ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1245.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1245/2018-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2017 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 33 T 2/2017, byl J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku, přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to zůstatku na účtu ve výši 5 601,26 Kč, částky 80 000 Kč utržené za prodej vozidla BMW 318 a částky 81 000 Kč utržené za prodej vozidla Peugeot 207. Dále bylo rozhodnuto o zabrání věcí v rozsudku vyjmenovaných, mimo jiné také zůstatku na účtu č. XY, vedeného u mBank, ve výši 443 651 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil se spoluobviněnou P. Č. v bodě 1 v podstatě tím, že od září 2013 do 29. 2. 2016 v XY opakovaně v diskusích na různých internetových stránkách, např. XY, XY, XY, kde pro účely komunikace uváděli e-maily XY, XY a XY, jakož prostřednictvím telefonických kontaktů po předchozí domluvě, ačkoli nebyli oprávněni s takovými látkami nakládat, byl vedeni vidinou zisku a srozuměni s psychotropními účinky takových látek, zejména s tím, že ovlivňují vnímání i chování uživatele a mohou vyvolat závislost, nabízeli a poté i opakovaně prodali velkému počtu osob nejméně deset druhů léků dostupných pouze na lékařský předpis, konkrétně Adipex retard, Hypnogen, Neurol, Lexaurin, Sanval, Xanax, Rivotril, Stilnox, Zolpidem a Diazepam, přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN) v českém jazyce – fentermin, diazepam, zolpidem, bromazepam, alprazolam a klonazemapam jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydané na základě zmocnění §44c odst. 1 písm. g) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, a psychotropní látky, u nichž je z důvodu rozsahu jejich zneužívání anebo proto, že bezprostředně nebo nepřímo ohrožují zdraví, nutné zabezpečit, aby léčivé přípravky obsahující tyto látky byly vydávány v lékárně na recept nebo žádanku bez označení modrým pruhem, a léky uvedené látky obsahující jsou přípravkem ve smyslu ustanovení §2 písm. b) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách; v souhrnu tak prodali nejméně 236 710 tablet léků obsahujících psychotropní látky, které získávali koupí na různých místech České republiky od osob v rozsudku vyjmenovaných a přechovávali je v místě svého bydliště na adrese XY, XY, načež je po předchozí domluvě e-mailem nebo telefonicky prodávali na různých místech XY, XY a XY a rozesílali prostřednictvím České pošty na dobírku nebo po předchozí úhradě na jimi ovládaný bankovní účet po celém území České republiky i do zahraničí, čímž za prodej těchto léků prostřednictvím 3 892 transakcí utržili nejméně 4 699 848 Kč, přičemž zisk dosáhl nejméně 1 045 984 Kč. V rozsudku jsou dále vyjmenovány osoby, jimž byla konkrétní léčiva prodávána a které se podařilo bezpečně ztotožnit. Dále pak prodejem nejméně v deseti případech velkého množství léků Neurol a Sanval, obsahujících účinné látky alprazolam a zolpidem poškozené L. Š., nar. XY, v době přinejmenším od června do září 2015 se významnou měrou podíleli na rozvoji a prohloubení její závislosti na těchto lécích a tím i prohloubení dekompenzace její osobnosti, konkrétně anxiozně-depresivního syndromu, což vedlo jednak ke zhoršení jejího partnerského vztahu, zhoršení paměti a zejména následnému pokusu o sebevraždu a hospitalizaci na JIP T. n. v Praze (18. – 19. 9. 2015) a posléze v P. n. v Praze od 19. 9. 2015 do 3. 12. 2015, na kterou navázala pracovní neschopnost do 31. 12. 2016, tedy k léčení, jehož doba přesáhla šest týdnů, přičemž do doby rozhodnutí je poškozená nucena absolvovat ambulantní psychiatrickou a psychologickou léčbu spojenou s užíváním nezávislostních antidepresiv, anxiolytik a hypnotik a psychoterapii.
V bodě 2 rozsudku pak rovněž se spoluobviněnou P. Č. stručně řečeno od srpna 2014 do 29. 2. 2016 zejména na blíže nezjištěných místech v Polské republice se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit neoprávněným skladováním nedaněných cigaret bez tabákové nálepky a jejich následnou distribucí konečným spotřebitelům po vzájemné domluvě nakupovali od neztotožněných osob nezdaněné cigarety bez tabákové nálepky v krabičkách opatřených značkami LM a Fest a padělané cigarety neoprávněně označené ochrannou známkou Marlboro, k níž přísluší právo výhradního použití společnosti Philip Morris Brands SARL, tyto cigarety za účelem další distribuce skladovali zejména v bytě matky obviněného v XY, XY, načež je nabízeli ústně svým známým a v inzercích na různých internetových stránkách, např. XY, XY neznámým osobám, pro účely komunikace uváděli e-maily XY a XY a po učinění e-mailové či telefonické objednávky od v rozsudku vyjmenovaných a dalších spotřebitelů cigarety uváděli do volného daňového oběhu v tuzemsku osobním prodejem či zasíláním poštou na dobírku, přičemž takto zobchodovali neméně 167 kartónů cigaret zn. Marlboro, 20 kartónů cigaret LM a 14 kartónů cigaret zn. Fest, ačkoli věděli, že dle §114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, musí být tabákové výrobky na daňovém území České republiky označeny tabákovou nálepkou, a že cigarety jsou podle §101 odst. 1 téhož zákona předmětem spotřební daně, přičemž jim podle §9 odst. 1 téhož zákona vznikla povinnost tuto daň přiznat a zaplatit, což neučinili, nepřiznali a neuhradili daň z celkem nejméně 40 200 ks cigaret ve výši 92 670 Kč ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Nejméně pět kartónů prodávaných cigaret Marlboro pak tvořily padělky, které byly zabaleny a označeny názvem a prvky shodnými s ochrannými známkami společnosti Philip Morris Brands SARL, čímž porušili §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017, k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nově obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Barbary Wilczkové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že právní kvalifikace jeho jednání není zcela přiléhavá, zejména závěr o spáchání skutku ve formě nepřímého úmyslu. Není obecně známo, že léky, s nimiž obvinění obchodovali, obsahují omamné a psychotropní látky. Toto nebylo možno vyčíst ani z příbalových letáků všech obchodovaných léků. U léku Rivotril je uvedeno dávkování pro kojence a jsou zde zmínky o celoživotním užívání. V příbalových letácích se také opakovaně vyskytovaly informace, že léková závislost na těchto přípravcích není známa. Např. lék Adipex Retard odběratelé v drtivé většině případů chválili, jak jim pomohl. Z celkového počtu cca 2 000 odběratelů byla vyslechnuta přibližně stovka, pouze v pěti případech byl přitom znalecky zkoumán dopad užívání na zdravotní stav a jen v jediném případě byla zjištěna těžká újma na zdraví. Většina odběratelů si tedy závislost nevytvořila. Obchodování s danými léky přitom bylo po většinu času zcela běžnou záležitostí, docházelo k němu na internetu dlouhodobě bez zásahů policie, což vyvolávalo zdání legálnosti. Uživatele léků také nelze srovnávat s uživateli těžkých drog, kteří se pohybují na samém dně společnosti. Uživatelé léků byli ve většině pracujícími lidmi, podnikateli, lidmi s běžným rodinným zázemím. Obvinění léčiva zasílali vždy v originálním balení s příbalovými letáky. To vše podle obviněného snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání významným způsobem. Podle obviněného je pro osobu bez právnického vzdělání prakticky nemožné zjistit, zda je konkrétní látka považována za omamnou nebo psychotropní, a jaké je její množství větší než malé. Např. u léku Xanax je pak prodej dvou balení dle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, postaven naroveň prodeji 1 kg marihuany nebo 150 g pervitinu.
Dále pak obviněný soudům vytýká, že neprovedly důkaz přečtením znaleckých posudků z odvětví psychiatrie, které byly ve věci vypracovány, a v nichž znalci ohledně zkoumaných osob dospěli k diametrálně odlišným závěrům než znalec MUDr. Tichý, dle jehož posudku bylo jednání kvalifikováno dle §283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako způsobení těžké újmy na zdraví.
K trestům propadnutí věci a ochranným opatřením pak obviněný uvádí, že postižení na majetku jeho a spoluobviněné je neúměrné dosaženému majetkovému prospěchu a protiústavní. Domnívá se, že specifika této kauzy jako zdánlivá legálnost a minimální množství závislých poškozených jsou důvodem pro postup podle §58 tr. zákoníku, který zvolil soud prvního stupně. Vzhledem k absenci subjektivní stránky se pak obviněnému odsouzení k tak vysokým trestům jeví jako nezákonné. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že jeho námitky částečně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak státní zástupce se s nimi neztotožňuje. Pokud obviněný upozorňuje na odlišnou povahu jednání, které spočívalo v distribuci léčivých prostředků, státní zástupce souhlasí, že skutečně se nejednalo o klasický případ drogové trestné činnosti. To však nemá na jeho trestní odpovědnost žádný vliv, jde pouze o okolnost týkající se individuální povahy a závažnosti jednání, tj. okolnost vztahující se k úvahám o trestu. Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl o nedovolené povaze jeho počínání a v této souvislosti státní zástupce odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který vyloučil existenci omylu o protiprávnosti jednání, kterého se však obviněný mohl vyvarovat, čímž v tomto směru odmítl obdobné úvahy soudu prvého stupně (str. 22–23 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný si byl vědom povahy svého jednání i povahy léčiv, která společně se spoluobviněnou distribuoval, o čemž svědčí řada skutkových zjištění soudů vyplývajících zejména z komunikace obviněných mezi sebou a zároveň s některými odběrateli. Vědomost obviněného o protiprávnosti jeho počínání tak byla v řízení bez zřejmých pochybností prokázána. Případný omyl o trestnosti jednání obviněného neomlouvá, neboť tzv. právní omyl ve smyslu §19 tr. zákoníku nepředstavuje negaci zásady ignorantia legis non excusat ve vztahu k vlastní trestní normě, ale právě a pouze ke znaku protiprávnosti. Obviněného tak nemůže vyvinit poukaz na to, že z příbalového letáku údajně nemohl seznat, že účinné složky jím distribuovaných léčiv jsou rovněž zakázanými omamnými a psychotropními látkami ve smyslu §283 tr. zákoníku (ve vazbě na další právní úpravu obsaženou v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v na to navazujícím nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek). Podstatné zde je to, že obviněný věděl, že si počíná nedovoleně, což ve svém dovolání ostatně i sám připouští. Vzhledem k určité rovněž prokázané elementární znalosti o povaze a účincích jím distribuovaných léčiv měl zároveň alespoň laickou představu o tom, že se jedná o látky s psychoaktivními účinky. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky tak státní zástupce považuje za správný.
Zcela mimo rovinu právního posouzení stojí podle názoru státního zástupce úvahy obviněného o pomoci odběratelům při řešení jejich zdravotních obtíží. Obviněný nebyl v oblasti farmacie či lékařské péče žádným profesionálem, motivem jeho jednání nebyla altruistická pomoc odběratelům, ale výlučně zištný nelegální byznys s léčivy mimo řádný a terapeuticky kontrolovaný režim. Na tom nic nemění ani zcela spekulativní a ničím nepodložené úvahy o údajné spokojenosti 99,9 % jeho odběratelů, jimž lze se stejnou argumentační hodnotou a stejnou mírou spekulativnosti oponovat, že v 99,9 % případů obviněný svým jednáním mohl terapeuticky nekontrolovatelným přísunem psychofarmak poškodit zdraví, popřípadě i život těchto odběratelů, což však bylo relevantním způsobem prokázáno pouze v případě poškozené L. Š. S výjimkou tohoto jediného případu, který nalezl odraz v užití kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, není způsobení konkrétní újmy na zdraví vůbec znakem daného trestného činu, který je svou podstatou (nejde-li o zmíněný specifický následek) deliktem ohrožovacím. Stejně tak není trestněprávně relevantním následkem tohoto trestného činu ani způsobení závislosti konkrétního uživatele. Poukaz obviněného na to, že takovou závislost nutně nemusel způsobit, je tak z hlediska právního posouzení rovněž nerozhodný. Státní zástupce zároveň odmítá pokřivenou logiku obviněného, že by kritériem trestnosti pachatele drogové trestné činnosti měla být snad ne/spokojenost jeho uživatelů s poskytovanými „službami“.
Zpochybňuje-li obviněný relevanci stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, ani v tomto směru s ním státní zástupce nesouhlasí. Hodnoty množství většího než malého v případě jednotlivých typů omamných a psychotropních látek totiž s výjimkou hodnot marihuany a pervitinu vycházejí z dřívějšího znění přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., přičemž tam uvedené hodnoty byly nastaveny na podkladě poznatků lékařské vědy. Obviněným předestřené ryze laické srovnání s jinými látkami přitom postrádá jakýkoli argumentační základ, který by tyto odborné závěry, Nejvyšším soudem později akceptované v citovaném stanovisku, relevantně zpochybnil. Předestírá-li pak obviněný situaci ohledně prodeje nevyužitých léčiv jednotlivými uživateli, toto se zcela míjí s jeho zjištěným jednáním, nehledě na to, že je obecně známo, že nepoužitá léčiva je třeba vracet do lékárny. Státní zástupce se neztotožňuje ani s obviněným předestřeným tvrzením „zdánlivé legality“. Není totiž pravda, že by obdobná trestná činnost byla „bez jakýchkoli zásahů“ policie. K tomu odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně již starších, např. sp. zn. 11 Tdo 56/2004, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, sp. zn. 11 Tdo 417/2017.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že ve věci došlo k selekci důkazů a opomenutí stěžejních důkazů. Tento závěr totiž obviněný vyvozuje z neprovedení znaleckých posudků k posouzení případné zdravotní újmy uživatelů, ohledně kterých mu nebyl takový následek přisouzen. Není tak jasné, v jakém směru by takový důkaz měl obviněnému prospět. Konfrontaci jednotlivých znaleckých závěrů si lze za dané situace představit jen stěží, neboť nelze vzájemně konfrontovat znalecká zjištění týkající se odlišných osob. Tato námitka tak ani není způsobilá založit pochybnost o dodržení standardů spravedlivého procesu či doložit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů.
Za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce nepovažuje ani námitky proti uloženému trestu propadnutí věci, neboť proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil a námitky mu neodpovídají ani obsahově. Nezpochybnil totiž konkrétní hmotněprávní podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, ale jeho výměru, kterou navíc účelově sčítá s uloženým ochranným opatřením zabrání věci a dokonce i s výměrou trestu uloženého jeho spoluobviněné. Z podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku však nevyplývá, že by majetková sankce musela svou hodnotou přesně korespondovat s výší pachatelem získaného prospěchu, neboť taková sankce má nejen reparační, ale i represivní charakter. Trest propadnutí finanční částky získané prodejem zajištěných motorových vozidel byl uložen podle ustanovení §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého lze takový trest uložit ohledně věci, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc, kterou získal trestným činem, nebo jako odměnu za něj, pokud hodnota takové věci není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná. O takovou situaci se však v nyní předkládané věci jednat nemohlo, neboť propadlé částky utržené za uvedená vozidla tvoří pouhý zlomek zjištěného majetkového prospěchu. Třebaže není obviněný vůbec oprávněn zpochybňovat výrok o trestu uloženém spoluobviněné, uvádí státní zástupce, že podmínky ustanovení §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly splněny i v případě trestu propadnutí bytové jednotky v jejím vlastnictví, neboť i v tomto případě se jednalo o věc minimálně ve významné výši nabytou z výnosů přisouzené trestné činnosti.
Uplatněnému dovolacímu důvodu pak podle státního zástupce neodpovídá ani požadavek obviněného, aby mu byl trest ukládán za podmínek ustanovení §58 tr. zákoníku jako mimořádně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Takový postup je pouze fakultativní a obviněný na něj nemá právní nárok. K absenci podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se pak dostatečným a přiléhavým způsobem vyjádřil i odvolací soud (zejména str. 24–26 rozsudku) a s těmito úvahami se státní zástupce zcela ztotožňuje. Trest odnětí svobody uložený obviněnému výrazně při spodní hranici zákonné trestní sazby, který byl ukládán jako úhrnný při souběhu celkem tří trestných činů, přičemž svým jednáním obviněný zároveň naplnil více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, nelze považovat ani za jakkoli excesivní či exemplární. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku , v níž uvedl, že judikáty citované státním zástupcem se netýkaly prodeje léků prostřednictvím internetu a ve dvou případech navíc pachateli byli lékař nebo osoba provozující lékárnu. Jedna z těchto věcí byla postoupena městskému úřadu k možnému posouzení jako přestupek. Obviněný zopakoval, že čilý obchodní ruch panující na internetu při prodeji léků jej utvrzoval v přesvědčení, že se nedopouští významné trestné činnosti, za niž by mohl být odsouzen k výraznému trestu. Ve věci byly vyslechnuty osoby, které od obviněných léky odebíraly opakovaně či ve větším množství. Ostatní tedy léky použily jen výjimečně. Újma na zdraví byla shledána pouze u poškozené L. Š. Odsouzený má za to, že společenská nebezpečnost klasických drog a jím prodávaných léků je významně odlišná, což nebylo zohledněno ani při výměře trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Lze konstatovat, že značná část námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Z odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom patrné, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Z provedených důkazů bylo především zjištěno, že obvinění si byli vědomi škodlivých dopadů prodávaných léků na některé odběratele (přesto v jejich prodeji pokračovali) stejně jako toho, že provozovaná činnost není legální. Veškerá tvrzení obviněného v tom směru, že nemohl rozpoznat, že jde o látky, na nichž může vzniknout závislost, nebo že policie byla při potírání tohoto druhu trestné činnosti pasivní a vyvolávala tak dojem legality, se zcela míjejí s podstatou věci a se skutkovými závěry soudů. Lze dodat, že i kdyby skutečně policejní orgány po nějakou dobu nevěnovaly tomuto druhu kriminality pozornost, nemá to z právního hlediska žádný význam. Podobná situace v minulosti existovala např. u provozovatelů tzv. growshopů a ani v těchto případech nemělo na trestní odpovědnost těchto osob vliv, že své podnikání provozovaly určitým způsobem v řádu let, než v něm orgány činné v trestním řízení shledaly trestný čin šíření toxikomanie.
Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze s jistou dávkou tolerance označit námitku obviněného, že jím namítané skutečnosti snižují společenskou nebezpečnost jeho jednání významným způsobem. Ačkoli zde obviněný užívá pojem z předchozí právní úpravy stojící na materiálním pojetí trestného činu, lze se domnívat, že chtěl namítnout nižší společenskou škodlivost svého jednání. Ani s takto nahlíženou argumentací se však nelze ztotožnit. Navíc obviněný výslovně neuvádí, že by společenská škodlivost měla být snížena natolik, aby se nejednalo vůbec o trestný čin. Spíše tak lze jeho argumentaci chápat ve spojení s jeho námitkou týkající se mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby, což je ovšem námitka, která uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak bude dále vysvětleno. Vhledem k nejednoznačnosti argumentace tak Nejvyšší soud raději výslovně uvádí, proč nelze mít společenskou škodlivost jednání obviněného za jakkoli sníženou.
Je třeba podotknout, že obviněný v rámci své argumentace směšuje uvedené námitky s těmi, podle kterých by neměla být vůbec naplněna subjektivní stránka (tvrzení o zdánlivé legalitě provozované činnosti), jež však byly důkazně vyvráceny. V jeho jednání pak nelze shledat ani žádné mimořádné okolnosti, které by snižovaly jeho společenskou škodlivost pod obvyklou úroveň. V této souvislosti nemohou obstát námitky, kterými obviněný srovnává škodlivost léků a „klasických“ drog, neboť zákonodárce jednoznačně vymezil, že v případě předmětných léčiv se jedná o omamné a psychotropní látky. Nejvyšší soud také nemá žádný důvod zpochybňovat stávající judikaturu vymezující větší než malé množství těchto látek, neboť jak správně upozornil státní zástupce, tyto hodnoty vycházejí z poznatků lékařské vědy. Shledávat nižší společenskou škodlivost v povaze omamných a psychotropních látek z toho důvodu, že se současně jedná o léčivé přípravky, by tak odporovalo jednoznačným vymezením daným zákonem a aktuální judikaturou. Jinými slovy, společenská škodlivost samotné konkrétní látky se odráží v jejím zakotvení jako látky omamné a psychotropní a v hodnotě množství většího než malého (viz č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
Společenskou škodlivost pak nemůže snižovat ani skutečnost, že u většiny odběratelů nebyla zjištěna (zjišťována) případná újma na zdraví a že se podle obviněného jednalo o osoby společensky běžně zařazené bez sociálních problémů. Obviněný se snaží odvést pozornost od té části odběratelů, kteří vykazovali známky závislosti a zdravotní problémy, včetně popsaného případu těžké újmy na zdraví. Právě zejména s ohledem na způsobenou těžkou újmu na zdraví nelze o nižší společenské škodlivosti jednání obviněného uvažovat. Naopak z tohoto následku, byť byl zjištěn v jediném případě, jednoznačně vyplývá, že společenská škodlivost byla vysoká (z tohoto hlediska by byla situace obdobná, kdyby obvinění prodávali předmětná léčiva pouze této jediné poškozené). Dalším důvodem vysoké škodlivosti je pak i velký počet osob, kterým obviněný a spoluobviněná léky prodávali a který tak byl potenciálně ohrožen. Jak správně podotknul státní zástupce, mimo způsobené těžké újmy na zdraví je uplatněná skutková podstata deliktem ohrožovacím a k ohrožení zde došlo u vysokého počtu osob. Skutečnost, že u nich nenastal následek v podobě těžké újmy na zdraví, přitom nijak nesvědčí o tom, že takový následek nastat nemohl, ani nesnižuje význam takového následku, který nastal u jedné z poškozených. Z tohoto důvodu je také zcela bez významu provádět důkaz znaleckými posudky zdravotních dopadů dalších poškozených (takové důkazy by mohly za dané situace přinést poznatky jedině v neprospěch obviněného).
Obviněnému také lze oponovat, pokud se domnívá, že uživatelé „běžných drog“, tedy nikoli léčivých přípravků, se pohybují pouze na okraji společnosti. I mezi odběrateli např. pervitinu se najdou rekreační uživatelé a osoby schopné v mnoha směrech „fungovat“ v běžném životě, např. i pečovat o děti. To však nijak nesnižuje známé škodlivé dopady těchto látek v jiných případech. Mnohé dnes kriminalizované látky byly původně také léčivými přípravky, některé byly např. využívány ke zvýšení bojeschopnosti armády apod. Jistě by se i dnes našly osoby, které by subjektivně danou látku hodnotily tak, že jim pomáhá. Podstatná jsou však rizika spojená s potenciálním masovým rozšířením takové látky. V současné době je léčivým přípravkem také konopí. V případě jeho častých uživatelů pak lze pozorovat, že se zpravidla nedostávají na „dno“ společnosti, pokud nesáhnou také po dalších drogách. Z tohoto pohledu je zde tedy situace srovnatelná s tou, kterou ohledně předmětných léčivých přípravků nastiňuje obviněný. Pokud bychom pak trestnou činnost obviněného a spoluobviněné přirovnali k osobám, které produkují konopí ve velkých objemech či s ním takto obchodují, lze z praxe konstatovat, že jim bývají také ukládány obdobné tresty jako v posuzovaném případě, byť se může na první pohled zdát, že dopady na uživatele konopí nejsou tak závažné, jako je tomu např. u heroinu.
K námitkám obviněného směřujícím do výroků o trestech (a v jejich kontextu i ochranných opatřeních) je třeba nejprve uvést, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestů, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily. Pokud jde o tresty propadnutí věci, lze nad rámec dovolacího řízení odkázat na to, co uvedl státní zástupce. Obviněný v této souvislosti zejména nijak nezpochybnil samotné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu a jeho argumentaci tak ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit.
Tomuto dovolacímu důvodu pak nelze podřadit ani požadavek na aplikaci §58 tr. zákoníku. V prvé řadě z toho důvodu, že jde o postup fakultativní, na nějž nemá obviněný právní nárok, jak již bylo mnohokrát judikováno. Nad rámec dovolacího řízení zde pak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ani Nejvyšší soud žádné mimořádné okolnosti případu ani poměry pachatele neshledal. Lze sice připustit, že při posuzování podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze beze zbytku vycházet z judikatury vytvořené za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť toto ustanovení do jisté míry nahrazuje také funkci §88 odst. 1 citovaného trestního zákona a v něm obsažený materiální korektiv aplikace kvalifikované skutkové podstaty. V případě obviněného však, jak už bylo výše vysvětleno, nelze uvažovat o nižší společenské škodlivosti jeho jednání, tedy ani o aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Aplikace §58 odst. 6 tr. zákoníku je pak vyloučena z toho důvodu, že, jak vysvětlil i odvolací soud, obviněný nespáchal trestnou činnost v právním omylu, kterého se mohl vyvarovat, přesněji řečeno nespáchal trestnou činnost v právním omylu vůbec, neboť si byl vědom protiprávnosti své činnosti. Ustanovení §19 tr. zákoníku, na které §58 odst. 6 navazuje, totiž upravuje omyl o protiprávnosti, nikoli omyl o trestnosti činu. Případný nedostatek povědomí obviněného o tom, že prodávané léky byly omamnými a psychotropními látkami a že se dopouští závažné trestné činnosti tak nemůže aplikaci předmětného ustanovení odůvodnit. Kromě toho lze konstatovat, že právní předpisy nejsou pro běžného člověka (zvláště v době internetu, prostřednictvím kterého ostatně obviněný také páchal trestnou činnost) nedostupné a lze očekávat, že osoby, které jsou si nelegálnosti své činnosti vědomy, se o její přesnější zakotvení budou zajímat.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného J. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu