ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1196.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1196/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2008 dovolání podané obviněným M. K. a obviněným J. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 4 To 275/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 162/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se společné dovolání obviněného M. K. a obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 3 T 162/2005, byl M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let a šesti měsíců, a J. R. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za kterou byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. R. G., bytem O., K., částku ve výši 1 238 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 25. 5. 2006 do 4. 7. 2006 ve výši 12 515,67 Kč a za dobu od 5. 7. 2006 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Opavě se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že ve dnech 17. 12. a 20. 12. 2004 po vzájemné dohodě s obžalovaným J. R. (v rozsudku nalézacího soudu je nesprávně uvedeno „J. R.“), který mu k tomu účelu poskytl písemná prohlášení ze dne 18. 11. 2004 o vzdání se zástavního práva k pozemkům, zapsaných v katastru nemovitostí na LV pro obec O., k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště v Opavě, zřízeného v jeho prospěch na základě zástavní smlouvy ze dne 10. 12. 1992, č. j. V2473/1993 k zajištění pohledávky ve výši 20 000 000 Kč a o zániku jeho vlastnického práva k těmto nemovitostem, zřízeného v jeho prospěch na základě smlouvy o půjčce ve výši 1 238 000 Kč a smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. 1. 2004, č. j. V 373/2004 s vlastnoručními podpisy obžalovaného J. R. notářsky ověřenými dne 24. 11. 2004 a souhlasné prohlášení o zpětném převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem na Ing. R. G. a úhradě půjčky ze dne 17. 12. 2004 s vlastnoručním podpisem obžalovaného J. R. notářsky ověřeným dne 20. 12. 2004, vylákal obžalovaný M. K. na Ing. R. G. celkovou částku 1 238 000 Kč tím, že ji opakovaně ujišťoval, že po složení částky 1 200 000 Kč na jeho účet jí uvedené písemnosti s notářsky ověřenými podpisy obžalovaného J. R. předá na katastrálním pracovišti v Opavě, kde se dne 20. 12. 2004 v odpoledních hodinách kvůli tomu sešli, ač od počátku neměl v úmyslu tak učinit, tyto písemnosti jí po vkladu částky 1 200 000 Kč na jeho bankovní účet schválně nepředal, z katastrálního úřadu s nimi odešel, čímž jí způsobil škodu ve výši 1 238 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Opavě podali oba obvinění společné odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 4 To 275/2006 tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému M. K. dne 21. 2. 2007, obviněnému J. R. dne 22. 2. 2007, jejich obhájci dne 21. 2. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Opavě dne 20. 2. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění, prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. S. společné dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Opavě dne 21. 3. 2007.
Obvinění svým společným opravným prostředkem napadli zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázali na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřují obvinění v tom, že odvolací soud zamítl jimi podané odvolání přesto, že byl v předchozím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posledně citovaný dovolací důvod spočívá podle názoru obviněných v tom, že soudy v dovolání předcházejícímu řízení zcela ignorovaly civilní právo, které vylučuje způsobení škody a tím i naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Dále uvedli, že soudy rovněž odhlédli od institutu společného jmění manželů a jeho právních dopadů. V této souvislosti obvinění odkázali na obsah svého společného odvolání.
V další části svého dovolání obvinění uvedli, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, přehlédly extrémní rozpory v provedených důkazech, nevypořádaly se s nimi, učinily nesprávná skutková zjištění a poté i nesprávné právní závěry. Obviněný J. R. dále uvedl, že odvolací soud učinil některé skutkové závěry zcela bez důkazů. Zpochybnil, že by poskytl půjčku Ing. G. v rámci svého podnikání. Naopak uvedl, že tak učinil z důvodu přátelského vztahu k Ing. G. a jejímu manželovi. Pokud jde o otázku bezúročnosti půjčky uvedl obviněný J. R., že civilní právo takovou půjčku dovoluje a dokonce i předvídá. Tato okolnost není podle mínění obviněného trestněprávně relevantní.
Dále obvinění ve svém dovolání uvedli, že závěr odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že věděli o zúžení společného jmění manželů G. byl dovozen pouze z charakteru podnikání, znalosti a orientace obviněných, aniž v tomto směru soud provedl jediný důkaz. O jaký charakter podnikání, znalost a orientaci mělo jít však již odvolací soud neuvedl. Obvinění ve svém dovolání rovněž uvedli námitku proti závěru odvolacího soudu, že je všeobecné známo, že při existenci společného jmění manželů nemůže pouze jeden z manželů uzavírat smlouvu tak zásadní, jak tomu bylo v případě smlouvy s poškozenou Ing. G. Tento názor odvolacího soudu označili obvinění za nepřezkoumatelný, neboť nelze zjistit, o jakou všeobecnou známost má jít. Navíc uvedený závěr odporuje civilnímu právu, resp. institutu společného jmění manželů, a dále též smlouvě o půjčce a smlouvě o zajišťovacím převodu práv ze dne 14. 1. 2004, neboť Ing. G. (manžel poškozené) prohlásil v čl. III., že s celým obsahem smlouvy souhlasí. Takový souhlas podle názoru obviněných plně odpovídá ustanovením §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 2 obč. zák.
Závěrem svého dovolání obvinění poukázali na chybu obsaženou v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, v níž je jako pachatel nesprávně označen J. R. Dodali, že vkladem částky 1 200 000 Kč na bankovní účet M. K. nedošlo k obohacení posledně jmenovaného, neboť se uvedená finanční částka stala majetkem banky a obviněný K. s ní nijak nedisponoval.
Vzhledem k uvedenému navrhli obvinění závěrem svého společného dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám oba obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., popř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obviněnými uvedených námitek konstatovala, že s obviněnými lze obecně souhlasit v tom smyslu, že trestní represe představuje poslední prostředek ochrany subjektivních práv soukromé povahy. V daném případě však podle mínění státní zástupkyně jednak nebyly ignorovány normy občanského práva, avšak navíc byly splněny i všechny podmínky pro trestní postih obviněných. Nejde o případ prostého nedodržení závazků soukromoprávní povahy, ale skutek má jednoznačný trestněprávní charakter.
Pokud jde o samotný skutkový stav věci, konstatovala státní zástupkyně, že obviněný J. R. byl ve vztahu k poškozené Ing. R. G. založeném smlouvou o bezúročné půjčce ve výši 1 238 000 Kč ze dne 14. 1. 2004, jakož i smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k jejím nemovitostem s tím, že v případě včasného uspokojení pohledávky obviněného R., tj. do 31. 12. 2004, bude vlastnické právo k nemovitostem poškozené na ni zpět převedeno. Ve skutečnosti však poškozená uvedenou částku od obviněného R. neobdržela, jelikož jejich smluvní ujednání sloužilo pouze k pokrytí navýšení úroků z dřívější půjčky manžela poškozené Ing. G., která mu byla poskytnuta obviněným R. v roce 2003, a to ve výši 600 000 Kč s úroky v celkové výši 840 000 Kč, která však vrácena nebyla. K tomu dodala, že dluh Ing. G. byl fakticky převeden na jeho manželku, což by v terminologii občanského práva odpovídalo převzetí dluhu. Jelikož však tento úkon nebyl právně učiněn, existují dva samostatné závazkové vztahy každého z manželů G. k obviněnému R.
K existenci společného jmění manželů G. uvedla státní zástupkyně, že v průběhu hlavního líčení byl poškozenou předložen notářský zápis ze dne 26. 11. 1998 obsahující dohodu jmenovaných o zúžení jejich společného jmění. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že o majetkových poměrech manželů G. museli obvinění vědět, jinak by nejednali s každým z nich samostatně, neboť by si jinak byli vědomi neúčinnosti takových samostatně učiněných právních úkonů.
Pokud jde o námitky obviněných týkající se znění čl. III. smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 14. 1. 2004, uvedla státní zástupkyně, že jim nelze přisvědčit. Za stavu, kdy existovalo zúžení společného jmění manželů, má podpis Ing. G. význam pouze z pohledu splnění podmínek převzetí dluhu, o které v daném případě fakticky šlo.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že poté, co poškozená Ing. G. učinila před 31. 12. 2004 vstřícný krok k uspokojení pohledávky vůči Ing. R., avšak se s ním v tomto směru nedohodla, vložil se do věci z pověření posledně jmenovaného obviněný K. Ten ujistil poškozenou, že jednak převezme plnění a dále předá poškozené souhlasné prohlášení o zpětném převodu vlastnického práva k nemovitostem, které sloužily k zajištění závazku poškozené vůči Ing. R. Poté, co poškozená pod klamavým příslibem svůj závazek splnila (částečně do rukou a částečně na účet obviněného K.), jednali obvinění s cílem nepřevést nazpět práva k nemovitostem, které sloužily jako zajištění. Obviněný K. proto odešel s příslušnými listinami z katastrálního úřadu a tím se obohatil na úkor poškozené. Státní zástupkyně dále k námitce týkající se právního režimu majetkového společenství manželů G. uvedla, že s těmito námitkami nelze souhlasit.
Pokud jde konečně o námitku obviněných, že vkladem částky ve výši 1 200 000 Kč na bankovní účet obviněného K. se staly tyto peníze majetkem banky, uvedla státní zástupkyně, že vkladem uvedené částky se tato stala majetkem obviněného K. a tím i předmětem jeho možné majetkové dispozice. Není proto pochyb, že došlo k jeho obohacení ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Vzhledem k uvedenému konstatovala závěrem státní zástupkyně, že posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných lze plně souhlasit a navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání obviněných přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obvinění ve svém společném dovolání označují jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud jde o první námitku obviněných, že totiž soudy v předchozím řízení zcela ignorovaly civilní právo pokud jde o posouzení otázky způsobení škody a aplikace institutu společného jmění manželů, přičemž obvinění zároveň odkázali na obsah jejich společného odvolání, je třeba předně zrekapitulovat, co v tomto směru ve svém řádném opravném prostředku dříve uvedli.
Z citovaného odvolání obviněných ze dne 2. 11. 2006 (č. l. 315–323) mimo jiné vyplývá, že podle jejich mínění nebyla způsobena škoda na cizím majetku. Vzhledem k tomu, že ani jednomu z obviněných nebyl znám obsah dohod manželů G. o zúžení společného jmění manželů ze dne 26. 11. 1998 a ze dne 14. 11. 2002, nemohli se jmenovaní manželé odvolávat ve vztahu k obviněným na jejich obsah, resp. právní účinky. Uplatní se proto ustanovení §145 odst. 3, 4 obč. zák. a závazky, které tvoří společné jmění manželů plní oba manželé solidárně. Jestliže za této situace Ing. G. dlužil obviněnému K. podle smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 20. 7. 2004 částku ve výši 2 500 000 Kč a Ing. G. pak obviněnému R. podle smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 14. 1. 2004 částku ve výši 1 238 000 Kč, pak je podle mínění obviněných zcela jedno, zda a jak kterýkoliv z manželů uhradil částku ve výši 1 200 000 Kč dne 20. 12. 2004, protože tak manželům G. nemohla vzniknout ani teoreticky škoda. Došlo totiž pouze ke snížení společných závazků patřících do společného jmění manželů G.
K uvedené námitce obviněných je možno předně říci, že ji částečně opírají o aplikaci ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn, tedy v tomto smyslu jde o aplikaci norem hmotného práva, jak má namysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť úvahy obviněných vycházejí především z tvrzení, že nevěděli o existenci dohod manželů Ing. P. G. a Ing. R. G., tedy z tvrzení skutkového charakteru, neboť závěr o tom, co obvinění věděli a co ne, je závěrem skutkovým. V dovolání předcházejícímu řízení se soudy touto otázkou zabývaly. Dospěly ke závěru, že o zúžení společného jmění manželů G. oba obvinění věděli (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3).
Tato otázka však nicméně podle mínění Nejvyššího soudu nemá pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných za daného skutkového stavu zásadní význam. Podstatné totiž je posouzení názoru obviněných, že je jedno, zda a jak kterýkoliv z manželů G. uhradil částku ve výši 1 200 000 Kč dne 20. 12. 2004, neboť jim nemohla vzniknout ani teoreticky škoda s ohledem na to, že došlo pouze ke snížení společných závazků patřících do jejich společného jmění manželů.
Obvinění tedy jinými slovy uvádějí, že sice došlo k podvodnému jednání, kterým vylákal obviněný K. za pomoci obviněného R. uvedené finanční prostředky poškozené Ing. G., nicméně nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívající ve způsobení nikoliv nepatrné škody na cizím majetku.
Tento názor obviněných však podle mínění Nejvyššího soudu není správný. Trestnost trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. totiž není vyloučena tím, že má pachatel vůči poškozenému, skutečný či domnělý majetkový nárok (srov. přiměřeně č. 3/1972–VI Sb. rozh. tr.). Citované rozhodnutí bylo sice učiněno v souvislosti s trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 tr. zák., nicméně s ohledem na skutečnost, že forma tohoto trestného činu, která byla uvedena v §132 odst. 1 písm. c) tr. zák., odpovídá v podstatě znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., lze závěry uvedené v tomto rozhodnutí vztáhnout i na trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., resp. též na trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák.
V této souvislosti je třeba pro úplnost dodat, že v dosavadní rozhodovací praxi soudů byl vysloven i názor, že není podvodem, vylákal–li věřitel na dlužníku nebo na osobě za dlužníka jednající jen (to), čím mu byl dlužník povinen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. 10. 1932, sp. zn. Zm I 937/31, publikovaný pod č. 4498 in Vážný, F. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství, 1933, str. 233–234). Podobný názor, tedy že nejde o podvod, vylákal–li někdo plnění, na něž měl právní nárok např. tím, že dosáhl zaplacení pohledávky nepravdivým slibem, že zprostředkuje výhodnou koupi, byl vysloven i v některých odborných publikacích (např. Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 85).
Podle závěru Nejvyššího soudu však lze uvedené názory aplikovat pouze na situace, kdy podvodné jednání věřitele směřuje k vylákání konkrétního plnění, na které má právní nárok. Jde tedy o případy, kdy dlužník vědomě plní svůj dluh, přičemž tak činí v důsledku omylu, do nějž ho uvedl věřitel nebo kterého věřitel využil, či v důsledku skutečnosti, že věřitel zamlčel podstatné skutečnosti. Použijeme-li příkladu uvedeného v shora citované učebnici, mohlo by jít o případ, kdy dlužník zaplatí svůj dluh pocházející z půjčky jen proto, že věřitel mu za to přislíbí zprostředkovat výhodnou koupi některých věcí, přičemž od počátku tento slib nehodlá splnit. Na jiné případy podvodného jednání, jimiž chce pachatel dosáhnout toho, aby získal od poškozeného ekvivalent odpovídající jeho skutečnému nebo domnělému majetkovému nároku (nikoliv přímo plnění tohoto nároku), např. nechá si vyplatit částku odpovídající takovému nároku z půjčky s tím, že jde o zaplacení kupní ceny za nabídnuté zboží, které nikdy nechtěl dodat, dopadá právní názor vyplývající se shora uvedeného rozhodnutí č. 3/1972–VI Sb. rozh. tr.
Podobně je tomu v posuzované věci. Jak již bylo řečeno výše, vyplývá ze skutkových zjištění soudů učiněných v předchozím řízení, že poškozená Ing. G. plnila závazek ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 14. 1. 2004 ve výši 1 238 000 Kč, který měla vůči obviněnému R., a nikoliv závazek jiný, např. závazek vůči obviněnému K. vyplývající ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práv ze dne 20. 7. 2004. Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud první námitku obviněných jako zjevně neopodstatněnou.
Namítli–li obvinění v další části jejich dovolání porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo ze strany soudů, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Zásada presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo, jsou totiž zásadami procesního charakteru. Namítají–li obvinění jejich vadnou aplikaci, namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení. Navíc lze říci, že zásada presumpce neviny, kromě zakotvení základního postavení obviněného v trestním řízení, nachází svůj odraz v požadavku na nestranné a nezaujaté vystupování orgánu činných v trestním řízení, ale zejména v požadavku na nestranné a nezaujaté zjištění rozhodných skutkových okolností, o kterých nebudou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Zásada in dubio pro reo pak v návaznosti na uvedené znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho plyne, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotněprávnímu posouzení. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Stejně jako v předchozím případě je třeba posoudit námitky obviněných, že soudy přehlédly extrémní rozpory v provedených důkazech, nevypořádaly se s nimi, učinily nesprávná skutková zjištění, popř. že odvolací soud učinil některé skutkové závěry zcela bez důkazů. I v těchto případech totiž obvinění namítají pouze vadné hodnocení v řízení provedených důkazů, resp. brojí proti v řízení učiněným skutkovým závěrům.
Zpochybnil–li obviněný R., že by poskytl půjčku Ing. G. v rámci svého podnikání, přičemž uvedl, že tak učinil z důvodu přátelství k Ing. G. a jejímu manželovi, a dále uvedl, že civilní právo předpokládá a dovoluje bezúročnou půjčku, pak je možno říci, že jde o námitky, jimiž obviněný R. částečně navazuje na shora uvedené námitky týkající se otázky způsobení škody a částečně jde o skutková tvrzení, jimiž brojí proti závěrům soudů učiněným v předchozím řízení. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyššího soudu ohledně otázky způsobení škody lze uzavřít, že tyto námitky obviněného nejsou z pohledu právního posouzení trestní odpovědnosti obviněných relevantní.
Pokud jde o další námitky obviněných, že závěr odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že obvinění věděli o zúžení společného jmění manželů G., byl dovozen pouze z charakteru podnikání, znalosti a orientace obviněných, aniž v tomto směru soud provedl jediný důkaz, přičemž odvolací soud neuvedl, o jakých charakter podnikání, znalost a orientaci mělo jít, a dále námitku brojící proti závěru soudů, že je všeobecně známo, že při existenci společného jmění manželů nemůže pouze jeden z manželů uzavírat smlouvu tak zásadní, jako tomu bylo v posuzovaném případě, je možno říci, že jde opět o námitky fakticky brojící proti skutkovým závěrům soudů učiněným v předcházejícím řízení. Jak již bylo řečeno výše nenaplňují tyto námitky obsahově žádný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Namítají–li dále obvinění, že v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je jako pachatel nesprávně označen J. R., lze konstatovat, že tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu skutečně obsahuje v jednom případě chybné označení obviněného R. Je možno dodat, že ve stejném znění byl rozsudek nalézacího soudu rovněž vyhlášen (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 4. 7. 2006 na č. l. 294). Jde tedy o procesní pochybení nalézacího soudu, které však vzhledem k tomu, že je ze znění tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu jasně patrno, že měl jmenovaný soud namysli obviněného J. R., který je jinak v rozsudku nalézacího soudu správně označen, není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných významné. Případná náprava uvedeného pochybení by nemohla zapříčinit příznivější posouzení jednání obviněných z pohledu trestního práva. Lze dodat, že uvedené porušení procesních ustanovení trestního řádu (§120 odst. 3 tr. ř.) nelze v rámci dovolacího řízení napravovat, neboť trestní řád neobsahuje takový zákonný dovolací důvod, který by uvedený postup umožňoval.
Pokud jde o poslední námitku obviněných, že vkladem částky 1 200 000 Kč na bankovní účet obviněného K. nedošlo k jeho obohacení, neboť se uvedená finanční částka stala majetkem banky a obviněný K. s ní nijak nedisponoval, je možno nejprve říci, že obvinění tuto námitku opírají o výklad znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., který je vyjádřen slovy „sebe nebo jiného obohatí“, a jde tedy o námitku obsahově naplňující jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ke znaku obohacení je možno v obecné rovině říci, že se jím rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby, a to jakýmkoliv způsobem, tedy např. i získáním pohledávky vůči bance, tím, že na jeho účet u banky byla vložena určitá částka peněz. Byla–li v posuzovaném případě za okolností popsaných v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu částka 1 200 000 Kč vložena na účet obviněného K., je nepochybné, že se tomuto obviněnému o uvedenou částku rozmnožil jeho majetek (srov. k tomu i přiměřeně č. 14-I /2006 Sb. rozh. tr., a to neoprávněným způsobem. Vzhledem k tomu je nutno i tuto námitku posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Obvinění ve svém dovolání dále označují jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obvinění ve svém dovolání výslovně odkázali druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, neshledal, že by byl v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán obviněnými namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnost, že obviněný M. K. ani obviněný J. R. jiné než popsané námitky ve svém společném dovolání neuvedli a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných M. K. a J. R. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch