ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1142.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1142/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2009 dovolání podané obviněným Bc. P. F. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 10 To 86/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 97/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 2 T 97/2006, byl Bc. P. F. uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který byl podle §158 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný Bc. P. F. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že poté, co dne 10. 10. 2005 v době od 10:06 hod. do 11:03 hod. v kanceláři vedoucího Odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou Ing. J. L., u tohoto intervenoval a tak naváděl správní orgán Ing. J. L. k nezákonnému postupu ve správním řízení ve prospěch účastníka správního řízení vedeného odborem dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou pod č. j. OD2/407/05/H a to přestupce J. K. K., jenž se dopustil přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. f), i), odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu zajistit přestupci neoprávněné výhody spočívající v co nejmírnějším postihu za spáchané přestupky, dne 10. 11. 2005 v době před zahájením správního řízení v úmyslu ovlivnit zákonnost řízení u správního orgánu ve smyslu §2 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, doprovázel přestupce J. K. K. do kanceláře Ing. J. L. na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou, kde se podílel na předběžné pro přestupce výhodné dohodě o době projednání přestupku tak, aby předem dohodnutý trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou měsíců připadl na dobu, kdy přestupce nebude pobývat na území České republiky, v důsledku čehož mu nebylo v příslušném řízení vůbec odebráno řidičské oprávnění a uložený trest zákazu činnosti by ho s přihlédnutím k pobytu v cizině vůbec nepostihl a to i z toho důvodu, požádá-li po návratu z ciziny po uplynutí poloviny uloženého trestu zákazu činnosti o upuštění od výkonu zbytku tohoto uloženého trestu, přičemž v důsledku takto uzavřené dohody byl přestupci J. K. K. ve správním řízení vedeném Odborem dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou pod č. j. OD2/407/05/H uložen správním orgánem, podřízeným vedoucího odboru Ing. J. L., který byl s uzavřenou dohodou seznámen, dne 27. 1. 2006 mimo dalšího i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců, který však přestupce z důvodu pobytu v cizině vůbec nevykonal, neboť byl pro účely případné kontroly stále držitelem řidičského oprávnění a po svém návratu z ciziny po uplynutí poloviny uloženého trestu zákazu činnosti bylo správním orgánem dne 23. 3. 2006 na základě žádosti ze dne 22. 3. 2006 upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, usnesením ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 10 To 86/2008, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 6. 6. 2008, jeho obhájci dne 2. 6. 2008 a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové dne 30. 5. 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. H. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 24. 7. 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu, a jeho prostřednictvím též výrokovou část rozsudku nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tato okolnost byla namítána už před rozhodnutím soudu druhého stupně (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.), dále že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a dále uvedl i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný také dodal, že dovolání podává z důvodů dalších, jejichž přípustnost vyplývá z dalších právních předpisů.
V čem spatřuje naplnění uvedených dovolacích důvodů, obviněný ve svém obsáhlém dovolání široce rozvedl, přičemž odkázal na celou řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“), Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) a rovněž Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Nejprve provedl výklad dovolacích důvodů podle tr. ř., přičemž vytkl hlavní výhrady vůči napadeným rozhodnutím, a to nelegálnost zvukových záznamů ze sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. (dále jen „prostorové odposlechy“), které byly v jeho věci stěžejním důkazem, dále že tyto prostorové odposlechy, které hodnotí jako nepřímý důkaz, nemohou být jediným důkazem viny a v neposlední řadě že nebyla prokázána jejich pravost. Zdůraznil, že soudy porušily svou povinnost zkoumat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, když neustanovily znalce k prověření pravosti odposlechů a nevyslechly dva jím navržené svědky. Dále obviněný zrekapituloval průběh vyšetřování s poukazem na nedostatky, které v něm spatřuje. Následně odkázal na judikaturu Evropského soudu související s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu (srov. §88 tr. ř.), zejména vymezující podmínky legality takového odposlechu. Tuto judikaturu pak obviněný aplikoval na svůj případ, přičemž ji vztáhl na prostorové odposlechy.
