkonu podle §160 odst. 4 tr. ř., neboť ač se jednalo o cizího státního příslušníka, nehrozilo, že by se nedostavoval k procesním úkonům, když svou účast na nich sám přislíbil. S daným názorem obhajoby se ostatně ztotožnil i soud prvního stupně, ovšem jak on, tak soud odvolací chybně vyhodnotily dopad takové skutečnosti na trestní řízení. Pokud tedy výpověď svědka byla soudy vyhodnocena, že není neodkladným úkonem, neměla být vůbec přijata obžaloba krajského státního zastupitelství, která se v bodě 1 opírala výlučně o tento jediný důkaz. Výpověď byla brána za skutkový základ obvinění, který byl určitým způsobem hmotněprávně hodnocen jak obžalobou, tak soudem v rámci předběžného projednání. Vzhledem ke svědkovu následnému vyjádření u hlavního líčení o zkreslení své původní výpovědi, z důvodu počáteční nedůvěry k německé policii, obviněný namítl, že po dobu několika let bylo proti němu vedeno řízení na základě vědomě zdeformované výpovědi.
Obviněný rovněž namítl, že oba nižší soudy nerespektovaly zásadu zachování totožnosti skutku a výrazně tím zasáhly do jeho obhajovacích práv, když vymezení doby údajného páchání trestné činnosti bylo z jejich strany širší a méně konkretizované, reagujíc na změny ve výpovědi svědků. Na tuto skutečnost pak obhajoba nemohla reagovat např. poskytnutím informací, kde se obviněný v roce 2012 zdržoval, či co dělal. Obdobně byla oproti obžalobě až v rozsudku nalézacího soudu zmíněna osoba T. S., jednoho z účastníků, či dokonce vůdčí postavy, drogového obchodu. Informace o něm však svědek H. sdělil až ve své výpovědi dne 29. 6. 2017, tedy v rozporu s tím, co uváděl v roce 2013. Obviněný tak nemohl vést po celou dobu trestního stíhání obhajobu tímto směrem a jeho návrh na výslech tohoto procesně významného svědka byl soudem zamítnut, stejně jako nebyly ověřeny skutečnosti ohledně této osoby (např. reálná možnost jejího pohybu na území ČR), stejně jako obviněný nebyl s tímto svědkem konfrontován, nebyla mu předestřena jeho podoba a nemohl se tedy vyjádřit, zda tuto osobu zná. Ostatně nalézací soud v daném směru nesprávně interpretoval výpověď svědka H., který jednoznačně odděloval obchody, kdy bylo obchodováno pouze s ním, a kdy se S. Z tohoto důvodu tedy nešlo o společné obchody jmenovaných svědků, ale o nezávislé obchody dvou osob, které byly vzájemně přítomné. Pokud v takovém případě o obchodech T. S. nehovoří usnesení o zahájení trestního stíhání, ani obžaloba, nelze je obviněnému klást za vinu.
Kromě změn v době páchání trestné činnosti a osobách, které se účastnily drogových obchodů, obviněný vytknul také neurčitost a obecnost skutkové věty výroku o vině, kde se slovo „nezjištěný“ vyskytuje čtyřikrát. Jediné, co tak pojí skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě se skutkem v rozsudku je právní kvalifikace trestného činu a osoba svědka H., coby odběratele drogy. Pokud není jednoznačným způsobem vymezen skutek, nelze ani přistoupit k jeho právnímu hodnocení.
Další námitka obviněného směřuje vůči osobě předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ivana Elischera, který je stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Obviněný se domnívá, že rozhodování jmenovaného předsedy senátu mohlo být v jeho případě, kdy došlo ke zpřísnění trestu, ovlivněno strachem z možného trestního stíhání či jinou motivací. Existuje-li podezření, že soudce nerozhodoval v některých případech v souladu se zákonem, je třeba podrobit přezkumu jeho činnost ve všech případech. Tohoto přezkumu se proto obviněný, s poukazem na právo na spravedlivý proces, domáhá cestou mimořádného opravného prostředku, který by neměl být omezen na přezkum ze zákonných dovolacích důvodů, ale ve výjimečných případech by měl být aplikován revizní princip. Jako nepřiměřeně přísný mu připadá nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 8,5 let za jednání, kterého se měl dopustit před 5-6 lety a za situace, kdy je nepochybné, že dojde k přeměně předchozího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Pokud veškeré okolnosti, které zmiňoval při stanovení výměry trestu odvolací soud, zmínil již soud nalézací, který uložil trest mírnější, nabízí se pochybnosti, zda zpřísnění trestu nebylo vedeno jinou než čistě zákonnou motivací.
Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. A. své dovolání opřel o dovolací důvody v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V prvém případě, kterým napadá fakt, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, vychází jeho argumentace z informací o trestním stíhání předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ivana Elischera. Ten je podezřelý z trestných činů přijetí úplatku, zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování, kterých se měl, dle dostupných informací, dopustit údajným pomáháním osobám vietnamské národnosti v podobě „snižování trestů, rušením vyhoštění a vracení zabavených peněz“. Za těchto okolností je třeba takového soudce považovat za vyloučeného podle §30 tr. ř., neboť lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti k projednávané věci či k obviněným. Existuje totiž obava, že tak, jako mohl svou autoritou působit na příslušný senát směrem k mírnějšímu rozhodování, činil tak i v jiných věcech, a to s cílem, aby pro případ podezření mohl poukázat, že v jiných věcech rozhoduje přísně. Také v nyní projednávané věci jsou dva z obviněných Vietnamci a dovolatel Mongol, tedy Asiat.
Dále obviněný uvedl, že jednání uvedené pod body 3 a 4 rozsudku nalézacího soudu nikdy nepopíral. Byl však k němu, zejména k jednání v bodě 4, naveden policejní provokací. Předstíraný převod metamfetaminu dne 12. 12. 2013 pak byl proveden v rozporu se zákonem, neboť množství drogy neurčil obviněný, ale právě příslušník Policie ČR. Obviněný poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014, podle něhož je důkaz získaný na základě policejní provokace absolutně neúčinný v trestním řízení proti vyprovokované osobě, a to zejména pokud je touto provokací získán důkaz prokazující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jednání obviněného tak mělo být podle výše uvedeného posouzeno podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Sama státní zástupkyně povolila předstíraný převod v souvislosti s řízením o přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle odst. 2 citovaného ustanovení. Pokud následně policista účastnící se předstíraného převodu překročil svůj „mandát“ a určil množství drogy odpovídající závažnější trestné činnosti, musel mít k tomuto písemný souhlas státního zástupce, kterým však ve skutečnosti nedisponoval. Obviněný dále podrobněji rozvedl své úvahy stran policejní provokace ve vztahu ke svému jednání, a to i ve světle aktuální judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy podtrhl podmínku eliminující nepřípustnou provokaci v podobě úmyslu pachatele spáchat konkrétní trestný čin i bez iniciativy policejních orgánů. Takový úmysl však v jeho případě absentoval. Obviněný proto závěrem navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Obviněný B. D. M. ve svém dovolání uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. V prvé řadě dovolatel brojí proti zpřísnění uložených trestů odnětí svobody, k čemuž nebyly splněny zákonné podmínky a daným postupem byl porušen zákaz reformace in peius. Státní zástupkyně rozporovala uložené tresty pouze v souvislosti s návrhem na změnu právní kvalifikace. Odvolací soud přitom argumentaci obžaloby ohledně zpřísnění právní kvalifikace vyhodnotil jako nedůvodnou. Za takové situace má obviněný za to, že odvolací soud měl zamítnout odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné a vázán zásadou zákazu reformace in peius již neměl z vlastní iniciativy korigovat uložené tresty, které považoval za nepřiměřeně mírné. V daném směru dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013.
Obviněný má též za to, že uložení nepodmíněného trestu nebylo v jeho případě namístě, ale došlo-li by k prokázání jeho viny, což se nestalo (viz níže), bylo by namístě uložení trestu podmíněně odloženého. Míra tvrzené účasti obviněného na trestné činnosti byla výrazně nižší než u spoluobviněných D. a A. Dovolatel nebyl doposud soudně trestán a od tvrzeného skutku uplynulo již pět let, v průběhu nichž žil řádným životem, narodilo se mu dítě a s družkou žije v B.
Dále obviněný poukázal, že shodně jako ve svém odvolání namítá, že nebylo prokázáno, že se dopustil v obžalobě popsaných skutků. Hlavním důkazem proti jmenovanému byla výpověď policisty B. Ž., který v případu činil úkony podle §158c tr. ř. Výpověď tohoto svědka u hlavního líčení proběhla až více než tři roky po předstíraných převodech. Svědek přitom primárně jednal s obviněným A. a s mužem vietnamské národnosti měl přijít do styku jen okrajově. Je proto velmi nepravděpodobné, že by si svědek s takovým časovým odstupem a bez toho, aby byla zavčasu provedena rekognice, pamatoval podobu onoho vietnamského muže. Svědek sám ostatně připustil, že na řadu okolností si po tak dlouhé době nevzpomíná. Výpověď svědka proto nemůže být chápána jako jednoznačný důkaz o vině obviněného. Nalézací soud dále vycházel z částečného doznání dovolatele učiněného v rámci vazebního zasedání. To však sleduje jiné účely než hlavní líčení a je otázkou, jak vysokou relevanci může mít projev trestně stíhané osoby, o to více, je-li strohé a nekonkrétní. Další skutečnosti o vině obviněného přitom v průběhu přípravného řízení ani hlavního líčení nevyšly najevo. Bylo též zdůrazněno, že obviněný A. vešel s mužem vietnamské národnosti a svědkem Ž. do prostoru toalet tržnice D., přičemž mezi okamžikem, kdy B. Ž. odešel a do prostor vstoupila zásahová jednotka, existuje časová prodleva, k níž nebylo prokázáno, že onen muž vietnamské národnosti nevyšel ven a dovnitř nevstoupil jiný vietnamský muž.
V závěru svého dovolání obviněný vyjádřil podezření, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, neboť předseda senátu odvolacího soudu byl den po konání veřejného zasedání zadržen policií a obviněn z trestné činnosti. Z informací sdělovacích prostředků se tato měla týkat zneužití postavení soudce a ovlivnění výsledku odvolacích řízení ve věcech osob vietnamské národnosti. Jelikož dovolatel sám je této národnosti, vznesl pochybnosti, do jaké míry mohl být takto složený senát v jeho věci objektivní.
Pro výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Konečně obviněná N. T. B. D. , prostřednictvím svého obhájce, který je totožný s obhájcem shora uvedeného obviněného B. D. M., rovněž založila své dovolání na důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání obou obviněných jsou vzhledem ke shora uvedené skutečnosti, co do formy i obsahu totožná, omezuje se Nejvyšší soud toliko na stručný výčet námitek, jimiž jmenovaná brojí proti napadeným rozhodnutím. V prvé řadě tedy má za to, že vzhledem k nedůvodnosti odvolání státní zástupkyně stran právní kvalifikace jednání obviněné, nemělo dojít pro zásadu zákazu reformace in peius ke zpřísnění jí uloženého trestu odnětí svobody. Tento trest se pak jeví jako nepřiměřeně přísný, když namístě mělo být za situace dosavadní bezúhonnosti a míry účasti obviněné na trestné činnosti, uložení trestu podmíněně odloženého. V neposlední řadě dovolatelka též vznesla podezření stran rozhodování věci vyloučeným orgánem, a to z důvodu trestního stíhání předsedy senátu odvolacího soudu.
V důsledku shora uvedeného navrhla obviněná, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se vyjádřil rovněž státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství , a to následovně. V prvé řadě shrnul průběh trestního řízení, jakož i důvody, o něž obvinění opírají svá dovolání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který shodně uplatnili všichni obvinění, a který se týká osoby předsedy senátu odvolacího soudu v návaznosti na jeho trestní stíhání, zdůraznil, že obvinění vycházejí pouze „z mediálních informací“, bez jakéhokoliv respektování ústavně zakotvené zásady presumpce neviny. Obviněnými zvolenou argumentaci lze tak považovat za nekorektní až pokleslou, už jen proto, že se ani nepokoušejí tvrdit, že by se údajné protiprávní jednání daného soudce týkalo právě jejich věci. Proklamovaná trestná činnost soudce měla být páchána ve prospěch jiných obviněných, a proto není patrné, v jakém směru by mělo podjatost zakládat rozhodnutí v neprospěch dovolatelů.
K dovolání T. A. státní zástupce uvedl, že námitkou tzv. policejní provokace se zaobíral pečlivě již nalézací soud, když výpověď svědka B. Ž. konfrontoval s obsahem jím pořízených audio a video záznamů, přičemž dovodil, že činnost policisty nevyvolala u obviněných rozhodnutí spáchat trestný čin, stejně jako nepředstavovala nepřípustnou aktivitu směřující ke spáchání činu ve větším rozsahu. Byl to právě obviněný A., kdo oslovil svědka Ž., nabídl mu psychotropní látku a měl zájem tuto prodat ve větším množství, neboť tak bude moci nabídnout zajímavější cenu. Obviněný byl rovněž připraven obstarat drogu v řádech kilogramů, tedy minimálně ve značném rozsahu. Předstírané převody měly dále za cíl nejen usvědčit z páchání trestné činnosti tohoto obviněného, ale vzhledem k tomu, že do ní bylo zapojeno více osob, měly své racionální odůvodnění ve snaze vysledovat zdroj metamfetaminu.
Uplatněnému dovolacímu důvodu obviněného pak neodpovídá ani námitka ohledně absence vydaného povolení k předstíranému převodu. I touto otázkou se zaobíral nalézací soud, který odůvodnil, proč uvedená skutečnost nemá vliv na zákonnost tohoto úkonu. Státní zástupce pouze doplnil, že předmětem trestního řízení je skutek, nikoli jeho právní kvalifikace, která může v průběhu řízení doznat změn na základě zjištěných skutečností.
K dovolání obviněných B. D. M. a N. T. B. D. státní zástupce konstatoval, že pokud se týká první z námitek ohledně mezí odvolacího přezkumu ve vztahu k výroku o trestu, státní zástupkyně krajského státního zastupitelství podala své odvolání jak proti výroku o vině, tak o uloženém trestu, přičemž tak učinila v neprospěch obviněných. Za situace, kdy se státní zástupkyně domáhala svým odvoláním přísnější právní kvalifikace a tím i přísnějšího trestu, nepřicházel do úvahy alternativní návrh ve vztahu k uloženému trestu uloženého v rozporované mírnější právní kvalifikaci. Odvolací soud pak poukázal na celkový rozsah trestné činnosti, který sice dle jeho názoru nenaplnil znak velkého rozsahu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale přiblížil se mu, což následně vyjádřil ve výroku o trestu. Bylo připomenuto, že v odvolacím řízení se formálně neuplatňují předepsané odvolací důvody, ale jediným faktem je tvrzená nesprávnost výroků ve smyslu §246 tr. ř. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že odvolací soud nepostupoval striktně v neprospěch obviněných, ale též v jejich prospěch, když nově nebyly uloženy poměrně citelné peněžité tresty. Neopodstatněná je též námitka nepřiměřeně přísného trestu, když tento byl ukládán, co do druhu i výměry v zákonných mantinelech, za reflektování všech hledisek pro určení trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného zločinu.
K námitce obviněného B. D. M. ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů bylo konstatováno, že tyto rovněž neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, která více odpovídá jeho představě. V daném směru státní zástupce dospěl k přesvědčení, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když postupovaly plně v intencích zákonných požadavků §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Vycházely tak z výpovědi svědka Ž., kterou posoudily jako věrohodnou a korespondující s dalšími důkazy, zejména záznamy o předstíraném převodu. Fakt, že se obviněný ke svému jednání doznal v rámci vazebního zasedání, neboť se jednalo o výslech na základě zákonného poučení a jeho obsah je tak procesně použitelný, nenarušují ani věcné limity spočívající v tom, že taková výpověď nebývá zpravidla detailní, neboť výslech je zaměřen zejména na otázky důvodnosti vazby. Další námitka, spočívající v časovém úseku mezi odchodem svědka Ž. z toalet a příchodem zásahové jednotky, která zadržela obviněného, nebyla dále rozvedena a sama o sobě je na hranici racionální argumentace, když o totožnosti obviněného pochyb nebylo.
Pro všechny výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu rozhodnout o odmítnutí dovolání obviněných jako podaných z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a učinit tak v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyslovil souhlas.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud byl povinován dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěli, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jedná se tedy o situaci, kdy ve věci učinil rozhodnutí napadené dovoláním soudce (samosoudce, člen senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž však bylo o jeho vyloučení rozhodnuto.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
Konečně důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněnými podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h ) tr. ř., je uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Je třeba doplnit, že pod daný dovolací důvod není možno podřadit pouhou námitku nepřiměřenosti trestu, ať již by tento byl vnímán jako nepřiměřeně přísný či naopak mírný, nejedná-li se o situace, kdy dojde k uložení nepřípustného druhu trestu anebo překročení jeho příslušné trestní sazby.
Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. V prvé řadě lze věnovat pozornost námitce uplatněné všemi obviněnými, která směřuje k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (byť tento důvod obviněný D. ve svém dovolání neuvedl), tedy skutečnosti, že v odvolacím řízení měl rozhodnout vyloučený orgán. Obvinění za tento shodně označují předsedu senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ivana Elischera, a to s odůvodněním, že z mediálních informací je jmenovaný trestně stíhán „pro zneužití výkonu pravomoci soudce“, kdy jeho protiprávní jednání mělo souviset s případy drogové trestné činnosti páchané osobami vietnamské národnosti, v jejichž prospěch měl rozhodovat. Ačkoliv žádný z obviněných nespojuje takovou protiprávní činnost předsedy senátu přímo s nyní projednávanou věcí, jsou shodně toho názoru, že je namístě pochybovat z daného důvodu o objektivním přístupu minimálně tohoto člena senátu, o to více, když sami obvinění jsou také vietnamské národnosti, popř. jsou Asiaty. Nadto přichází dovolatelé s argumentací, že jednání předsedy senátu mohlo být v jejich případě účelové, když oproti trestním věcem, v nichž je mu kladeno za vinu spáchání trestného činu, mohl v ostatních kauzách rozhodovat naopak nepřiměřeně přísně, aby odvedl pozornost od svého protiprávního jednání.
Nejvyšší soud se musí k výše uvedeným námitkám postavit ve shodě s vyjádřením státního zástupce velmi kriticky. Je sice pravdou, že vzhledem ke značné medializaci nemohlo ani Nejvyššímu soudu uniknout trestní stíhání shora jmenovaného předsedy senátu. Je rovněž pravdou, že taková skutečnost musí vést orgány činné v trestním řízení k určité zvýšené obezřetnosti, zda jimi projednávaná věc nemůže být takovým jednáním dotčena, resp. zda se vzhledem k obdobné trestné činnosti, ve vztahu k nimž mělo být jednání soudce protiprávní, nedošlo rovněž k ovlivnění tohoto případu. Takové otázky si však lze klást pouze a jen za současného plného respektování zásady presumpce neviny, na jejíž ústavní ukotvení v českém právním řádu zcela správně poukázal státní zástupce. Nejvyšší soud je bohužel nucen konstatovat, že po zveřejnění informací k trestnímu stíhání předsedy senátu jsou však v rámci dovolacích řízení, která projednává, takové námitky uplatňovány ze strany řady obviněných zcela automaticky a paušálně, a to bez uvádění jakýchkoliv dalších relevantních skutečností. Daný přístup, kdy je namítáno, že soudce by měl být vyloučen z projednávání věci jen proto, že se v rámci jiné, nesouvisející věci měl údajně dopustit trestné činnosti, v žádném případě nelze akceptovat. O to více je zvolený postup zarážející právě u dovolatelů, kteří sami ve svých mimořádných opravných prostředcích napadají porušení základních zásad trestního řízení, včetně principu uvedeného v §2 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dále nevidí potřebu se k takové námitce obviněných dále vyjadřovat, a proto, pakliže nebyl z jejich strany předložen žádný z konkrétních důvodů, proč měl být předseda příslušného odvolacího senátu vyloučen z projednávání věci, jež jsou specifikovány v §30 odst. 1 tr. ř., je třeba takovou argumentaci odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Neobstojí totiž ani námitka, že obvinění jsou osobami vietnamské národnosti, popř. obecně Asiaty, které měl v jiných kauzách zvýhodňovat. Je třeba zdůraznit, že k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení může dojít jen v případě, že jsou u něj dány pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale též k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení) nemůže nestranně rozhodovat. Takové pochybnosti však musí být logicky podepřeny reálnými skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování příslušného soudce. Obvinění takové okolnosti neuvedli, a to ať už ve vztahu, že by je jednání soudce neoprávněně zvýhodnilo (jak k tomu mělo být v jiných věcech, pro které je trestně stíhán), nebo naopak znevýhodnilo, když pouhé nepodložené vyjádření, že se takovým jednáním mohl soudce snažit zastírat své protiprávní jednání, nemůže obstát.
Obviněný D. své dovolání, kromě shora prezentované námitky k osobě předsedy senátu, zaměřil na jím tvrzené nesprávné právní posouzení skutku, jež spatřuje ve dvou rovinách. Předně brojí proti samotnému zahájení trestního stíhání, které bylo vystavěno na jediném a nadto nezákonném důkazu v podobě výpovědi svědka H., u nějž nebyly splněny podmínky provedení jako neodkladného úkonu, a která byla v počátcích pro proklamovanou nedůvěru svědka k německé policii zkreslena. K tomuto je třeba konstatovat, že uvedenou námitkou se zaobíral již nalézací soud, který se v rámci odůvodnění svého rozsudku svědecké výpovědi Ch. H. věnoval s nadstandardní pečlivostí na str. 19 až 34. Na jím přijaté závěry pak může Nejvyšší soud v plné míře odkázat.
Nejvyšší soud tak pouze připomíná, že výše uvedený svědek byl slyšen jak policejním orgánem postupem podle §158a tr. ř., tak následně v průběhu hlavního líčení u krajského soudu. Ten se ostatně zabýval otázkou naplnění podmínek při výslechu svědka, coby neodkladného úkonu, a sám dospěl po podrobném rozboru veškerých okolností případu a podřazení situace zákonné úpravě, že prvotní výslech svědka skutečně důvody jeho obstarání coby neodkladného důvodu nesplnil (s výjimkou části o provedené rekognici) a nebyl tedy dále v trestním řízení nalézacím soudem proveden a z obsahu takové výpovědi nebylo vycházeno (blíže viz str. 20 a 21 odůvodnění rozsudku).
Vzhledem ke skutečnosti, že výslech svědka H. nalézací soud označil za jediný přímý (a tedy rozhodující) důkaz o vině obviněného, věnoval důslednou pozornost také otázce věrohodnosti svědka (zejména na str. 27 až 33 odůvodnění jeho rozsudku). Zohlednil přitom jak svědkovu trestní minulost, tak námitky, které směřovaly do možnosti, že jeho výpověď byla učiněna účelově s cílem zajistit pro sebe lepší postavení v řízení, které vůči němu bylo vedeno v Německu. Všechny dané okolnosti vzal nalézací soud v potaz a řádně se s nimi vypořádal. Bylo zejména zdůrazněno, že svědek vypovídal shodně se skutečnostmi, které mu byly kladeny za vinu v Německu a na svých závěrech setrval i přesto, že v době konání hlavního líčení již byl pro drogovou trestnou činnost pravomocně odsouzen Zemským soudem ve Zwickau. Současně jím podané skutečnosti odpovídaly poznatkům, které orgány činné v trestním řízení dovodily z jiných důkazů, mimo jiné z řízení, které bylo proti obviněnému vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2012. Nalézací soud pak rovněž postupoval při hodnocení důkazů o vině N. D. nikoliv jejich posuzováním jednotlivě, ale též ve vzájemných souvislostech. V uvedeném směru byl zohledněn fakt určité provázanosti obviněných D. a A., kteří se shodně podíleli na distribuci metamfetaminu, byť nalézací soud, jsa vázán povinností postupovat v případě pochybností vždy ve prospěch obviněného, nevztáhl následně závěr o vině obviněného A. jednáním pod bodem I b), stejně jako uvedenou zásadu aplikoval u obviněného D. pod body II. a III. obžaloby státní zástupkyně.
Argumentaci obviněného dále nelze přisvědčit ani stran namítaného pochybení při zachování totožnosti skutku, který měl být dle dovolatele neopodstatněně rozšířen, co do doby páchané trestné činnosti, jakož i osoby T. S., jehož osobu obhajoba marně požadovala vyslechnout, kdy k důvodům, proč k tomuto nepřistoupil, se nalézací soud adekvátně vyjádřil na str. 34 a 35 odůvodnění rozsudku.
Lze připomenout, že předmětem trestního stíhání je skutek, v němž je spatřován trestný čin. Podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku jako takového je nutno odlišovat jeho popis, obsažený ve sdělení obvinění, v obžalobě a v meritorním rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, který musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z příslušných ustanovení trestního řádu [srov. např. §160 odst. 1, §177 písm. c), §120 odst. 3 tr. ř.]. Z těchto ustanovení lze také dovodit, že v popisu skutku jsou zásadně obsaženy jen ty skutkové okolnosti, které jsou významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 11 Tz 129/2001, publikované pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud přitom sám poukázal na původní situaci, která panovala v době zahájení trestního stíhání, resp. podaného žalobního návrhu [bod I a) – d)]. Obviněnému bylo kladeno za vinu jednání, kterého se měl dopustit částečně společně s obviněným A. v období roku 2013 (pravděpodobně od přelomu února a března 2013) do 17. 9. 2013, kdy obstarával a na různých místech Karlovarského kraje (zejména v Ch., M. L., F. L.), v S. a v obci K. prodával metamfetamin německému občanu Ch. H., který působil jako kurýr a takto prodal v celkem 51 případech igelitové sáčky s obsahem nejméně 100 g metamfetaminu, vždy za částku 1 650 EUR, aniž by disponoval oprávněním potřebným k nakládání s psychotropními látkami, a přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 4/2012, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2012, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu.
Předmětným rozsudkem Krajského soudu v Plzni pak bylo ve výroku o vině upraveno takové protiprávní jednání tak, že obviněný v období od nezjištěné části roku 2012 do 17. 9. 2013 v Ch. a jeho okolí prodal občanu SRN Ch. H., potažmo muži jménem T. S., který se na místo dostavil s prvně jmenovaným, nejméně ve 20 případech vždy nejméně 100 g metamfetaminu, který byl následně z ČR vyvezen do SRN, aniž by disponoval oprávněním potřebným k nakládání s psychotropními látkami a přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 4/2012, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2012, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu.
Jak vyplývá z komparace výše uvedených popisů skutku, nalézací soud na základě provedeného dokazování a následně řádného zdůvodnění, nepatrně rozšířil dobu páchání trestné činnosti, když její začátek situoval již do roku 2012. Následně zasáhl do množství metamfetaminu, které obviněný prodával, kdy takto postupoval výrazně ve prospěch obviněného a v neposlední řadě doplnil jako osobu kupujícího T. S., přičemž vycházel z výpovědi svědka H., k obsahu jehož tvrzení, jakož i věrohodnosti se adekvátně vyjádřil.
Podle ustálené soudní praxe je podstata skutku určována účastí obviněného na určité události popsané ve sdělení obvinění a později v žalobním návrhu obžaloby, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku je pak dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Jednání je podstatou skutku proto, že jen takové děje, které jsou jednáním, je možno v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat; následek pak proto, že umožňuje projevy vůle člověka dělit v jednotlivé skutky. Takto vymezená totožnost skutku je pak v souladu i s definicí toho, co tvoří jeden skutek, což jsou jen ty projevy vůle konkrétní osoby navenek, které jsou pro daný následek (závažný z hlediska trestního práva) kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Totožnost skutku však neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být úplná shoda. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Lze tedy shrnout, že nalézací soud svým postupem nepochybil, když podstata jednání obviněného, jakož i následku, jehož se dopustil, a které spočívaly v neoprávněném obstarání a prodeji psychotropní látky metamfetaminu svědku H. za účelem vývozu do SRN, zůstala zcela zachována. Rozšíření doby takového jednání, resp. jeho upřesnění doplněním další osoby zúčastněné na obchodech, nemohou vést k závěru, že totožnost skutku byla narušena. Ostatně Nejvyšší soud připomíná, že nejvýznamnější zásah stran popisu skutku byl učiněn ve prospěch obviněného, co do množství jím prodaného metamfetaminu, a to z původních 5 100 g na 2 000 g.
V případě obviněného T. A. bylo kromě již výše uvedené námitky k osobě předsedy senátu odvolacího soudu argumentováno pochybením obou nižších soudů, jestliže své závěry o vině obviněného vystavěly na základě policejní provokace v podobě předstíraného převodu. Obviněný sice zdůraznil, že svou vinu nikterak nepopírá, avšak samotné množství drogy, které určilo právní kvalifikaci jeho jednání, stanovil právě policista Ž. V tomto směru dovolatel poukázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikovaného pod č. 5 1/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož je neúčinným důkaz získaný policejní provokací, zejména pokud tento podmiňuje užití vyšší trestní sazby. Mimo to obviněný dále uvedl, že předstíraný převod byl sice v souladu s ustanovením §158c tr. ř. písemně povolen příslušnou státní zástupkyní, avšak pouze ve vztahu k trestné činnosti podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Policista Ž. tedy svým jednáním, které směřovalo k obstarávání psychotropní látky ve značném rozsahu, překročil „svůj mandát“, neboť k takovému postupu neměl písemný souhlas.
K výše uvedenému je třeba konstatovat, že otázkou zákonnosti operativně pátracího převodu v podobě předstíraného převodu se nalézací rovněž zaobíral, a to na str. 56 až 58 odůvodnění svého rozsudku, kdy podmínky zákonného postupu rozvedl právě ve světle aktuální judikatury pojící se k tzv. policejní provokaci. Nalézací soud přitom opět správně nehodnotil skutkové okolnosti odděleně, ale vycházel z jejich logických propojení. Nebylo tedy možno tvrdit, že by se obviněný k distribuci psychotropní látky dostal náhodně či byl do této vmanipulován ze strany policejního orgánu. Neoprávněné nakládání s drogami bylo prokázáno i v jiných případech, kdy lze zejména poukázat na výpovědi dalších osob, které jej z trestné činnosti usvědčovaly (svědci S., S. a B. – viz str. 41 až 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), popř. již dříve citovanou výpověď svědka H. Také k osobě svědka Ž. krajský soud prezentoval své úvahy velmi pečlivě a podrobně (str. 45 až 52). Jeho výpověď přitom zcela evidentně doložila, že množství drogy bylo poskytováno v závislosti na množství peněz, kterými disponoval.
V souladu s tím byly provedeny důkazy zajištěnými audio a video záznamy, které nejen prokazují zapojení obviněného do obchodu, ale také fakt, že tento sám nabízel obstarání metamfetaminu v řádech kilogramů a určoval jeho cenu, když z komunikace vyplynulo, že právě jednotková cena za gram může být nižší v případě odběru většího množství drogy, což se ostatně jeví jako vysoce logické. Nelze přitom opomenout, že to byl obviněný, kdo jako první oslovil policistu Ž. s nabídkou obstarání metamfetaminu. Jestliže se množství drogy odvíjelo od částky, kterou měl svědek u sebe, je nezbytné současně zmínit, že to opět byl obviněný, kdo (při prvním převodu dne 20. 11. 2013) reagoval na žádost o koupi metamfetaminu za 2 000 Kč tím, že je to málo. Fakt, že měl obviněný zájem na pokračování obchodu, je dokreslován i jeho dotazy na další termíny schůzek (k tomu např. str. 51 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu k předstíranému převodu dne 28. 11. 2013).
Obviněný tedy nebyl osobou, pro kterou by policista provádějící předstíraný převod aktivně vytvořil podmínky k páchání trestné činnosti, jinými slovy ji aktivně vyprovokoval k takovému protiprávnímu jednání. Za policejní provokaci by tedy bylo předně možno označit takovou situaci, kdy by policejní orgán vyvíjel aktivity, které by přímo podněcovaly osobu k páchání konkrétní trestné činnosti s cílem získat důkazy sloužící k navazujícímu trestnímu stíhání. Naopak jednání, kdy policejní orgán postupuje v intencích zákonných ustanovení dopadajících na povolené způsoby operativní činnosti, jakými jsou právě předstíraný převod či použití agenta, nelze za policejní provokaci považovat. Ostatně je zřejmé, že aby bylo možno účinně realizovat předstíraný převod, není možno po zúčastněném policistovi vyžadovat, aby jeho zapojení bylo čistě pasivní, ale tento se musí v určité fázi své činnosti zapojit do skutkového děje, aby bylo možno docílit kýženého výsledku a tento nebyl ohrožen odhalením skutečné totožnosti policisty.
Totéž platí i pro námitku vybočení policisty z mezí písemného souhlasu státního zástupce podle §158c odst. 2 tr. ř. Je zřejmé, že takový písemný souhlas je prostředkem sloužícím k dohledu dozorového státního zástupce nad činností policie a jeho existence slouží k přezkumu, zda postupem policie nebude nepřiměřeně zasahováno do práv osob, vůči nimž směřuje. Proto by státní zástupce měl k souhlasu přistoupit pouze při dostatečné znalosti skutkového stavu. Na druhou stranu však zákon nepředpokládá, že by institut předstíraného převodu byl určen pouze pro určité taxativně vymezené druhy trestné činnosti, jako je tomu např. primárně u odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§88, §88a tr. ř. ).
Pokud se týká námitek obviněných B. D. M. a N. T. B. D., lze k těmto přistupovat pro zcela shodnou argumentaci společně. Kromě již avizované otázky k osobě předsedy senátu odvolacího soudu, spatřují obvinění pochybení odvolacího soudu v porušení zásady zákazu reformace in peius a dále obou soudů ve stanoveném nepodmíněném trestu odnětí svobody, který považují za nepřiměřeně přísný.
Je-li namítáno, že odvolací soud za situace, kdy nepřisvědčil názoru státní zástupkyně prezentovaném v jejím odvolání stran přísnějšího posouzení jednání obviněných, neměl dále rozhodovat o uloženém trestu, neboť tato otázka navazovala na závěry o vině obviněných, nelze takové argumentaci přisvědčit. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní řád v ustanovení §249 odst. 1 sice vymezuje základní obsahové náležitosti pro odůvodnění odvolání, ovšem v zásadě výslovně nestanoví důvody odvolání ani nevymezuje jejich okruh. Osoba, která tento řádný opravný prostředek podává tedy může napadat předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně z jakýchkoli důvodů, které považuje ze svého hlediska za významné, byť současně zákon v obecných bodech stanoví, za jakých okolností bude možno považovat odvolání za důvodné, když specifikuje případy, které opodstatňují zrušení rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním (viz §257 a 258 tr. ř.).
Odvolání směřuje do výroku napadeného rozsudku, přičemž státní zástupce je kromě obecných náležitostí povinen ve svém odvolání specifikovat, zda toto podává ve prospěch či v neprospěch obviněného. Jestliže proto odvolání proti rozsudku krajského soudu bylo v uvedeném případě ze strany státního zástupce učiněno jak do výroku o vině, tak o uloženém trestu, obojí v neprospěch obviněných, vrchní soud nebyl nikterak omezen ve svém postupu, jak namítají obvinění, tedy i v případě zamítavého postoje k otázce viny, resp. právní kvalifikace, a mohl zasáhnout též do výroku o uloženém trestu, který ostatně modifikoval právě s ohledem na rozsah trestné činnosti, blížící se hranici posouzení jednání podle přísnějšího ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku (viz body 33 až 38 odůvodnění rozsudku vrchního soudu).
Nejvyšší soud pak neshledal žádného pochybení ani v druhu a výměře uložených trestů, a to u kteréhokoliv z obviněných. Pokud jmenovitě B. D. M. a N. T. B. D. brojí proti samotnému uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy zdůrazňují mimo jiné své menší zapojení do trestné činnosti oproti spoluobviněným, vedení řádného života, jakož i dobu, která uplynula od projednávaného jednání, musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předpokládá zásah toliko při existenci jedné ze dvou alternativ, a to uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Skutečnost, že na uložený trest je pohlíženo jako na nepřiměřeně přísný, či naopak mírný, přitom shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje, nejde-li současně o již uvedenou nepřípustnost sankce v podobě překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze proto uzavřít, že odvolací soud uložil obviněným tresty v zákonných mantinelech a za plného odůvodnění svého postupu.
Konečně k argumentaci obviněného B. D. M., která směřuje do chybných závěrů nižších soudů o jeho vině, je možno konstatovat následující. Obviněný předně namítal pochybnosti k obsahu výpovědi svědka Ž. s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Zejména poukázal na absenci rekognice v přípravném řízení, v návaznosti na což má však za pochybné tvrzení svědka, který obviněného u hlavního líčení měl poznat, a to i přesto, že u jiných svých odpovědí již natolik přesný nebyl s odůvodněním, že od spáchání činu uplynula delší doba. Dále pak obviněný polemizoval s užitím jeho výpovědi v rámci vazebního zasedání, kde se k protiprávnímu jednání doznal, neboť toto doznání bylo toliko strohé a nekonkrétní, stejně jako je třeba zdůraznit, že vazební zasedání je určeno k jinému účelu než obstarání výpovědi obviněného k otázce viny. V neposlední řadě obviněný napadl závěry soudů k jeho identifikaci, coby pachatele předání drogy na toaletách tržnice D., kdy nebyla brána v potaz časová prodleva mezi odchodem svědka Ž. ven a příchodem zásahové jednotky, neboť v mezidobí mohla jedna osoba vietnamské národnosti z toalet odejít a druhá přijít.
Výše uvedené skutečnosti je třeba odmítnout, neboť ačkoliv obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve skutečnosti (stejně jako to, byť bez výslovného odkazu na zákonné ustanovení, učinil výše obviněný D.) toliko napadá skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně argumentací, kterou užil již v předchozí fázi trestního řízení. Jím prezentovaná polemika tedy představuje pouze předestření vlastní verze skutkového děje, kdy takové námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
I v tomto případě je namístě odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se shora prezentovanými námitkami zaobíral zejména na str. 52 až 54. Jen pro stručnost lze připomenout, že totožnost obviněného nebyla orgány činnými v trestním řízení prokázána jediným způsobem, ale soudy vycházely jak z výpovědi svědka Ž., tak záznamu Policie ČR o zadržení obviněného po uskutečnění předstíraného převodu a jeho identitu pak posoudil nalézací soud též na základě videozáznamu pořízeného při samotném předstíraném převodu. Pakliže tyto skutečnosti byly dány do souvislosti s doznáním obviněného v rámci vazebního zasedání, nebylo namístě přičítat závěrům nalézacího soudu jakýchkoliv pochybností.
K otázce užití výpovědi obviněného učiněné v rámci vazebního zasedání, která byla nalézacím soudem rozvedena na str. 17 odůvodnění jeho rozsudku, lze toliko doplnit, že tato výpověď bezezbytku splňuje náležitosti výpovědi obžalovaného, a protokol o ní je tedy možné za splnění podmínek §207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení číst. Při své výpovědi již jmenovaný byl v procesní pozici obviněného, bylo mu známo, co je předmětem trestního řízení, které je proti němu vedeno, byl příslušným soudcem Okresního soudu v Chebu řádně poučen o svých právech a podstatě výpovědi, jakož byly splněny podmínky nutné obhajoby. Za takové situace, byť Nejvyšší soud připouští, že podstatou vazebního zasedání jsou jiné otázky než vztahující se k meritu trestního řízení, lze následně užít obsah výpovědi obviněného také k posouzení jeho viny, o to více, jedná-li se o jeho jediné procesně použitelné vyjádření před orgány činnými v trestním řízení.
S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění učiněná v trestním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obvinění formálně spojovali nesprávné právní posouzení jim přisouzené trestné činnosti. Jak současně vyplývá z výše učiněného rozboru, de facto veškeré námitky, které obvinění učinili předmětem svých dovolání, nespadaly pod formálně uplatněné zákonné důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. a) až k), odst. 2 tr. ř. V podstatě jediná námitka, kterou Nejvyšší soud mohl označit za naplňující důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., směřovala k otázce učinění rozhodnutí vyloučeným orgánem, avšak jak vyplynulo z následné argumentace, ani tato nebyla shledána za opodstatněnou.
IV.
Závěrečné shrnutí
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněných proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.