V další části dovolání se obviněný podrobněji vyjádřil k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejním důkazem ve věci obviněného byly prostorové odposlechy – nahrávky získané při sledování kanceláře vedoucího Odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou Ing. J. L. – získané v jiné věci (šlo o věc obviněného L. F. stíhaného pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost související i s rozhodovací činností odboru dopravy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou), přičemž sledování bylo státním zástupcem nařízeno podle §158d odst. 2 tr. ř. Takto získané nahrávky jsou podle obviněného nelegální. Navíc sledování mělo být nařízeno na základě poznatků získaných z předchozího odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. rovněž v jiné než projednávané věci, které obviněný také vyhodnotil jako nelegální. Právní kvalifikace skutku je podle obviněného zpochybněna tím, že soudy nezohlednily podmínky aplikace §88 a §158d odst. 2, 4 tr. ř.
Vady nařízení odposlechů podle obviněného spočívají v tom, že soudy při vyhodnocování jejich legality nerespektovaly čl. 10 Ústavy České republiky. Pokud totiž zákon připouští omezení práv chráněných čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) nad rámec odst. 2 tohoto ustanovení, pak soudy měly postupovat podle ustanovení čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Existence záznamu podle obviněného představuje také zásah do jeho základního práva podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Soudy nezkoumaly, zda takový zásah je nezbytný v demokratické společnosti ve vztahu k dosažení legitimního cíle, a jestli je tomuto cíli přiměřený s ohledem na článek 8 odst. 2 Úmluvy. V důsledku absence efektivní soudní kontroly v průběhu nařízení, provádění a vyhodnocování odposlechů pak tyto nelze jako důkaz v trestním řízení použít. Obviněný proto žádá Nejvyšší soud o neprodlené zničení záznamů. Dále pak poukazuje i na to, že žádný návrh policie neobsahuje v rozporu se zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky, malý státní znak, nejde proto o listinu, která by mohla být podkladem pro rozhodnutí státního zástupce. K předcházejícím odposlechům podle §88 tr. ř. obviněný namítá, že nebylo zřejmé, z čeho pramenil závěr, že mají být zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, jaké byly k dispozici důkazy a jak byla chráněna základní lidská práva odposlouchávaného. Z návrhu pak nebylo zřejmé ani to, kdo je majitelem telefonní stanice a jaký je vztah mezi ním a uživatelem. Nebyl jasný rozsah užívání stanice uživatelem. Pokud už v původním návrhu z 24. 5. 2005 podle §88 tr. ř. chyběly jakékoliv důkazy, pak takto provedené odposlechy nemohly být podkladem pro pozdější nařízení prostorových odposlechů. Zde obviněný cituje z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, které se dotýká §88 tr. ř., přičemž právní názor zde vyslovený vztahuje i na §158d tr. ř. Státní zástupce neměl podle obviněného vyhovět návrhu podle §158d tr. ř., ke kterému nebyly přiloženy důkazy (obdobně také soudce, který nařídil předchozí odposlech podle §88 tr. ř., jehož výsledky byly podkladem pro nařízení prostorových odposlechů).
Při nařízení odposlechů podle §88 tr. ř. soud neodůvodnil, na základě jakých skutečností je dovozováno, že odposlouchávaná osoba je majitelem či uživatelem telefonu. To je důvodem nepřípustnosti tohoto důkazu. Příkaz neuvádí, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny a z čeho je to vyvozováno. Na činnost všech státních orgánů dopadá zásada „qoud non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není ve světě), tedy nelze předpokládat existenci podmínek stanovených §88 a §158d tr. ř., pokud o tom není žádný záznam.
V další části se obviněný vyjádřil k otázce nelegálnosti telefonních odposlechů
(§88 tr. ř.) z důvodu nedostatku soudní kontroly. Zdůraznil, že soud neprováděl v rozporu s požadavky Úmluvy průběžnou kontrolu nutnosti trvání odposlechů. Toto je také důvodem jejich nepřípustnosti jako důkazu. Dalším důvodem je nemožnost jejich následné kontroly. Obviněný zde odkázal na některá rozhodnutí Evropského soudu zdůrazňující nutnost opatření pro zachování úplnosti a neporušenosti záznamů pro účely případné kontroly ze strany soudu a obhajoby. V případě obviněného neměla obhajoba možnost pravost záznamů prověřit. Obviněný pravost odposlechů zpochybňuje. Důkazní břemeno pak podle něj nese žalobce.
K samotným prostorovým odposlechům (§158d tr. ř.) obviněný uvedl, že tyto neměly být nařízeny ani v případě, že by soud dospěl k závěru, že předchozí telefonní odposlechy byly legální. České právo totiž dle obviněného neupravuje prostorové odposlechy v souladu s právem mezinárodním. V důsledku toho je lze provádět pouze v mezích čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Z judikatury Evropského soudu obviněný vyvozuje nutnost důsledné kontroly odposlechů při jejich nařízení, v průběhu provádění a po jejich ukončení. Evropský soud přitom pouze výjimečně připouští jinou než soudní kontrolu, tato kontrola tedy měla být prováděna, ač ji §158d tr. ř. nestanoví. Dále pak obviněný cituje rozsudek Evropského soudu ve věci Kruslin proti Francii a Huvig proti Francii ze dne 24. 4. 1990 (dostupný z http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/hudoc , český překlad publikován in Berger, V., Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1. české vydání, IFEC, Praha 2003, s. 455) ze kterého vyplývají požadavky na kvalitu zákona upravujícího podmínky užití telefonních odposlechů ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zde popsaným požadavkům by měla podle obviněného vyhovět i právní úprava prostorových odposlechů, která však tyto nároky nesplňuje, když nestanoví kategorie osob, které mohou být odposlouchávány či sledovány, neuvádí podmínku soudního příkazu k odposlechu, druh trestných činů, které mohou dát podnět k takovému příkazu, nestanoví podrobněji postup pro sepsání souhrnné zprávy obsahující odposlouchávané hovory, neupravuje opatření, která je nutno učinit, aby záznam zůstal neporušený a kompletní pro případné přezkoumání soudcem a obhajobou a podrobněji neupravuje okolnosti, za kterých musí být nahrávky zničeny.
V další části dovolání obviněný specifikuje další důvody, které podle něho zpochybňují právní posouzení skutku. Přehrávané záznamy soudy nevyhodnotily s náležitou pečlivostí, přepisy neobsahují doslovné znění nahrávky, soud nehodnotil nesrozumitelnost a časové prodlevy v nahrávce. Část nahrávky v rozsahu půl minuty je pouze vytečkovaná, zde obviněný popisoval důležité skutečnosti pro zhodnocení osoby přestupce a žádal, aby přestupci byla vysvětlena příslušná právní úprava. Soudy nehodnotily skutečnost, že přestupce dostal maximální peněžitý trest a navíc i trest zákazu řízení motorového vozidla, když v té době bylo možno přestupek vyřídit i domluvou bez uložení jakékoli sankce. Soud se nezabýval tím, že obviněný nenavrhoval trest, nežádal o jeho snížení, nepřesvědčoval úředníky k páchání trestné činnosti. Soud nezkoumal, zda při druhém rozhovoru 10. 11. 2005 byl obviněný po celou dobu přítomen. Obviněný dále rozebral a interpretoval průběh konverzace. Podle jeho názoru mu nelze také přičítat k tíži upozornění přestupce, že nemusí odevzdávat řidičský průkaz vydaný cizím státem, jestliže v dané době státní orgány podle tehdy platných předpisů tento doklad odebrat nemohly. Samotný přestupce vypověděl, že po obviněném žádné vylepšení své pozice nepožadoval. Soudy tuto část výpovědi nevyhodnotily, což svědčí o jejich účelovém postupu. Odvolací soud potvrdil odsouzení obviněného, aniž by vyslechl svědka Ing. L. Soudy tak nemohly správně zjistit skutek a tedy jej ani správně právně posoudit. Obviněný neví, z čeho orgány činné v trestním řízení dovozují, že naváděl ke spáchání trestného činu, když z prostého výkladu prostorových odposlechů je zřejmé, že tak nemohl učinit. Obviněný poukazuje i na to, že proti přestupci žádné úkony v trestním řízení zahájeny nebyly. Za hrubý zásah do svého soukromí považuje i to, že soud při hlavním líčení zhruba dvě hodiny přehrával odposlechy k pobavení novinářů, ačkoli s projednávanou věcí v každém rozhovoru souviselo jen velmi málo vět. Obviněný svou kauzu považuje za ryze účelovou a poukazuje na vazby jednoho z důstojníků Inspekce Ministra vnitra České republiky s novým ředitelem policie, jehož byl obviněný konkurentem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný uvedl, že podjatost soudce, který rozhodoval v prvním stupni, je zřejmá již z toho, že obviněný byl v pravidelném kontaktu s příslušným státním zastupitelstvím a potažmo i soudem. Dlouhodobě přitom upozorňuje na účelovost svého trestního řízení v souvislosti s možnou „válkou policistů“. Podjatý byl i policejní orgán, který proti němu zahájil úkony trestního řízení. Obviněný upozorňuje na nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení vůči své osobě a namítá vazbu mezi policisty z druhé skupiny na vedení okresního soudu a státní zastupitelství a snahu jej zlikvidovat v souvislosti s jeho možnou účastí ve výběrovém řízení na místo okresního ředitele policie. Soudy přes opakované námitky nevyhodnotily všechny okolnosti signalizující podjatost a tím porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Účelovost nařízení odposlechů obviněný vyvozuje také z faktů, že státní zástupce nařizoval odposlechy i nad rámec §158d, odposlechy trvaly zbytečně dlouho – od 24. 5. 2005 nejméně do července 2006, žádná z odposlouchávaných osob nebyla obviněna pro trestný čin, který by souvisel se závažnou trestnou činností spojenou s dovozem motorových vozidel ze zahraničí, kterou byly odůvodněny žádosti o povolení odposlechů.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, obviněný uvedl, že již dříve Nejvyšší soud pod citované ustanovení podřadil případ, kdy soud neposkytl obviněnému právo na řádný výkon obhajoby. Situace obviněného je obdobná v tom, že ač se toho domáhal, nebylo mu umožněno prověřit pravost odposlechů. V důsledku toho obhájce nebyl schopen plnit své povinnosti plynoucí z §41 tr. ř. situace obviněného je pak obdobná, jako by neměl obhájce, ač jej mít měl, protože si jej zvolil.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že argumentaci obviněného navzdory její obsáhlosti přisvědčit nelze. Valná část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, tedy proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a domáhá se odlišných skutkových závěrů. Takto formulované námitky nevyhovují deklarovaným dovolacím důvodům. Mimo to skutkové závěry obou soudů státní zástupce hodnotí jako naprosto správné a důvodné, právní posouzení skutku rovněž nevykazuje žádné vady. Co se týká námitek obviněného vůči prostorovým odposlechům, zdůraznil státní zástupce, že tyto byly prováděny na pracovišti osoby pověřené řízením správní agendy, jejíž řádné a nepodjaté vyřizování je nepochybně ve veřejném zájmu, přičemž pozice samotného vedoucího uvedeného odboru je s určitostí nadána vlastnostmi odpovídajícími postavení veřejného činitele, v němž se nacházel i sám obviněný. Na pořizování záznamů o mluvených projevech osob v tomto úředním prostoru, pokud se týkají agendy vyřizované dotyčným odborem, rozhodně není možné klást stejné procesní nároky, jako na pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jehož se účastní běžní občané, jež jsou předmětem daleko přísnější ochrany tajemství dopravovaných zpráv. Záznamy prostorového odposlechu byly významným důkazem o vině obviněného, avšak výmluvným důkazem je i samotný následek trestného jednání, tedy bagatelní výměra sankce, s jakou by neprivilegovaný přestupce nemohl počítat, jejíž uložení bylo navíc načasováno tak, aby nebyla vůbec vykonána. I z tohoto důvodu jsou pochybnosti dovolatele o autentičnosti odposlechů zcela nepodložené, nemluvě o technické neproveditelnosti falešného obsahu odposlechů (nebylo by možno vyloučit zřetelné střihy ve zvukové stopě).
Pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítá podjatost soudkyně rozhodující věc v prvním stupni a všech policistů činných v rámci pořízení prostorových odposlechů, nelze podle státního zástupce a priori popírat existenci určitých služebních vazeb mezi okresním policejním ředitelstvím a okresním soudem v jednom soudním okrese. Tyto však nejsou způsobilé založit podezření z podjatosti soudce či policejního orgánu. Takové tvrzení je nutno opřít o jasně formulované poznatky o vzájemných vazbách konkrétních osob a jejich poměru k předmětné věci. Argumentace obviněného se v tomto směru jeví jako nedostatečná, vágně formulované podezření nelze považovat za relevantní. Daný dovolací důvod navíc pokrývá pouze ty případy, kdy ve věci vyloučený orgán rozhodl, tj. podílel se na vzniku rozhodnutí. V žádném případě se tedy nevztahuje na orgán, který ve věci prováděl konkrétní procesní úkony v přípravném řízení. Dovolatelovy argumenty tedy ani zde nemohou doložit vadu předpokládanou ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce shledává, že argumentace obviněného obsah tohoto dovolacího důvodu nepostihuje. Obviněný shledává porušení v tom, že mu nebylo umožněno prověření odposlechů. Podobné bezbřehé rozšiřování výkladu uvedeného dovolacího důvodu však nelze připustit. Naopak obviněný obhájce měl (ač ho mít nemusel) a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával.
Pokud jde o dovolatelem signalizované další důvody dovolání, „jejichž přípustnost vyplývá z dalších právních předpisů“, uzavírá státní zástupce, že žádné takové v dovolání jednak specifikovány nejsou, jednak hlava XVII. trestního řádu neobsahuje žádné ustanovení, které by rozšiřovalo katalog dovolacích důvodů uvedený v §265b tr. ř. s odkazem na ustanovení jiných právních předpisů.
Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod mimo jiné skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě, co se týče tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o první okruh námitek obviněného, že totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z procesně nepoužitelných důkazů, a to zvukových záznamů ze sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. (prostorové odposlechy), je třeba říci, že obviněný namítá nedodržení požadavků čl. 8 Úmluvy při aplikaci procesních norem (§158d odst. 1, 2 tr. ř.), tedy nikoliv norem hmotného práva, jak má namysli tvrzený dovolací důvod. Jde proto o námitky, které obsahově tento dovolací důvod nenaplňují, přičemž nenaplňují ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami nemohl dále věcně zabývat. Totéž se týká i námitek obviněného, kterými zpochybňuje zákonnost předchozích telefonních odposlechů prováděných podle §88 tr. ř. v jiné věci, které byly, resp. poznatky získané jejich prováděním se staly východiskem pro nařízení zmíněných prostorových odposlechů. Nadto je třeba výslovně zdůraznit, že ve věci obviněného nebyl pořízen žádný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a žádný takový záznam nebyl ani proveden jako důkaz.
S vědomím toho, že procesní použitelnost jednotlivých důkazů, stejně jako skutkové závěry z nich získané, nepřísluší Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení posuzovat, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení považuje za účelné říci, že argumentaci obviněného by nemohl přisvědčit ani za situace, kdy by byl oprávněn se jí zabývat. Co se týká dodržení zákonného postupu vyžadovaného §158d při nařízení prostorových odposlechů, touto otázkou se již podrobně zabýval odvolací soud na str. 3 – 5 svého usnesení, přičemž tento postup posoudil i z hlediska jeho souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Učinil tak z vlastní iniciativy nad rámec odvolacích námitek obviněného. Nejvyšší soud nevidí důvod se s tímto posouzením neztotožnit. V rámci dovolacího řízení se nyní obviněný domáhá posouzení zákonnosti uvedeného důkazu z hlediska článku 8 Úmluvy, přičemž současně i namítá nesoulad samotného §158d tr. ř. s Úmluvou. Odkazuje přitom na velké množství rozhodnutí zejména Evropského soudu. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že žádné z těchto rozhodnutí není zcela přiléhavé případu obviněného, některá z nich ani vzdáleně. Z rozsudku citovaného obviněným ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království z 25. 9. 2001 (dostupný z http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/hudoc , český překlad publikován in Soudní judikatura, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 5. ročník, č. 2/2002, nakl. Aspi Publishing, s. r. o.) však vyplývá důležitá okolnost, kterou obviněný ve své argumentaci zcela pomíjí. Samotný fakt, že důkaz záznamem by byl eventuelně získán v rozporu s článkem 8 Úmluvy, by ještě neznamenal z hlediska Úmluvy jeho procesní nepoužitelnost. Evropský soud zde konstatuje, že článek 6 Úmluvy nestanoví nic o procesní použitelnosti důkazů a Evropský soud tak není oprávněn přezkoumávat dodržení práva na spravedlivý proces vzhledem k jednotlivým důkazům, nýbrž jej posuzuje ve vztahu k celému řízení a zkoumá, zda toto jako celek bylo spravedlivé, či nikoli.
Pokud bychom se měli zabývat otázkou dodržení čl. 8 Úmluvy při nařízení prostorových odposlechů, je třeba nejprve opět zdůraznit, že obviněný cituje rozhodnutí vztahující se k problematice odposlechu a záznamu telekomunikačního procesu, která nelze podle názoru Nejvyššího soudu na danou situaci bez dalšího aplikovat. V případě odposlechu a záznamu telefonu se vždy jedná o zásah do práva zaručeného článkem 8 Úmluvy. Oproti tomu v případě prostorového odposlechu je třeba rozlišovat, zda se jedná o veřejný nebo soukromý prostor a dále i posoudit otázku, zda jednání dotčené osoby spadá do oblasti soukromého života. Za určitých podmínek může být i sledování a záznam ve veřejném prostoru zásahem do soukromého života jednotlivce (k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Peck proti Spojenému království z 28. 1. 2003, dostupný z http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/hudoc ). V daném případě má tedy Nejvyšší soud zato, že kancelář vedoucího Odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu je třeba považovat za veřejný prostor, přičemž činnost v tomto prostoru prováděná má být primárně charakteru pracovního, lze říci služebního, neboť výkon správní agendy je vlastně službou veřejnosti. Primárně odposlouchávanou osobou zde přitom nebyl sám obviněný, ale vedoucí Odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou Ing. L. Ten v dané situaci na daném místě byl v postavení veřejného činitele a s obviněným a J. K. K. jednali ve věci dopravního přestupku, který svou povahou rozhodně nebyl soukromého charakteru. Lze se proto domnívat, že k zásahu do práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy v případě těchto osob nedošlo.
Obviněný také namítá, že ačkoli se toho domáhal, nebylo mu umožněno provést kontrolu pravosti a celistvosti záznamů prostorových odposlechů. Obviněný však již nezmiňuje, jakým způsobem a kdy se toho on nebo jeho obhájce domáhal a kým mu bylo provedení takové kontroly odepřeno. V každém případě, jak již bylo zmíněno, v odvolacím řízení obviněný tuto námitku nevznesl (přesto se odvolací soud dodržením zákonného postupu zabýval). Obviněný s odkazem na judikaturu Evropského soudu ve věci telefonních odposlechů také namítá, že nebyla prováděna průběžná a následná kontrola provádění prostorových odposlechů ze strany soudu. Nejvyšší soud má za to, že v případě prostorových odposlechů je kontrola jejich provádění dostatečně zajištěna a to jednak tím, že jejich provádění závisí na povolení státního zástupce, přičemž toto je omezeno na určitou dobu, maximálně půl roku, současně se zde uplatní všeobecný dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti podle §174 tr. ř. Dále je kontrola realizována soudem při hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Soud v této situaci samozřejmě zvažuje i otázku, zda důkaz byl pořízen legálním způsobem a zda je tedy procesně použitelný. To v dané věci podrobně zhodnotil odvolací soud. Navíc je třeba dát za pravdu státnímu zástupci v tom, že obsah přehrávaných záznamů zcela odpovídal následku, tedy uložení bagatelní sankce přestupci. Ohledně pravosti pořízených záznamů proto v dané věci nevyvstaly žádné pochybnosti. Mimo to je třeba podotknout, že na jedné straně si obviněný v dovolání stěžuje na nedostatek kontroly pravosti a neporušenosti záznamů, přitom však současně za hrubý zásah do svého soukromí považuje i přehrávání záznamů zhruba dvě hodiny při hlavním líčení, ačkoli s projednávanou věcí v každém rozhovoru souviselo jen velmi málo vět, což se podle obviněného mělo dít pro pobavení novinářů. Nejvyššímu soudu není známo, jakým jiným způsobem by měla být kontrola záznamů provedena, nežli jejich přehráním a to v souladu se zásadou veřejnosti a ústnosti při hlavním líčení.
Do oblasti skutkových zjištění, resp. rozsahu dokazování, směřuje i námitka obviněného proti nevyslechnutí svědka Ing. L. Nadto by této námitce nebylo možno přisvědčit ani v případě, že by se jí Nejvyšší soud mohl zabývat. Odvolací soud totiž tento důkaz neopomenul, jak tvrdí obviněný, nýbrž přesvědčivě zdůvodnil, proč jej považuje pro posouzení věci za nadbytečný (str. 5 – 6 usnesení).
Obviněný dále ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl–li o této skutečnosti již dříve.
V posuzovaném případě namítá obviněný podjatost soudkyně Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a policejního orgánu, který proti němu zahájil úkony trestního řízení. Nejvyšší soud však z připojeného spisového materiálu zjistil, že obviněný námitku podjatosti, a to vůči celému Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, uplatnil již v řízení před okresním soudem a vyjádřil ji v hlavním líčení dne 9. 8. 2007 tak, že navrhuje, aby nadřízený soud rozhodl o odnětí a přikázání věci jinému soudu. Argumenty byly obdobné jako ty uvedené v dovolání. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 29. 8. 2007 (č. l. 182) tak, že se tato trestní věc Okresnímu soudu v Rychnově na Kněžnou neodnímá. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vysvětlil, že nezjistil žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala podjatost soudkyně JUDr. K., jakož i ostatních soudců okresního soudu, jenž je příslušný k projednání věci. Podrobně se přitom zabýval námitkami obviněného poukazující na osobní kontakty pracovníků Policie České republiky, okresního státního zastupitelství a okresního soudu. Nejvyšší soud má za to, že tímto byla otázka nestranného rozhodování v posuzované věci dostatečně vyřešena. Pokud jde o namítanou podjatost policejního orgánu, daný dovolací důvod navíc pokrývá pouze ty případy, kdy ve věci vyloučený orgán rozhodl, tj. podílel se na vzniku rozhodnutí. V žádném případě se tedy nevztahuje na orgán, který ve věci prováděl konkrétní procesní úkony v přípravném řízení.
Obviněný dále ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že se jedná o případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy o případy nutné obhajoby. Ovšem ve věci obviněného se o případ nutné obhajoby nejednalo a jeho námitky tedy uvedený dovolací důvod nenaplňují.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), c) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Bc. P. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch